zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
Koho to dnes ještě zajímá... příležitostná příloha Louče

[4.2.2024]     Jak se TV Nova dostala k licenci (ukázka z připravovaného textu "Televize Nova - dítě svého věku")

V sobotu 30. ledna 1993 Česká tisková kancelář zveřejnila sdělení, které dostala od předsedy Rady České republiky pro rozhlasového vysílání (dále už jen RRTV) Daniela Korteho:

Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání na svém 8. zasedání dne 30. 1. 1993 rozhodla jednomyslně, tj. šesti hlasy o udělení licence k celoplošnému televiznímu vysílání takto:
Licence k celoplošnému televiznímu vysílání je udělena předkladatelům projektu s názvem CET 21 (Středoevropská televize pro 21. století) společnosti CET 21 spol. s r. o., jejímiž společníky jsou pánové Josef Alan, Fedor Gál, Peter Hunčík, Peter Kršák a Vlastimil Venclík. Přímým účastníkem žádosti je mezinárodní korporace CEDC – Central European Development Corporation, jejímž prezidentem je p. Mark Palmer.
Bližší podrobnosti budou zástupcům tisku sděleny na tiskové konferenci dnes 2. února 1992 v 10:00 hodin v sídle Rady – Radiopalác, Vinohradská 40, Praha 2.

Uvedená zpráva přišla jako blesk z čistého nebe do neklidné a rozbouřené doby, v níž hlavní pozornost politické scény se zaměřovala na to, jak zvládnout fungování nově vzniklého státu Česká republika. Volil se nový prezident, připravovala se měnová odluka, ekonomové měli plné ruce práce s celní unií, sbírka zákonů téměř každý den publikovala nové a nové zákony a předpisy. Zpráva ČTK o udělení licence by v tomto kontextu možná prošla bez většího zájmu veřejnosti, kdyby nebylo rozhořčené reakce z řad vládnoucí strany ODS, která slovy místopředsedy Petra Čermáka „absolutně a bytostně nesouhlasila" s udělením licence šesti neznámým lidem, mezi nimiž jsou „zkrachovaní politici ze Slovenska.“

Kdo byly ty „neznámé osoby,“ které získaly důvěru všech členů RRTV? Proč jejich projekt dostal přednost před ostatními? Odkud se vzala Rada a kdo jsou její členové? Při odpovědi na tyto a další otázky je nezbytné vrátit se v čase zpět, k událostem probíhajícím po listopadu 1989, aby bylo možné pochopit některé mimořádné a nestandardní okolností vzniku televizní stanice, jež se v dalších letech stala kulturním a politickým fenoménem zasahujícím do života české společnosti.

x x x

Lidé očekávali od nově získané svobody příchod svobodných médií, jejichž pluralitu zajistí soukromé podnikání. Pro tisk to nebyl větší problém. Stačila rychlá novelizace tiskového zákona a už od roku 1990 se česká mediální scéna začala zaplňovat bohatou nabídkou nových novin a časopisů. Vysílací média využívající veřejný statek spravovaný státem – kmitočtové spektrum, musela až do října 1991 čekat na zcela nový zákon (368/1991), který umožnil vysílání soukromých subjektů a zároveň položil základy tzv. duálního systému vysílání, v němž soukromé stanice koexistují s někdejším státním, od roku 1993 s již odstátněným vysíláním veřejné služby.

Vysílací zákon rovněž určil, že rozhodování, kdo bude moci užívat vysílací frekvence, se svěří do péče nezávislých rad s respektovanými a kvalifikovanými osobnostmi, které vybere parlament. Tak vznikla v lednu 1992 devítičlenná Federální pro R a TV vysílání, o měsíc později, v únoru 1992 kvůli federalizaci také česká, rovněž devítičlenná Rada ČR pro R a TV vysílání. Česká národní rada do ní jmenoval jen šest členů, neboť rozhodla, že tři členové, které vyslala do rady federální, budou zároveň členy rady české. Předsedou se stal někdejší aktivista Občanského fóra, člen strany ODA, lingvista a překladatel Daniel Korte.

