Louč se snaží posvítit i tam, kam nedosáhne světlo internetových zdrojů www.ceskenoviny.cz/media.html, www.mam.cz, www.istrategie.cz, www.idnes.cz, www.ihned.cz, http://www.britskelisty.cz, http://reklama.namodro.cz a dalších URL.

Na okraj týdne 22.-29.9.2000

Tak nevím, zda minulý týden byl v oblasti médií na události tak chudý nebo je to moje vina, že jsem ty mediální události nebyl schopen zaznamenat, zahlcen zasedáním MMF a násilím v Praze dne 26.září. Komentování jednotlivostí, jako byl například debakl moderátora Šímy v pořadu Naostro 24.září při konfrontaci s ministrem vnitra Grossem, provedli už jiní a já s nimi souhlasím. A tak toto vydání Louče je pohříchu málo faktografické a více polemické. Reaguji v něm jednak na nové vysílací schema české redakce BBC uvedené do života od 18.září, a jednak na jeden názorový materiál otištěný v Respektu o týden později 25.září. Kdo nemá rád moje polemiky, ať si počká na příští vydání Louče.

MMF a internet

Zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze a násilí tzv. antiglobalizačních protestů 26.září ovládly agendu všech médií. Až dosud byl při nějakých krizových událostech nejpohotovějším médiem rozhlas (např. při předloňských povodních lokální rozhlasové stanice, letos v Praze Radiožurnál). Na paty mu ovšem silně šlape internet.

Z hlediska informační hodnoty dnes nemůže internetu a průběžně aktualizované webové stránce konkurovat žádné tradiční masmédium, i když internet co do disponibility příjmu rozhlas a televize stále ještě překonávají.

V čem spočívá síla internetu, názorně předvedla stránka http://www.mfdnes.cz/mmf_online.htm. Nastavil jsem ji do bookmarků pro naši sekretářku, která potřebovala vědět, co se po Praze děje, aby se dostala ze zaměstnání bezpečně domů. Později mi za ní děkovala, protože se tam dozvěděla vše co potřebovala (místa srážek, dopravní omezení).

Ačkoliv bylo více serverů, které se snažily o průběžnou aktualizaci (www.lidovky.cz, www.britskelisty.cz, www.tendence.cz, www.vinohrady.cz), podle mého názoru to stránka na www.idnes.cz vyhrála především proto, že má k dispozici profesionální tým. Ne že by vydavatelé dalších e-zinů nevěděli jak na to, jenomže nadšený amatér (na bázi dobrovolnosti a svého volného času) proti dobře organizovanému profesionálu (s placenými zaměstnanci) dnes už i na interentu má jen omezenou šanci.

Pamatuji si, jak Ondřej Neff "pushil" svoji stránku Neviditelného psa při posledním Sylvestru příspěvky dopisovatelů z celé planety, aby zjistil, zda se kvůli problému Y2K někde nehroutí počítače nebo bankomaty. Ale to se dá dělat u amatérského e-zinu jen vyjímečně.

Události posledního týdne mne přesvědčily, že jsem se asi příliš nemýlil, když jsem ve své stati o internetové žurnalistice napsal: "v soutěži o čtenářskou přízeň nebudou vítězit ta periodika, která nás budou ohromovat šíří a rozsahem poskytovaných informací, ale ta, která budou nejpohotovější v neustálé a průběžné aktualizaci nabízených materiálů."

Z tohoto hlediska obstála i webová stránka Ministerstva vnitra www.mvcr.cz/mmf, která by mohla být vzorem ostatním serverům státní správy v tom, jak dělat "práci s veřejností". MF DNES ji sice kritizovala za pozdní ohlášení některých dopravních uzávěr, ale jak jsem sledoval situaci, tak rozhlas a televize se postupem času stále více spoléhaly na údaje a statistiky zveřejňované právě na této stránce, aniž čekaly na obvyklého zprostředkovatele zpráv tiskovou agenturu ČTK nebo na obligátní tiskové konference. Že si na té stránce ministertvo vnitra ČR a policie ohřívaly také svoji vlastní polívčičku, například účelovým výběrem zpráv a fotografií, je bez diskuse. Ale taková už je "práce s veřejností", v němčině "die Öffentlichkeitsarbeit", v angličtině "public relations".

Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Když jsem v Britských listech publikoval první verzi výše uvedené statě o internetové žurnalistice, sesypaly se na mne výtky, že jsem elitář, který odmítá přiznat statut žurnalisty vydavatelům a autorům nejrůznějších zájmových e-zinů. Myslím, že šlo o nedorozumění. Já jsem totiž tvrdil něco jiného, a to, že ne každá zveřejněná informace má automaticky atributy žurnalistického produktu (a pokoušel jsem se ty atributy definovat).

