Psala Klempířův zákon umělá inteligence?

Debata o návrhu zákona o médiích veřejné služby, který 14. dubna předložil ministr kultury Oto Klempíř, ovládla politickou (viz mimořádná schůze PSP) i mediální scénu. Nejvíce se diskutuje o zrušení tzv. koncesionářských poplatků a přechod na financování ze státního rozpočtu. Při tom média i politici přehlížejí zásadní změnu, kterou návrh zákona představuje - chce zrušit dosavadní zákony o Českém rozhlasu a České televizi a vytvořit nový střechový zákon pro obě média veřejné služby. Na první pohled užitečná věc, proč ne.

Předložený návrh však jen potvrzuje Murphyho zákon, podle něhož každá změna nese sebou riziko změny k horšímu dle hesla "Co se může pokazit, to se pokazí." Nelze než souhlasit s ředitelem ČRo René Zavoralem, že Klempířův návrh zákona je právní paskvil plný chyb a protimluvů, které byl šit horkou jehlou, a jak upozornil Jan Potůček, jeho text vypadá, jako by ho psala umělá inteligence.

Ponechám na právnících, aby zhodnotili, co všechno a jak se přeneslo ze zrušených zákonů do zákona nového. Některé věci zůstávají beze změny, například Rady ČT a ČRo, jejich povinnosti, výběr a složení jejich členů. Chybí zde však řada dosavadních garancí nezbytných pro výkon mediální služby - počínaje vyhrazením veřejnoprávního multiplexu (rušena část zákona o elektronických komunikacích 127/2005), přes jmenovité vymezení počtu vysílacích okruhů a konkretizace úkolů veřejné služby, které Klempířův zákon zmiňuje jen obecně.

Obecné formulace jednotlivých ustanovení zákona otevírají prostor gumovým interpretacím, v jakém rozsahu by měla média své veřejné služby poskytovat, a tím pádem i jak velké prostředky by měla od státu získávat. Obecné znění paragrafů 7 a 8 zákona nevylučuje možnost, že dosavadní osvědčené kodexy České televize a Českého rozhlasu - schválené dříve parlamentem - se budou měnit podle not vládnoucí koalice.

Jako poučeného právního laika s jistými zkušenostmi z minula mě zarazilo hned v úvodu používání adjektiva "veřejnoprávní", jehož "výslovná definice... jako adjektiva v českém právu zpravidla chybí" (ChatGpt) a "v českém právním řádu neexistuje žádná univerzální, jediná legální definice adjektiva „veřejnoprávní"" (Grok). A pokud existuje, pak ve vztahu k právním subjektům a právním úkonům, nikoli k obsahové náplni těchto úkonů. Jsem zvědav, jak si legislativní rada vlády poradí s pojmem "veřejnoprávní média" (vysílací zákon 231/2001 je definuje jako "provozovatelé vysílání ze zákona") nebo "veřejnoprávní mediální služba", i když nevylučuji, že se dlouhými léty zažitý úzus spojený s tímto adjektivem do našeho práva prosadí.

Naštěstí Klempířův návrh zákona o médiích veřejné služby není návrhem poslaneckým, ale vládním, takže poté, co se dostal do vlády, čeká ho kolečko připomínkového řízení, které snad z tohoto polotovaru vytvoří něco, co umožní životaschopnost médií veřejné služby v příštích letech.

Největším omylem opozice a četných aktivistů v současné vášnivé diskusi je odmítání jakékoli změny financování České televize a Českého rozhlasu. A dalším omylem je mechanicky spojovat tuto změnu automaticky se ztrátou nezávislosti. Mohu jen souhlasit s názorem zkušeného marketéra, že opoziční "argumentárium je povrchní, placaté", a že "v bitvě o způsob financování ztratí válku o veřejnou službu."

Není lehké čelit primitivnímu okamurovskému (osvobodím vás od poplatků) - a vlastně i Babišovu - populismu, který je v pozadí současné změny. Dokonce si myslím, že je to ten hlavní důvod, proč se tolik spěchá: ukázat, jak "makáme", plníme volební program, staráme se o lidi. A že snaha uškodit České televizi a Českému rozhlasu, která je u vládní koalice evidentní, stojí až v druhé řadě.

Argument, že změnou financování médií veřejné služby může být ohrožena jejich nezávislost, je sice validní, ale podle mne slabý. Zvláště když - jak ukazují některé zahraniční příklady - je možné tato média platit přes státní rozpočet a udržet je mimo dosah zasahování politiků do jejich obsahu. Kdo má zájem o detaily, může si stáhnout vynikající studii akademiků tří univerzit "Jak financovat média veřejné služby."

Je potřeba vycházet ze situace, jaká je. Všichni víme, že změna, kterou navrhuje zákon ministra Klempíře, není nutná ani nezbytná. Vláda se však rozhodla, že z ní udělá jeden zářez do pažby úspěšného lovu na voliče, a protože má většinu, tak žádné obstrukce a spacáky tady nepomohou.

To však neznamená, že by se měl boj o média veřejné služby vzdát. Zvláště když nejméně polovina obyvatel této země jejich existenci podporuje. Té zbývající polovině je třeba neustále přinášet fakta a argumenty, které alespoň její část přesvědčí, že služby, které Česká televize a Český rozhlas dnes a denně nabízejí (nebudu opakovat známá fakta - kultura, menšiny, dětské pořady, sport, regionální a krizová zpravodajství, podpora filmové tvorby, dokumentární filmy, péče o archivy atd. atd.), jinde nenajdou a jsou svým způsobem součástí národního kulturního dědictví.

P.S. Jedním z prvních kroků by mělo být usilování o změnu částek v paragrafu 28 a 29 návrhu zákona (5,74 mld Kč pro ČT a 2,07 mld. Kč pro ČRo), které až příliš okatě ukazují, oč vládě ve vztahu k médiím veřejné služby jde - poškodit je, oslabit jejich programovou tvorbu, která při nedostatku prostředků na nové projekty přestane být pro diváky přitažlivá, a bude se muset spolehnout jen na zpravodajství (nejlépe to vládní).

P.P.S. Tento text navazuje na předchozí glosu o PATovi a MATovi české legislativy.