Nově zvolená rada se dala okamžitě do práce a v průběhu několika měsíců udělila licence všem rozhlasovým stanicím, které od roku 1991 vysílaly na základě experimentální výjimky. Jakmile se objevila volná televizní frekvence 24. kanálu v Praze, velice rychle ji dostala společnost FTV Premiéra, zárodek budoucí Primy TV. Dne 5. listopadu Rada vyhlásila výběrové řízení na sadu frekvencí otevřeného kanálu OK3, na němž od osmdesátých let až do května 1990 vysílal sovětský první televizní program přenášený satelitem.

Koncem prosince 1992 se však situace změnila. V souvislosti s dělením Československa poslanci Klausovy vlády rozhodli, že privatizovat se nebude OK3, pokrývající necelou polovinu území ČR, ale jedna ze dvou celoplošných sítí, na kterých vysílala Československá a Česká televize. V duchu vládního prohlášení české vlády, podle něhož „konkurence na trhu informací je zárukou jejich kvality a objektivity“ a proto je třeba „podporovat proces privatizace a soukromého podnikání“ převážil názor, že někdejší státní, nyní už veřejnoprávní rozhlas a televize by neměly mít na mediálním trhu příliš silné postavení, které by mohlo bránit novým soukromým subjektům, aby se na něm prosadily. V novele vysílacího zákona přijaté 22. prosince 1992 poslanci přidělili České televizi jen jeden celoplošný programu s tím, že dočasně – do konce roku 1995 – dostane do správy také síť vysílačů programu OK3.

Rada pod vedením Daniela Korteho se pohotově chopila této změny a rozhodla upravit podmínky probíhajícího licenčního řízení tak, že licence se bude udělovat nikoli pro síť OK3, ale pro celoplošnou síť vysílačů, kterou dříve používala Československá televize. Daniel Korte, který jako člen Občanské demokratické aliance věděl, co se v parlamentu chystá, ještě před přijetím zákona rozeslal žadatelům zprávu, že licencovat se bude možná celoplošná síť, ať se na to žadatelé připraví. Oficiálně jim to bylo oznámeno při pozdějších neveřejných slyšeních. Například jednání s CET 21 proběhlo den před přijetím novely zákona. Zároveň se všem žadatelům prodloužila do ledna uzávěrka projektů, původně stanovená na 4. prosince. Tři ze šestadvaceti žadatelů pak své projekty stáhli.

Česká televize si mohla vybrat, který ze dvou celoplošných programů k privatizaci uvolní. Tehdejší ředitel ČT Ivo Mathé rozhodl, že to bude bývalý první federální program F1. Česká televize si ponechala někdejší druhý program ČTV kvůli úspornější a technicky vyspělejší distribuci na UHF kanálech, zatímco F1 vysílala většinově na starších energeticky náročnějších VHF kanálech. Z OK3 se od 1. ledna 1993 stala přechodně ČT3, pozdější druhý program ČT2, který jako první přešel z „východního“ systému barevné televize Secam na dokonalejší PAL.

Rozdělení a zánik Československa vedly nejen ke zrušení Československé televize, jejíž vysílání převzaly národní subjekty Česká a Slovenská televize. Zanikla také Federální rada pro R a TV vysílání, což znamenalo, že tři členové Korteho Rady ztratili svůj mandát vycházející z jejich federálního angažmá. Původně devítičlenná česká Rada tak od ledna 1993 měla jen šest členů.

To vše nijak nebránilo Kortemu a jeho kolegům, aby pokračovali v úsilí dovést privatizaci televizních frekvencí do konce co nejdříve. Jak později při arbitrážích po roce 2000 vyšlo najevo, Daniel Korte komunikoval s některými žadateli, ale také i s lidmi z CET 21 ještě před listopadovým vyhlášením výběrového řízení. Kdo byli lidé, kteří založili firmu CET 21?

U zrodu společnosti CET 21, založené 17. června 1992 se základním jměním 100 000 Kč, které rovným dílem složilo pět jejich zakladatelů, byl maďarský Slovák, psychiatr Péter Hunčík a jeho přátelé. Hunčík, který se pohyboval kolem VPN a údajně též v prostředí pražského Hradu, při pobytu v USA získal kontakty na lidi, kteří měli zájem podpořit svobodná média ve východní Evropě. Přes Maďarsko a údajně také na základě doporučení George Sorose získal Hunčík spojení na Marka Palmera, bývalého amerického velvyslance v Maďarsku, nyní výkonného ředitele konsorcia CEDC – Central European Development Corporation, které hledalo ve východní Evropě nové investiční příležitosti, a v němž hlavní slovo měl jeden z dědiců kosmetického impéria Ronald Lauder.