Minulý týden mi poskytl další důkazy. K čemu jsou zveřejněné dokumentární fotografie, když samy o sobě mají omezenou vypovídací hodnotu a postrádají jakýkoli výběr či popisky, které by mne orientovaly v prostoru a čase. Fotožurnalistou se nestane ten, kdo má digitální foťák a dostane se na místo událostí, ale ten, který o těchto událostech dokáže prostřednictvím těchto fotografií podat přehlednou, agregovanou a smysluplnou informaci.

BBC a komentáře

Od pondělka 18.září rozšířila pražská redakce BBC www.bbc.cz rozsah svého rozhlasového vysílání, zakomponovaného do světového servisu BBC vysílaného v angličtině na několika VKV frekvencích a do programu ČRo6/RSE na středních vlnách.

Vždycky jsem byl přesvědčen o tom, že tohle české vysílání BBC má dobrý vliv na českou žurnalistiku. Jednak tím, že v českém prostředí prosazuje dobrý standard rozhlasového zpravodajství, a to jak co do obsahu (stavba zprávy, prověřování zdrojů, snaha o přesnost), tak co do formy (dobrý český jazyk a jeho ortoepie).

Existence českého vysílání BBC přispívala ke kultivaci české mediální scény i jinak, například tím, že nepodléhala rytmu místních krátkodechých mediálních kampaní, a že si při volbě agendy zachovávala jistý nadhled a širší perspektivu, která nekončila na okraji české nebo jenom pražské louže.

První týden nového programového schematu mne však zatím nepřesvědčil o tom, že by spolu se zvětšováním vysílací plochy mohla automaticky růst také síla pozitivního příkladu BBC pro česká média. Spíše naopak. Namísto toho, aby český program BBC českou mediální krajinu obohacoval, tak jakoby ji začal čím dál tím víc reprodukovat.

Někdo si může myslet, že je to tak dobře. Já s tím však nesouhlasím, zvláště pokud by zde měli převažovat diskutéři a komentátoři, se kterými se mohu dnes a denně setkávat na stránkách jejich domovských médií, a pokud by měli přinášet ve svých textech důkazy o tom, že neoplývají nějakou obzvláštní hloubkou vzdělání nebo světovým názorem, který by překračoval rámec dobového ideologicky zjednodušeného levopravého pohledu na svět, okořeněného apriorním odporem vůči autoritám.

Klasický případ - Adam Drda. Jeden den se v komentáři osopí na českou pasovou kontrolu - ten komentář bohužel není k dispozici on-line -, že nezvládla situaci na přechodu ve Dvořišti a že ty čtyři lidi snad mohla do země pustit (naštěstí v živém vysílání primátor Jan Kasl hned na to reagoval poukazem na běžnou praxi imigračních úředníků v jiných zemích), aby druhý den odsoudil kamenující násilníky (o jejichž vpuštění den před tím usiloval). A aby to bylo vyrovnané, tak policie v tom komentáři opět dostala své.

Tyhle komentáře, kterých jsou česká média plná, mají totiž jednoduché schema: přišel, viděl, viděné zařadil do svého názorového schematu a pak sdělil, jak se na věci "správně" dívat. Já jim říkám "dojmologie" a některé z nich není třeba vůbec číst, protože už podle autora je předem jasné, co ten komentář o událostech dne sdělí. Fakta a události se tu pouze balí do ideologické omáčky nebo slouží jako výchozí bod slovních ekvilibristik a nic neříkajících slohových cvičení na dané téma.

Podle mne skutečný komentátor postupuje trochu jiným způsobem: přišel, viděl, viděné porovnal s obecně dosaženou úrovní poznání a se svými hypotézami, byl schopen rozeznat podstatné od nepodstatného, pod tíhou zjištěných skutečností korigoval své výchozí hypotézy, čtenáři sdělil výsledky svého bádání tím, že fakta uvedl do souvislostí.

A právě v objevování těchto souvislostí, na první pohled neznámých či neviditelných, vidím smysl komentářů a proto si skutečné a dobré komentátory s radostí čítám. Obvykle vědí o věcech více než já a umožňují mi je nahlédnout z jiného, často překvapivého úhlu.

Zatím se takových komentářů (s výjimkou Jaroslava Veise - do textu dodáno po neděli 1.10., kdy jsem vyslechl jeho týdenní přehled) v rozšířené ploše českého vysílání BBC nachází jen málo (ani Ondřej Štindl se svým darem výřečnosti mne nějak nepřesvědčuje). Já chápu, že ta plocha se něčím naplnit musí, ale někdy si říkám, proč namísto špatného nebo průměrného komentáře nezalistují redaktoři BBC ve světovém tisku a nepřeloží něco, co se do našich médií jinak těžko dostává. Myslím si, že takový materiál by byl pro českého posluchače mnohem větším přínosem než glosování Jana Rejžka, kterým například minulý týden opravoval nekrology Jiřího Sováka.

(Tady jsem měl původně větu o tom, že když už si BBC Rejžka objednává, měla by ho upozornit na to, že správně se říká "potenciální nebožtík" a nikoli "potencionální nebožtík", aby nekazil renomé stanice. Ovšem dnes, tj. v pátek 29.9., jsem tentýž prohřešek v BBC vyslechl i od moderátora zpráv. Takže nevím nevím, jak to s tím renomé vlastně bude. Nespisovné "více jak" namísto "více než" se také už pomalu stává normou.)

Perly českých médií
aneb
Není nad to přečíst si poučený názor v Respektu

Ještě nedávno jsem se domníval, že hloupější komentář než takový, který kdysi napsal Martin Komárek o Radě pro rozhlasové a televizní vysílání nelze vymyslet. Mýlil jsem se. Dan Šťastný, autor, který "pracuje v Liberálním institutu", ho v Respektu 25.září v názorovém článku Komu patří spektrum - Jiný pohled na přidělování vysílacích frekvencí ještě překonal.

Nevím, odkud berou někteří lidé odvahu diskutovat o věcech, k nimž nenačerpali vědomostní minimum alespoň na úrovni střední školy. Možná je v tom ono věčně romantické "poručíme větru dešti," které se objevuje v myslích nezralého mládí podle historické epochy jednou v komunistickém, jindy zas v libertinistickém balení.

A tak se Dan Šťastný nejen rozhodl poroučet elektromagnetickému vlnění, jak se v daných frekvenčních pásmech má chovat (jinak si nedokážu vysvětlit jeho představu, že určité části kmitočtového spektra lze využívat ad libitum), ale kromě toho si navíc myslí, že pravidla plavby na celosvětovém oceánu elektromagnetických vln se řídí představami provinčního vltavského parníku s nálepkou Liberální institut.

Myslím, že větu "Co kdyby bylo výnosnější frekvenci 26 GHz vyhrazenou na pevné sítě FWA využít na provozování mobilní sítě nebo třeba na vysílání kvalitnějšího televizního signálu?" si asi spojaři dají za rámeček a budou si ji číst pokaždé, když se budou chtít srdečně zasmát.

Ono totiž o efektivním využívání kmitočtového spektra nerozhodují jenom "politici a státní úředníci", jak se domnívá Dan Šťastný, ale naštěstí také odborníci, kteří tuto fyzikálně limitovanou a individuálně obtížně dělitelnou entitu podrobně zkoumají a skutečně se ji snaží využívat pro přenos informací co nejlépe. Už mě unavuje posílat naše tržní komsomolce na internetovou adresu americké Federální komunikační komise http://www.fcc.gov/mmb/prd/docs/manual.html#AUTHORITY, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak úspěšná bašta tržní ekonomiky vnímá kmitočtové spektrum a jak s ním nakládá.

A co se týče svobody využívání určitých částí kmitočtového spektra, možná by pomohlo, kdyby se Dan Šťastný seznámil s adresou http://www.itu.int/. Není to tak dávno, kdy letos v květnu v Istanbulu rokovalo celý měsíc přes 2000 delegátů ze 150 zemí na Světové radiokomunikační konferenci právě o tom, která pásma pro které služby vyhradit. Pokud se nechce Dan Šťastný obtěžovat studiem odborných dokumentů, nabízím mu alespoň tiskové zprávy zde nebo zde.

A jestliže Danovi Šťastnému "připadá divné, že si stát osobuje právo rozhodovat, kdo a jak smí kterou frekvenci využívat," nebo považuje za skandál, že elektromagnetické spektrum "bylo záhy znárodněno", na to existuje jediný lék - zrušit stát jako správce veřejných statků.

Ostatně snahy o zrušení státu nejsou v historii lidstva ničím novým. Před více než sto lety to jeden ze sociálních utopistů, tenkrát ovšem trochu z jiných pozic, viděl takto:

"Stát byl oficiálním představitelem celé společnosti, jejím souhrnem ve viditelnou korporaci, avšak byl jím pouze dotud, dokud byl státem oné třídy, která sama pro svou epochu zastupovala celou společnost: ve starověku stát státních občanů-otrokářů, ve středověku stát feudální šlechty, v naší době stát buržoasie. Tím, že se stát nakonec skutečně stává representatem celé společnosti, činí sám sebe zbytečným (...) Na místo vlády nad osobami nastupuje správa věcí a řízení výrobních procesů. Stát se "neodstraňuje", odumírá."
Bedřich Engels, Anti Dühring, nakl.Svoboda 1947, str.239

Karl Kraus - aforismy