Hunčík se spojil s televizním režisérem Peterem Kršákem ve společnosti Perfects, která se slovenskou firmou Medium 5 získala v roce 1992 licenci na frekvence slovenské odnože české ókátrojky s názvem TA3, udělenou vládou Jána Čarnogurského těsně před červnovými volbami 1992. Vítězná Mečiarova vláda však platnost licence pod záminkou administrativních nedostatků u žádosti společnosti Perfects zrušila. Posíleni zkušeností z Bratislavy se Hunčík s Kršákem rozhodli zkusit štěstí v Praze a přibrali k tomu Fedora Gála, se kterým se Hunčík znal, a jehož politická hvězda na Slovensku uhasínala. V rozhovoru pro týdeník EURO z roku 2002 Hunčík to popisuje takto: „S Kršákem jsme se rozhodli, že najdeme spojence v Praze (…) Fedor Gál řekl, že se přidá a bude dělat sociologickou část. Navrhoval ještě Josefa Alana a Vlastimila Venclíka. Měli jsme tým pěti velmi chytrých chlapů, ale zjistili jsme, že nemáme odborníka na televizi. Kdo z toho udělá televizi, ptali jsme se. Kršák řekl, že Vovka Železný."

„Pět velmi chytrých chlapů“ v abecedním pořádku tvořili sociologové Josef Alan a Fedor Gál, psychiatr a publicista Péter Hunčík, scénáristé a režiséři Peter Kršák a Vlastimil Venclík. S výjimkou televizních tvůrců Kršáka a Venclíka nikdo neměl zkušenosti s televizním vysíláním. Do určité míry se k nim mohl připojit Josef Alan, který participoval na projektech Nadace Film & Sociologie KF a.s. založené pod patronací Krátkého filmu. Vladimír Železný byl tedy jediným, který měl zkušenosti nejen s tvorbou jednotlivých pořadů, ale s organizací celého televizního vysílání . Jeho dobrá angličtina ho kvalifikovala pro komunikaci s americkými partnery, vedenou do té doby přes Pétera Hunčíka. Bylo tedy logické, že to byl Vladimír Železný, který převzal vůdčí úlohu v přípravě projektu a v jeho prezentaci před Radou a veřejností. Po udělení licence se v dubnu 1993 stal šestým partnerem a spoluvlastníkem společnosti CET 21.

x x x

Protože doba byla hektická, bylo také udělování licence hektické, plné improvizací, což vytvořilo základ některých problémů, které vypluly na povrch v dalších letech. Rada vedená Danielem Kortem měla svůj jasný cíl – zrušit monopol České televize co nejrychleji, postavit její alternativu, která by obstála v konkurenčním boji o českého diváka. Na vyhodnocení předložených projektů si přizvala britské poradce, kteří zkoumali jejich životaschopnost z programového, ale hlavně z ekonomického hlediska. Hrozilo totiž nebezpečí, že majitel udělené licence nebude schopen dostát svým slibům a závazkům, takže celoplošná síť vysílacích frekvencí, považovaných za společné národní bohatství, nebude sloužit svému účelu, přijde vniveč. Po vyřazení utopických a amatérských projektů zbylo devět přihlášek, z nichž po vyhodnocení obchodních plánů zůstali ve hře tři žadatelé: Bohemia TV, CLT Czech a CET 21.

V projektu Bohemia TV se sdružili producenti českého show byznysu s vydavatelem Reflexu, přičemž měli nezávazný slib účasti Murdochovy News Int. Projekt CLT Czech propojil AB Barrandov s reklamní agenturou IP Praha a zahraničním partnerem CLT/RTL ovládaným koncernem Bertelsmann. CET 21 vsadila na neutrálního investora a zajistila si účast České spořitelny. Jedním z argumentů, kterým údajně Korte přesvědčoval své kolegy v Radě, byl právě tento mediálně neutrální kapitál, který zaručoval, že česká komerční televize se nestane součástí nadnárodních mediálních konglomerátů a bude prosazovat „českou cestu.“

Politici ODS, vítězné strany posledních voleb, kteří se nedokázali přenést přes skutečnost, že licenci získali lidé s vazbami na poražené politické subjekty (VPN – Hunčík, Gál, OF – Železný) zaútočili na licenci argumentem, že by měla zůstat v českých rukách, jinak ztrácí legitimitu. Z formulace „přímým účastníkem žádosti je CEDC“ se dalo odvodit, že většinovým vlastníkem licence by mohl být zahraniční investor, což bylo pro vládní strany nepřijatelné. Rada pod tlakem z politických kruhů tuto námitku vlastníkům CET 21 tlumočila. Bezprostředně nato 3. února CET 21 předložila dokument nazvaný "Celková struktura nového českého subjektu komerční televize", podle něhož CET 21, CEDC a Česká spořitelna vytvoří společnost, která bude licenci využívat při zachování programové suverenity českého majitele licence CET 21. Teprve po upřesnění tohoto dokumentu Rada 9. února vydala oficiální licenci doprovázenou přílohou s 31 licenčními podmínkami.

Když CET 21 po oznámení výsledků výběrového řízení v pondělí 1. února uspořádala tiskovou konferenci v sídle Centra Franze Kafky na Staroměstském náměstí, Josef Alan, Vladimír Železný a Mark Palmer tady nebyli schopni novinářům na řadu otázek věcně odpovědět. Například odkud se bude vysílat, s kým se bude vysílat, případně termín, kdy vysílání začne. Pouze odkazovali na schválený projekt, s nímž zvítězili. Bylo zřejmé, že budoucí televize bude začínat zcela od nuly s jedinými jistotami, které zatím měla: licenci, přidělené frekvence a dostatek peněz od CEDC a České spořitelny.

Následoval rok horečného budování, upřesňování a změn vítězného projektu. Americký investor vyslal do Prahy právníky, aby dohlédli na Společenskou smlouvu a Dohodu o investicích, na jejímž základě vznikl v červnu „nový český subjekt“ Česká nezávislá televizní společnost ČNTS, jejímž ředitelem se stal Vladimír Železný. Byli to zřejmě také američtí experti, kteří začali studovat licenční podmínky a přiměli Železného, aby v květnu požádal o jejich úpravu, kterou Rada následně schválila. Například podmínka číslo 8, která CET 21 zavazovala „dodržet programovou skladbu a rozsah vysílání obsažené v žádosti o licenci,“ náhle dostala výkladový odstavec, podle něhož to „neznamená závaznou petrifikaci náběhového programového schématu. Držiteli licence se nebrání, aby změnou programové skladby reagoval na měnící se nároky diváků, změny životního stylu obyvatel atd.“ Změnil se také termín splnění povinnosti vysílat čtyřicet procent domácí české tvorby – odsunul se ze dvou na pět let. Dodržování standardů evropské úmluvy Rady Evropy „Televize bez hranic“ uvedené v podmínkách se odložilo do doby ratifikace této úmluvy v ČR. Asi to nebyla náhoda, že Česká republika úmluvu ratifikovala až po deseti letech v roce 2003, jako jedna z posledních.

Úprava licenčních podmínek dala vzniknout rozšířeným mýtům, podle nichž Nova a Železný Radu podvedli a svévolně porušili zákon a podmínky licence. Není tomu tak, neboť ty změny Rada regulérně schválila. Bohužel tak, že pod „odmítnutí petrifikace“ programového schématu a „měnící se nároky diváků“ se dalo zahrnout cokoli. Při prosazování svých požadavků měl Železný po ruce vždy jeden a stejný argument: když nám nevyjdete vstříc, nepřežijeme a budeme muset licenci vrátit. Jestli se členové Rady a její předseda něčeho obávali, tak to byl možný neúspěch CET 21, který by potvrdil kritiku, podle níž se licence udělila nezkušeným amatérům, neschopným dovést schválený projekt do úspěšného konce.

Vladimír Železný se však projevil jako profesionál, který dokázal využít nabídnutou šanci, a dokázal doslova na zelené louce zcela novou televizi postavit. Jednak věděl, co televizní vysílání obnáší, a také měl přehled o dalších televizních profesionálech, kterým nabídl výhodné pracovní podmínky a lepší platy. V září 1993 oznámil, že nová komerční televizní stanice se bude jmenovat Nova a zahájí vysílání ve stanoveném dvanáctiměsíčním časovém limitu licence, tedy v únoru 1994.

4.2.2024 (zpět Louč) archiv

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd