Partie Terezie Tománkové
s prezidentem Petrem Pavlem

Dobrý den.

Jenom mi dovolte malé upřesnění, zákona o rozpočtové odpovědnosti, což mnozí interpretovali právě jako neschválení rozpočtu a já jsem vždycky avizoval, že rozpočet vnímám jako nástroj vlády, zatímco tento zákon nastavuje pravidla pro tvorbu rozpočtu dlouhodobě, tedy i pro příští vlády.

Já to neberu nijak fatálně to přehlasování mého veta, protože žijeme v demokracii, máme nějakou parlamentní většinu, ta parlamentní většina rozhoduje. Prezident má podobně ústavně nastavené pravomoci a jednou z nich je i vetovat zákon, který nepovažuje za dobrý.

Já jsem v tomto případě měl dvě hlavní výhrady. Tou jednou je rozmělnění mantinelů pro tvorbu rozpočtu, z hlediska výše deficitu a růstu zadlužování. A tím druhým důvodem bylo oslabení parlamentní kontroly v případě schvalování takzvaných parlamentních kapitol, tedy kapitol rozpočtu, které se týkají například Ústavního soudu, které se týkají Senátu, kanceláře prezidenta, kanceláře ombudsmana a některých dalších institucí, jako je třeba Nejvyšší kontrolní úřad.

Možná ne vládní většina, ale přece jenom to rozpoutalo diskusi. Já jsem byl rád, že se k tomu vyjádřila i řada ekonomů, které lze považovat za nezávislé, že se k tomu vyjádřila Národní rozpočtová rada. A vlastně ty argumenty byly velice podobné, takže si myslím, že ty mé důvody nebyly irelevantní, nebyly, řekl bych, jako marginální, tak jak byly občas označeny vládou. A já považuju za správné, že prezident má ústavou zaručené právo vetovat zákon v případě, že ho nepovažuje za správný. To neznamená nutně nějaký rozkol mezi vládou a prezidentem. Prostě je to jenom názorový rozdíl. A k tomu, aby ten názorový rozdíl byl buďto oprávněně respektován, tím pádem vznikla debata, která potom ho bude měnit, nebo když je potom přehlasováno veto, jsme v demokracii, to je v pořádku.

My jsme si to dnes vyjasnili. Já jsem při všech hovorech s ministry, ještě než se stali ministry této vlády, tak jsem jim zdůrazňoval otevřenost ke komunikaci. Všem jsem jim řekl, že komunikace mezi nimi a prezidentem je dvousměrná. Tedy kdykoli budou cítit potřebu, tak že se mohou ozvat, anebo že je pozvu já. Tuto možnost jsem využil u několika ministrů, paní ministryně ji nevyužila, a my jsme ji nevyužili také jako kancelář. Což mě mrzí zpětně taky. Na druhou stranu, ale my jsme si to dnes s paní ministryní vyjasnili. A v případě budoucích návrhů už budeme postupovat tak, že u té legislativy, která může být rozporuplná nebo budou ji považovat ministři za opravdu klíčovou pro svůj resort, tak prostě přijdou, vysvětlíme si případné výhrady. Mohou být rozptýleny, anebo alespoň ministři budou vědět, na čem jsou, jaká asi bude pozice prezidenta.

Částečně to bylo formální, částečně i obsahové. Já jsem měl mimochodem dnes schůzku i s premiérem, kde jsme se o tom bavili. Vláda to nepovažuje za úplné odstranění bariér tvorby rozpočtu. Premiér si stojí za tím, že tím limitem je 2,9 procenta HDP pro deficit, což je vlastně mantinel stanovený Evropskou komisí. A vláda podle jeho vyjádření je připravena to dodržet.

Moje druhá výhrada ohledně snížení parlamentní kontroly byla paní ministryní vysvětlena tak, že se nejedná o snížení parlamentní kontroly, že by tedy tyto kapitoly přešly z rozpočtového výboru na vládu, ale že se jedná vlastně o nástroj, který zvýší pružnost a že jakákoli změna bude vždycky podmíněna dohodou. Pokud tomu tak bude, a bude nutná dohoda na obou stranách, pak to samozřejmě tak velký problém není.

No, na první pohled. Uvidíme, jaká bude praxe.

Neodstranilo to úplně moje obavy. Na druhou stranu vnímám to, že vláda má svoje priority, že je chce naplňovat, že cítí, že by při respektování dosavadních pravidel v podstatě nebylo možné sestavit rozpočet. Na což jsem ale mimochodem paní ministryni Schillerovou upozorňoval už před půl rokem, že to nebude možné podle stávajících pravidel. Ona mi tehdy řekla, že si s tím nějak poradí. Poradili si s tím, že zmírnili pravidla. Což je taky cesta, podle mého názoru ne úplně správná, ale uvidíme, to ukáže čas, jestli skutečně je to tak riskantní opustit dosavadní pravidla nebo jestli bude mít pravdu vláda, že se dočasnou změnou těch pravidel dostaneme ze složité rozpočtové situace.

Nešlo. A to já jsem ale říkal už před půl rokem paní ministryni, protože když jsme se o tom bavili ještě s předchozí vládou, a samozřejmě i se zástupci Národní rozpočtové rady, když jsem o tom mluvil i se svými ekonomickými poradci, tak ti už při sestavování minulého rozpočtu říkali, že bude velice těžké ho sestavit a že ten na příští rok bude téměř nemožné sestavit, což se nakonec ukázalo pravdou.

I proto já jsem očekával, že vláda má v podstatě dvě možnosti. Buďto přijít opravdu s velkými restrikcemi, což by bylo asi nezbytné, ale těžko proveditelné, zvlášť pro vládu, která nechtěla dělat razantní kroky. Anebo že budou muset přistoupit ke změně těch rozpočtových pravidel. Což nakonec teda vláda Andreje Babiše udělala. Já jsem přesvědčen o tom, že byla i určitá třetí cesta, to znamená, ta pravidla nerozvolnit až tak, možná posunout ty limity, zkrátit to časové období, které si stanovila vláda, protože to je opravdu hodně dlouhé těch deset let. Konsolidaci vláda oznámila optimisticky na rok 2029, možná. A uvidíme, jak se bude ekonomika vyvíjet. Ale každopádně je tam řada rizikových faktorů, které ale se dají řešit různými cestami. Uvidíme, jestli ta, kterou zvolila vláda, bude ta správná.

Neočekávám to od této vlády. Ale jsem přesvědčen o tom, že jakákoli další vláda, která přijde, bude muset vypít ten kalich hořkosti a přijít s reformami, které budou řadu lidí možná bolet, budou se těžko prosazovat, těžko vysvětlovat, ale nepůjde to bez nich, protože náš rozpočet mimo jiné i právě zrušením superhrubé mzdy a nedostatečnou kompenzací tohoto výpadku je tak napjatý, že je v něm strukturální deficit. A ten strukturální deficit nelze odstranit tak jednoduše. Ten opravdu musí být postupně odstraňován poměrně razantními zásahy. A já si nemyslím, že by tato vláda k nim chtěla sáhnout.

No, jak říká mnoho politiků, takové opatření je pro každou vládu sebevražedné. Na druhou stranu ale se můžeme dostat do situace, kdy už nebude vyhnutí, že prostě budeme muset takovou věc udělat, protože jinak nám bude hrozit dluhová brzda a potom bychom přestali být správci svého vlastního rozpočtu a spravovali by ho za nás věřitelé. Což bychom asi nechtěli, protože pak by přišly velice brutální restrikce, které by nám předepsal někdo jiný. Většinou by to byly banky, tak jak to bylo v případě třeba Řecka.

Já se nechám překvapit.

Je to legitimní krok. Já musím říct, že v této věci se k ústavní stížnosti připojovat nebudu. Ale chápu důvody, kvůli kterým ho chce opozice tento krok udělat.

To je z mého pohledu především to oslabování parlamentní kontroly.

Já vycházím z prohlášení paní ministryně i vlády, tedy že deficit bude hrubě pod 400 miliard. Někteří hovoří o 370 miliardách. Uvidíme, jaký ten návrh bude. Já znovu zopakuji, že rozpočet považuji skutečně za nástroj vlády. A zatím, přestože jsem k rozpočtům výhrady měl a snažil jsem se je jasně formulovat, tak jsem žádný rozpočet zatím nevetoval. A nepočítám, že by tomu mělo být jinak i v případě tohoto rozpočtu, pokud skutečně bude v těch intencích, jak to vláda naznačuje.

Bylo by to skutečně například překročení té hranice nebo by to bylo například výrazné podfinancování výdajů na obranu, protože ty považuji za stávající bezpečnostní situace skutečně za minimální.

Přesně tak, to neočekávám.

Já o tom budu hovořit, jak s panem premiérem, tak s vládou. Určitě se toho dotkneme i na bezpečnostní radě státu. Já považuji za důležité, abychom při vědomí, jaká je bezpečnostní situace, při vědomí, jak na to reagují naši spojenci, abychom se neocitli na posledních místech mezi spojenci, pokud jde o zodpovědnost.

My jsme součástí NATO, jsme součástí Evropské unie a být ve spojeneckých vazbách předpokládá, že budeme zodpovědnými a taky věrohodnými partnery. Pokud nebudeme plnit dlouhodobě svoje závazky, ke kterým jsme se opakovaně přihlásili, pak samozřejmě budeme vnímaní jako ti, kdo jsou vychytralí a kdo i přesto, že nepatří mezi ekonomicky nejslabší země Evropské unie nebo NATO, tak vydávají na naši společnou bezpečnost nejméně.

A to by opravdu neprospělo, protože by se nám to vrátilo i při projednávání jiných důležitých otázek, které budou například projednávány v Evropské unii, ať už to bude migrace, ať to budou třeba emisní povolenky nebo jakékoliv jiné důležité věci související s vnitřním trhem, konkurenceschopností, protože nemůžeme očekávat, že by nám spojenci vycházeli vstříc, pokud my se nebudeme chovat zodpovědně k nim.

Řekněme si upřímně, že dvě procenta by stačila loni. Jen tak tak. Ale dnes už ne. My jsme se zavázali při summitu NATO v Haagu v loňském roce, že budeme vynakládat do roku 2035 3,5 procenta na vojenské výdaje a 1,5 procenta na související výdaje. Přičemž ty související jsou především infrastrukturní, ale ty naše spojence zas až tak moc nezajímají. Je budou zajímat ty vojenské výdaje, protože ty hovoří o tom, jak připravená a bojeschopná je naše armáda, která je součástí té skládačky kolektivní obrany.

A my bychom měli předložit jasný plán, jak rok po roce budeme zvyšovat výdaje na obranu tak, abychom se k těm výdajům na 3,5 procenta do roku 2035 dostali. A jestli budeme mít v roce 2027 dvě procenta plus minus nějakou setinku, v nadcházejícím roce možná o několik setinek víc, tak to nesměřuje k tomu závazku. Protože my budeme vlastně mít takovou plochou trajektorii a budeme tu odpovědnost přesouvat až na další vládu. Což není fér vůči další vládě, ať už bude jakákoli. Ale není to fér ani vůči našim spojencům, protože dnes všichni velice pozorně sledují, jak se spojenci chovají. A pokud nás budou vnímat jako ty, kteří na tom chtějí vychytrale vydělat, a z peněz, které oni dávají na společnou bezpečnost, my budeme sanovat naše – anglicky řečeno well being – neboli naši prosperitu, tak to určitě nebude dobře vnímáno.

Jedna věc jsou opravdu hluboké strukturální reformy. Druhá věc je taky v tom, že bychom si měli stanovit konečně několik jasných strategických priorit. Když se podíváme na dnešní situaci, těch priorit je příliš mnoho. Což znamená většinou v manažerské teorii, že není žádná. Kdybychom byli schopni si říct tři, čtyři oblasti, které opravdu jsou pro nás strategicky prioritní, do nich soustředit zdroje, a do těch ostatních ty zdroje buďto omezit, anebo na nějakou dobu zmrazit, pak by to dávalo smysl. Ale my jsme zatím nic takového neudělali. Což potom v důsledku povede k tomu, že budeme sice investovat do mnoha priorit, ale vlastně se to tak moc neprojeví, protože ty přírůstky budou tak plošné, že vlastně nás to nikam příliš neposune.

Je to z mého pohledu na dnešní situaci bezpečnost. Už když se podíváme třeba na různé sociologické průzkumy, co lidé vnímají jako životní jistoty, tak pocit bezpečí je v naprosté většině těchto studií na prvním místě. A je pravdou, že nebudeme-li schopni zajistit bezpečí, pak všechny ostatní priority tak trochu ztrácejí smysl. Protože krásné dálnice, vysokorychlostní tratě, sebelépe fungující zdravotní systém, nebude k ničemu, když nebudeme schopni si ho uchránit. Takže bezpečnost i v duchu přijatých závazků bych považoval za strategickou prioritu.

Za další prioritu bych považoval reformu zdravotnického systému, protože my v něm rok od roku, nechci říct utápíme více peněz, ale investujeme stále více a více, přesto panuje pocit, že se kvalita zdravotní péče nějak výrazně nezvyšuje. Mnoho lidí, kteří se pokoušeli o různé analýzy našeho zdravotního systému, dnes souhlasí s tím, že do toho systému neteče málo peněz. Bohužel efektivita je nízká.

My víme, že máme problém třeba ve struktuře lůžek. Máme příliš mnoho lůžek urgentní péče, málo dlouhodobé péče. Máme příliš mnoho nemocnic na počet obyvatel a na rozlohu naší země. Neodpovídá to ani běžným standardům v Evropě, a to i vyspělých zemí.

Máme mimořádně neefektivní investice do drahé techniky, například magnetické rezonance. Příklady třeba z Izraele hovoří o tom, že Izrael určitě nebudeme považovat za nevyspělou zemi, ale z hlediska počtu magnetických rezonancí na obyvatele jsme ve srovnání s nimi úžasná velmoc. Bohužel pokud máme například 20 rezonancí, ale pojišťovna je schopná zajistit jejich provoz třeba jenom dvě hodiny denně, tak to nedává moc smysl. Určitě by dávalo smysl, abychom méně rezonancí byli schopni financovat 24 hodin a opravdu je využili na maximum.

Tohle jsou všechno věci, které souvisí s hlubší reformou celého zdravotnického systému, ke kterým jsme zatím, a teď musím říct, žádná vláda nenašla tu odvahu do toho jít, protože zdravotnictví je natolik citlivé pro každého z nás, že si nikdo nechceme moc rozházet doktory a zdravotnický personál a všichni lékaři samozřejmě nejenom mají velice dobré vzdělání, ale také dobré zastoupení svých profesních skupin. Takže každá lékařská odbornost si bude hájit svoje a pokud se nenajde nástroj, jak vytvořit systém, který bude nastaven optimálně k velikosti naší země, k počtu obyvatel, i ke zdrojům, které jsme připraveni do toho dávat, a podle toho ten stávající systém upravit, tak bohužel bude neefektivní pořád.

Já o tom budu mluvit nejenom s ním, ale samozřejmě i s ministrem zdravotnictví, i se zástupci právě těch odborných skupin. My jsme se bavili s ministry i s panem premiérem o tom, že je důležité, abychom se v tvorbě politik skutečně posunuli do stavu, kdy budeme politiky tvořit na základě dat a analýz.

A pokud jde o zdravotnictví, tak těch dat a analýz máme už dnes opravdu hodně. Celý Ústav profesora Duška už poskytl tolik různých dat, že bychom na základě nich mohli udělat strategii našeho zdravotnictví v podstatě lusknutím prstu. Důležité je najít opravdu vůli k tomu to udělat, ale potom to taky vyžaduje poměrně dlouhodobou a pečlivou přípravu, jak to lidem vysvětlit, tak aby pochopili, že to je nezbytné, že to možná krátkodobě bude bolet v tom, že třeba bude zrušena nějaká z okresních nemocnic, ale cenou za to musí být kvalitnější péče v dostupné vzdálenosti, například i třeba dotacím pro starší občany pro dopravu, aby se k těm nemocnicím, které budou o něco dál, dostali lépe a levněji. To všechno jsou věci, které se dají řešit, ale je potřeba to opravdu lidem velice citlivě vysvětlovat a na konci toho musí být prostě efektivnější zdravotní systém, který poskytne velice dobrou zdravotní péči všem, ale ta péče bude výrazně efektivnější než je dnes.

Já o tom s ním mluvím a budu mluvit. Dělám to nakonec i s jinými oblastmi, jako je třeba dostupné bydlení, nebo sociální rozdíly v regionech, protože po republice jezdím, ty problémy od lidí slýchám, bavím se o tom s odborníky. Takže bych řekl, že vhled do těch problémů, které lidi trápí, mám velice dobrý. A při vědomí, že nechci suplovat vládu ani zasahovat do působností, tak se snažím dělat to, co mohu. To znamená, dávat dohromady lidi, kteří mají nějakou odbornou znalost, lidi, kteří ty problémy prožívají přímo na místě, a spolu s nimi se pokusit najít nějaká řešení. A ta řešení potom dávám k dispozici ministrům, případně premiérovi, aby se nad nimi zamysleli a vzali je v úvahu, buďto jako celek, nebo jako části, v podstatě to beru jako svůj příspěvek, protože jsem si vědom, že prezident není exekutivní funkce, zvlášť ne tady v těch věcech, že to je působnost vlády. Já se v tomto ohledu snažím vládě pomoci.

Já bych právě možná se krajů a obcí zastal, protože to často nejsou přebytky. To jsou finance, které si skutečně většinou spoří na větší projekt. Když se podíváme na menší obce, tak menší obce si třeba čističku odpadních vod nepořídí z jednoho ročního rozpočtu. Takže skutečně na takovou velkou investici si musí šetřit několik let, a pak to opticky vypadá, že má obec nepřiměřeně mnoho prostředků pro svoji velikost.

Pokud jde o kraje, tak tam je ta situace podobná. Když se podíváme na Prahu, která má největší přebytek, tak zároveň ale Praha má před sebou minimálně dva obrovské projekty. Jedním je metro linka D a druhým je dokončení obchvatu. Oba tyto projekty jsou v řádu stovky miliard, možná ještě o něco víc. Takže je pochopitelné, že se kraje snaží na tyto velké projekty si peníze uspořit. Já si myslím, že je to věcí skutečně věcné debaty, pokud možno oproštěné od emocí. A vůbec tím neříkám, že by se nemělo do systému rozpočtového určení daní obcí a krajů vstoupit. Nicméně debata probíhá. V minulosti tady byla už většinová shoda mezi kraji, kdy jedenáct ze čtrnácti krajů už dospělo ke shodě, jak rozpočtové určení pro kraje změnit. Ta debata teď probíhá znovu. Já myslím, že ke konci tohoto roku dospěje k nějakému závěru. Nechci proto do toho vstupovat žádným stanoviskem, než se hejtmani dohodnou. Ale myslím si, že v okamžiku, kdy se hejtmani dohodnou, tak že je čas na to, aby Asociace krajů sedla s vládou a probrali jakým způsobem případně upravit rozpočtové určení daní, aby lépe odráželo realitu.

Z pohledu vlády, která se snaží najít prostředky, kdekoliv to jde, tak je to asi pochopitelný krok. Z pohledu hejtmanů je to samozřejmě nefér, protože oni očekávají, tak jak tomu bylo v minulých letech, že vláda alespoň přispěje. A pro ty kraje dvě miliardy, byť to nejsou peníze, které by ty kraje vytrhly, tak samozřejmě to je to velká částka, kterou nejsou schopni okamžitě vytáhnout ze šuplíku. Takže i v takovém případě se asi vyplatí takové opatření projednat a oznámit předem, aby se na to kraje mohly připravit. My nejsme úplně v krizové situaci, abychom museli věci řešit ze dne na den. A já jsem vždycky příznivcem toho, abychom věci raději projednávali než direktivně stanovili a vytvářeli tření.

Z mé strany vůle k jednání zaznívala opakovaně a dlouhodobě. A já jsem rád, že pan premiér už se vyjádřil ve stejném duchu. Já jsem rád, že jsme se dnes po delší době sešli. To jednání bylo korektní, bylo věcné. Pan premiér souhlasil s tím, že je potřeba, abychom se scházeli, abychom spolu koordinovali, nejenom zahraniční politiku, ale i tu domácí, abychom se bavili o připravované legislativě. A já to považuji za dobrý začátek ke změně, která, jak věřím, nastane. A že budeme schopni se v nějaké periodě sejít a probrat aktuální věci, protože je zřejmé, a říkal jsem to mnohokrát, že konflikt mezi vládou a prezidentem primárně nepomůže této zemi, a to jak na domácí půdě, tak navenek. Ale nepomáhá ani premiérovi ani mně.

Ne, ne, ne. Nebyly podmínky. Já znovu říkám, já jsem to dnešní jednání vnímal jako vstřícné, konstruktivní a doufám, že v něm budeme pokračovat.

Já to nepovažuji za pozici vlády, protože tak, jak jsem se dočetl, tak stanovisko vlády je takové, že naopak chtějí, aby kompetenční žaloba byla projednána Ústavním soudem. Já to považuji taky za důležité, protože kompetenční žaloba nebyl nástroj, jak poškodit vládu. Kompetenční žaloba byla důsledkem neschopnosti se dohodnout a najít společnou cestu. A je vlastně snahou vyjasnit ty problémy z obou stran, které byly vnímány rozdílně. Já si myslím, že i vláda to vnímá stejně, že tedy chce, aby to bylo vyjasněno, aby Ústavní soud jako arbitr řekl kompetence mají být nastaveny tak a tak. A že to potom bude respektováno z obou stran.

Já jsem s ním o tom nemluvil, ani jeho motivaci neznám, ale předpokládám, že stanovisko vlády je takové, že chce, aby se kompetence vyjasnily.

Není důvod to stahovat. Já opravdu chci také počkat na to, jak budou ty kompetence vyjasněny.

Já nevidím ani důvod k usmiřování, protože já k ministru Macinkovi nechovám žádný negativní nebo nepřátelský vztah. Já beru některá jeho vyjádření spíše jako takový folklor, protože on prostě takový je. Občas rád provokuje. Ale já to neberu nijak fatálně, že by to bylo překážkou naší komunikace. Já jsem zdůrazňoval mnohokrát a zdůraznil jsem to dnes znovu před premiérem, že jsem připraven ke koordinačním jednáním nejenom s ním, ale i s ministrem zahraničí. Naopak považuji za důležité, aby u jednáních o koordinaci zahraniční politice byl, protože on je hlavním garantem za vládu, pro zahraniční politiku. A těch věcí, které bychom měli domlouvat, je celá řada. Ať už například o součinnosti při zahraničních návštěvách, při prosazování zájmu České republiky tak, abychom se nijak nekřížili a naopak ten efekt zmaximalizovali. Při hledání nových zástupců České republiky, velvyslanců, na kterých bychom se také měli dohodnout, protože to je naše sdílená pravomoc. A stejně tak se musíme domlouvat i o tom, jaké návštěvy a s jakým cílem budou jezdit do České republiky tak, aby to maximálně odpovídalo našim zahraničním politickým a ekonomickým zájmům.

Asi nemá smysl zakrývat, že ten rozsah a způsob komunikace mezi Hradem a Černínským palácem, tedy ministerstvem zahraničí, není takový, jako byl s předchozí vládou. Což je ale nakonec přirozená věc. Těch zpráv dnes dostáváme o něco méně. Občas si o ně musíme říct, abychom je dostali. Ale já jsem přesvědčen o tom, že i ministr Macinka si uvědomí, pokud si toho není vědom už teď, že i pro něj bude lepší, když komunikace s Hradem bude probíhat standardně, protože jinak bude muset on řešit různé problémy, ke kterým bude docházet kvůli dvojkolejnosti zahraniční politiky. Já ji považuji za velice škodlivou. A věřím tomu, že ani on nechce řešit problémy, ale spíš budovat úspěchy.

Já jsem to neviděl úplně jako dvoukolejnost, ale zrovna konkrétně tady ta porada vedoucích zastupitelských úřadů byla příkladem, který jsem dnes použil s Andrejem Babišem, kdy jsem mu řekl, jak důležité je, abychom koordinaci dělali. Pokud bychom se totiž před touto schůzkou dokázali byť jenom na půl hodinky sejít s ministrem zahraničí a s premiérem, říct si jasně, jaké priority pro zahraniční politiku na následující rok máme, co tedy chceme velvyslancům říct, kdo z nás dá důraz na jaký aspekt, tak by to určitě přispělo k lepší koordinaci nás jako ústavních činitelů ve vztahu k zástupcům naší země v zahraničí. Premiér to uznal, že by to bylo lepší se takhle zkoordinovat. Já na tom budu dál pracovat, budu to dál navrhovat, protože jsem přesvědčen o tom, že to potřebujeme.

Což je samozřejmě pravda, ale k tomu, aby tomu tak bylo i nadále, tak je potřeba té koordinace, protože ministerstvo zahraničí sice může stanovit nějaké priority, ale pokud nebude probíhat v průběhu roku koordinace, tak prezident, který je aktérem zahraniční politiky, ať se to komu líbí nebo ne, protože je součástí moci výkonné a výkonu zahraniční politiky se podílí, tak bez koordinace i při sebelepší vůli se může občas odchýlit. A já se nechci odchylovat, nechci mít hradní zahraniční politiku, proto říkám, pojďme si vždycky sednout, zkoordinovat se, protože i já jsem nikdy nezpochybnil to, že rozhodující slovo v zahraniční politice má vláda. Já jsem to zdůrazňoval i před summitem v Ankaře, že jsem vždycky respektoval mandát vlády a budu ho respektovat i při dalších jednáních. Ale nemohu přistoupit na to, že by měl být prezident z výkonu zahraniční politiky vyloučen.

Na druhou stranu k tomu, co říkáte, tak i ministr Macinka vykazuje znaky pragmatismu. A já si myslím, že pragmaticky pochopí, že na konfliktu se nedá stavět politika a dlouhodobě určitě ne. Možná krátkodobě před volbami, možná chvíli po volbách, ale dlouhodobě ne. Veškeré průzkumy sociologické i u nás ukazují, že naši občané možná až na výjimky nemají rádi konflikty. A i proto když jsem se bavil s různými ministry, případně s premiérem, tak jsem se snažil jim říct, rozdílnost názorů přece neznamená nepřátelství. My můžeme mít rozdílný názor na věc, což nakonec je ku prospěchu věci, protože různé aspekty našich rozdílných názorů nakonec mohou vytvořit jeden velice dobrý kompromisní názor. Takže já to budu takhle prezentovat i nadále. Budu se snažit komunikovat s každým ministrem, i s ministrem zahraničí, a přecházet některé invektivy, protože je nepovažuji za tak důležité.

Není. Já už jsem starý na to, abych dokázal některé věci rozdýchat.

V principu většinou nelituju, co jsem udělal, protože to už se stejně nedá vzít zpátky. Ale ty kroky, které jsem udělal, tak i přesto, že s sebou nesly určité riziko, možná způsobily i některé těžkosti, tak je považuji principiálně za správné. A neudělal bych je jinak, kdybych tu možnost měl, protože si myslím, že vývoj mi dává za pravdu, že to byl správný krok.

Já si myslím, že bychom měli asi začít definicí, co to je leader opozice. Podle toho posledního průzkumu s Andrejem Babišem sdílíme krásné první a druhé místo. Takže otázkou je, kdo je vlastně v opozici, jestli Andrej Babiš nebo já. A má-li být někdo opozicí vůči vládě, tak by to měl být asi někdo, kdo usiluje o to, aby tu vládu nahradil. Já o to neusiluju. Já jsem ve funkci prezidenta a hodlám ji vykonávat, jak nejlíp umím. A rozhodně neaspiruji na to stát se premiérem. Takže moje občasné kritické názory vůči vládě nejsou zdůvodněním toho, že bych byl v opozici, ale jsou prostě výrazem toho, že na některé věci mám odlišný názor, na což si myslím, že nejenom jako prezident, ale jako občan mám právo.

Je to možná dáno tím, že současná opozice není tak výrazná, jak by mohla nebo chtěla být. A pokud se stane nejsilnějším hlasem, kritickým hlasem k vládě prezident, no tak to může vést k závěru, že prezident je tou opozicí. Já rozhodně lídrem opozice nejsem, ani nechci být, ani nebudu. Já jsem připraven vládu pochválit za cokoli, co udělá ve prospěch téhle země. Stejně tak jako k ní budu kritický, když budu přesvědčen, že to není ve prospěch téhle země. Dělal jsem to i v případě předchozí vlády a myslím si, že těch konkrétních případů bylo také dost.

To bychom se měli zeptat opozičních stran.

Já se rozhodně nebudu stavět do role jakéhokoliv konsolidátora opozice. To bych potom dal všem těm řečem za pravdu. Je to na nich, jak se k tomu postaví. Ale myslím si, v principu, že je důležité i pro občany, aby tady byla silná opozice, která bude jasně artikulovat svoje názory a která bude vytvářet alternativu k vládě. Což nakonec je správně, protože nikdo nemá patent na rozum. A sebelepší vláda nebude nikdy perfektní. Vždycky mohou být některé názory z opozičního tábora, které budou stát za zvážení a které možná budou i lepší než ty vládní.

Já se snažím, ať už mluvím s předsedy opozičních stran nebo těch vládních, jim dávat najevo, aby nebyli příliš ortodoxní a vyhranění v přijímání jiných názorů. Aby nechali pootevřená vrátka, protože volič nebude v principu vnímat jako zradu když jeho strana vyjádří podporu návrhu nějaké protistrany. Ale může spíš negativně vnímat to, pokud se jeho strana bude negativně vymezovat vůči všemu, co přichází z okolí. Protože racionálně uvažující volič může dospět k názoru, že návrh na řešení nějakého problému může být i u strany, kterou nevolí, lepší než ten, z jeho vlastní strany. A pak asi bude chtít, aby byl přijat, pokud možno co nejlepší návrh. Ne jenom ten, který má jeho stranickou barvu. A to si myslím, že je důležité, protože síla a sebevědomí těch politických stran a jejich reprezentantů není v tom, že budou za každou cenu se vymezovat proti všem návrhům, ale že budou schopni říct, v tomhle má ta druhá strana pravdu a my jsme připraveni to přijmout a diskutovat o tom.

No, není to účinná metoda, ale buďme upřímní, ono to je oboustranné. Jak často slyšíme kritiku na Fialovu vládu, stejně tak slyšíme kritiku na Babišovu vládu. Což na jednu stranu je přirozené, na druhou stranu ale se z toho nesmí stát mantra, která bude uvozovat každou větu, protože pak opravdu to vytváří nesmiřitelné dva tábory.

Mnoho z toho, co se třeba dnes daří, tak mělo počátek v předchozí vládě nebo dokonce ještě v té před předchozí. Takže voliči občané mají vždycky tendenci vnímat současné výsledky nebo projevy jako dílo vlády, která teď je u moci. Takže některá opatření, která přijala Fialova vláda, tak mají pozitivní efekt dnes. A může se jimi pochlubit Andrej Babiš, což je naprosto v pořádku. Stejně tak to dělala Fialova vláda s výsledky, které byly započaty předtím. Ale měli bychom asi být féroví a říct, že ten proces má nějakou kontinuitu. A možná i říct, že třeba z hlediska konsolidace veřejných financí některá opatření, která přijala Fialova vláda, pomáhají ekonomické situaci i dnes.

Na jednu stranu je to svoboda vyjádření názorů, což je v pořádku. Buďme rádi za to, že ji můžeme takovýmto způsobem vyjadřovat. Na druhou stranu bychom se měli zamyslet nad tím, jestliže politik přednese projev, na kterém fakticky není nic moc k vytknutí, a přesto lidé po celou dobu volají hanba, hanba, tak to asi nebude obsahem toho projevu, ale možná diskontinuitou mezi tím projevem a projevy v ostatním čase.

Teď mluvím třeba o konkrétním projevu Tomia Okamury, kde právě ten pískot byl asi nejsilnější. Ale v obecné rovině rozdělení společnosti je asi přirozenou věcí. To, co bychom ale neměli podporovat, je, aby se stalo dogmatickým rozdělením, které potom vylučuje debatu, které vylučuje vůbec jakýkoliv kompromis, protože kompromis je vlastně principem politiky.

Vždycky bychom se měli snažit najít řešení, které pokud možno uspokojí co nejvíce lidí, které vyjde vstříc co největšímu počtu potřeb. A budeme-li to jenom rámovat jednou politickou stranou nebo koalicí u vlády a pak opozicí, tak se nedobereme nikdy toho lepšího řešení, ale ani žádné kontinuity, protože každá vláda bude mít tendenci negovat všechno to, co ta předchozí udělala. A to nás bude vlastně držet v takové časové smyčce, kdy se budeme vždycky vracet o čtyři roky zpátky, abychom předělali všechno to, co udělala ta vláda před námi.

My bychom měli být schopni a znovu se vrátím k těm několika strategickým prioritám, si říci, co jsou ty oblasti, které nás mohou posunout dál, které nám mohou zajistit bezpečí, prosperitu, kterou všichni bychom chtěli a na tom se pokusit najít shodu, která bude respektovaná každou další nastupující vládou, protože některé projekty jako třeba hluboká reforma zdravotnictví, hluboká reforma vzdělávacího systému, bezpečnostního systému, a teď nemyslím jenom armádu, ale myslím i celou odolnost společnosti, funkční krizový systém, to je úkol na více než čtyři roky. A proto ta kontinuita je tak důležitá. Proto je taky důležité ta komunikace mezi vládou a opozicí, abychom se neustále neuzavírali do dvou hermeticky uzavřených táborů.

Už v přípravě těchto opatření jsem měl snahu svolat odborníky ze všech názorových částí tohoto problému ke kulatému stolu, abychom si vlastně pohovořili zaprvé o možných variantách financování veřejnoprávních médií, protože koncesionářské poplatky rozhodně nejsou jediným. Abychom se pobavili o výhodách, nevýhodách jednotlivých modelů, abychom se pobavili o tom, co vůbec znamená veřejnoprávní služba, v jakém rozsahu by měla být poskytována a dali nějaké doporučení pro vládu, která s ním potom bude dál pracovat.

Mně přišlo zvláštní, že oba aktéři těch návrhů, které jsou teď ve sněmovně, to znamená pan ministr Klempíř a poslanec Nacher, nakonec odmítli účast na tom kulatém stolu. Já jsem nechtěl nijak vířit v té době poměrně zjitřenou debatu tím, že přesto to budeme dělat, protože samozřejmě bez jejich účasti by to moc nedávalo smysl. Ale jsem přesvědčen o tom, že by se taková debata měla vést nejenom o veřejnoprávních médiích, ale i o jiných problémech, které řešíme, protože žádné ministerstvo nemá patent na to, že rozumí celému problému nejvíc. A myslím si, že účast odborníků, kteří mají dobrý vhled do problematiky, vyjádření všech možných aspektů, na které bychom neměli zapomenout, je důležité pro to, abychom zvolili dobrý model. A já rozhodně neříkám, že když budou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu, tak to automaticky znamená ztrátu jejich nezávislosti, ale musíme najít takové pojistky, mají je třeba některé severské země, například Finsko, které tu nezávislost opravdu garantovat budou. Takže je to opravdu o té debatě. A mně vadí to, že se ta debata nevede, že se tady soustředíme jenom na to, kdo bude platit jejich rozpočet. Ale nebavíme se o všem tom ostatním. Nebavíme se o veřejné službě jako takové.

To je v pořádku. Já si říkám, to ale nevylučuje tu debatu, že jo. A i to jim budu se snažit říct: vy jste splnili, vy chcete splnit svůj slib, v pořádku, ale pojďme se tady pobavit o tom, jak to udělat co nejlépe, abychom na jedné straně vyhověli požadavkům na zachování ochrany veřejnoprávních médií a na druhou stranu změnili třeba systém financování tak, aby byl lepší. To přece není… Ta debata tomu nebrání.

Já bych musel vidět ten návrh, protože v tom návrhu určitě bude například konkrétní systém, jak to bude děláno z toho státní rozpočtu. Jestli to bude částka, která bude pohyblivá, nebo jestli bude stanovena nějak fixně, včetně například úprav podle inflace, jestli zajistí i kontinuitu činnosti veřejnoprávních médií. Protože například to není jenom o zpravodajství, to není jenom o sportu, ale je to také o vzdělávání, je to o kultuře. A mnoho těch projektů je dlouhodobých. Takže třeba na sportovní přenosy se uzavírají smlouvy na pět let dopředu. Pokud se změní financování z roku na rok, a nebude tam předvídatelnost, tak ta média v podstatě nemohou moc dobře fungovat. A to jsou důležité věci, které je potřeba znát k tomu, abych vůbec věděl, jestli návrh podpořit nebo nepodpořit.

Určitě není dobré ji podceňovat. Na druhou stranu to není nic nového. Ta hrozba je dlouhodobá. V podstatě se týká nejenom Rádia Farda, ale týká se to i některých dalších součástí Rádia Svobodná Evropa. Nakonec už v době, kdy ještě Rádio Svobodná Evropa sídlilo v tehdejší budově Federálního shromáždění, dnes v budově Národního muzea, tak bylo střeženo, protože bylo v ohrožení. A dnes sídlí v nové budově, která je zajištěna mnohem lépe, je pod neustálým dohledem nejenom vlastníka, ale i naší policie a služeb. Ale takové hrozby se objevují, protože jsou to rádia, která vysílají do oblastí, kde nejsou respektována lidská práva, kde většinou jsou autoritativní režimy. No a samozřejmě ty se brání proti tomu, aby vysílání, které narušuje to, co si chtějí, aby jejich občané si mysleli, tak se proti tomu nějakým způsobem staví a na nás je, abychom udělali všechno pro to, aby k žádnému narušení činnosti těchto institucí nedošlo.

No to důležité je, abychom bezpečnostní situaci vnímali právě takovou, jaká je. Nijak ten obrázek nezhoršovali a tím pádem lidi nestrašili, ale abychom taky hrozby nezlehčovali. Určitě nechceme, aby naši lidé žili ve strachu, ale aby brali realisticky život tak, že ohrožení tady vždycky byla, jsou a budou. A my musíme zaprvé je dobře popsat, abychom věděli, čemu vlastně čelíme. A zadruhé, abychom přijali maximum opatření, že ty hrozby budeme buď snižovat, nebo eliminovat. K tomu směřuje nejenom už zmíněné vydávání dostatečných prostředků na naši obranu, ale směřuje k tomu například i funkční a pravidelně testovaná krizová legislativa, směřuje k tomu i procvičování různých krizových stavů, směřuje k tomu důsledné vyhodnocování zkušeností ze všech krizí, kterými si projdeme, ať už to bylo tornádo, povodně, požáry, nebo cokoliv dalšího, a podle toho neustále vylepšovali ten náš systém. A samozřejmě, abychom pracovali na tom, že celá společnost bude odolná proti těmto krizím.

Nevidím, že by je zlehčoval. Vidím to, že je vláda připravená o nich hovořit. My jsme vlastně, hned jedno z prvních jednání bezpečnostní rady státu bylo právě o krizích a krizové připravenosti. Řešili jsme to i dnes na mimořádné bezpečnostní radě státu, takže rozhodně nemohu říci, že by tomu vláda pozornost nevěnovala.

Asi bych řekl, že tam nebude nic tak překvapivého, co bychom neměli vědět. Protože kdyby tomu tak bylo, tak o té cestě nevíme.

Je to logický vývoj konfliktu, protože obě strany se snaží najít ta nejslabší místa svého protivníka. A tak jako Rusko dlouhodobě útočí například na energetickou infrastrukturu Ukrajiny, tak Ukrajina si uvědomuje, že má-li nějakým způsobem výrazně oslabit schopnosti Ruska nadále vést válku, tak musí sáhnout na to, co jeho ekonomiku dnes převedenou na válečnou ekonomiku, drží v chodu. A to je především prodej fosilních paliv a jejich zpracování, tedy plynu a ropy. Proto také většina těch ukrajinských úderů jde na rafinérie. A další věc, která zasahuje spíš obyvatelstvo, ne jako cíle, ale zprostředkovaně, a to jsou sklady zboží, na které si ruské obyvatelstvo zvyklo, a pokud se teď k nim nedostane, tak to samozřejmě snižuje komfort jejich života a zvyšuje to nespokojenost s vedením, které není schopno válku ukončit jakýmkoliv způsobem, protože i běžný Rus chce žít v klidu a s plnými obchody a vadí mu to, že najednou nemá pohonné hmoty, nekoupí si zboží, které by chtěl a neustále vlastně čelí důsledkům války, jejíž cíle jsou pro něho už trochu nesrozumitelné po těch skoro pěti letech.

Očekávám bohužel to, že ten konflikt do zimy vyřešen nebude. A z toho vyplývá, že bude důležité Ukrajinu podporovat i nadále. Protože Rusko se svých agresivních cílů nijak nezřeklo. Rusko na jednu stranu říká, že jeho cílem je plná kontrola Donbasu v celých hranicích, ale vlastně koná tak, že dává jasně najevo, že ruským cílem je úplné zničení ukrajinského režimu a státu, což samozřejmě odporuje všem mezinárodním normám. Odporuje to našim snahám o stabilitu a bezpečnost v Evropě. A porušilo by to rovnováhu v Evropě i ve světě na dlouhé roky dopředu. I proto je v našem zájmu, abychom Ukrajinu podporovali, abychom vytrvali v sankcích na Rusko, protože jenom důsledné dodržování sankcí má potenciál přivést Rusko k jednacímu stolu.

No, já rozumím tomu, že naše podpora Ukrajině už není, řekněme, tak jednoznačná, jako byla v minulosti. Na druhou stranu v těch základních parametrech trvá. Muniční iniciativa pokračuje, pokračuje i podpora spojeneckých mechanismů. Naše vláda před summitem NATO přispěla i do spojeneckého mechanismu k nákupu zbraní pro Ukrajinu. Takže v těch praktických projevech ta podpora pokračuje. Uvidíme, jak bude pokračovat dál.

Za tohle si myslím, že je možné vládu pochválit.

Je to tak.

Je to asi naprosto přirozená věc. Já s tím počítám. Zároveň ale zdůrazňuji, že já žádnou kampaň nevedu. Pokud ji povedu, tak ji povedu až po oznámení kandidatury, ale určitě bude mít jinou podobu než moje kandidatura k tomuto prezidentskému mandátu, protože já jsem ve výkonu prezidentské funkce a samozřejmě nemohu přerušit výkon funkce ve prospěch kandidatury. Takže i kdybych se rozhodl kandidovat, tak budu vykonávat prezidentskou funkci tak jako dosud.

No, platí taková jedna poučka, že když chceš odvést pozornost, co děláš sám, tak řekni, že to dělá ten druhý. Vláda zřejmě začala takovou, řekl bych, předvolební přípravu, a proto říká, že kampaň vedu já. Já ji nevedu, ani ji vést nemohu, když jsem se ještě pro opakování kandidatury nerozhodl.

Je to stále stejné. To, co opakuji občanům, když se mě na to ptají. Tím hlavním kritériem samozřejmě je zdravotní stav můj a mých nejbližších, který by mě diskvalifikoval z jakékoliv možnosti pokračovat. No a důležitá věc je samozřejmě podpora občanů. Pokud podpora občanů nebude, tak nemá smysl se ucházet o druhou kandidaturu. Takže kombinace těchto faktorů mě nakonec povede k tomu rozhodnutí, jestli ano, nebo ne.

Samozřejmě mluvíme, ale mluvíme o tom přesně tak, jak teď říkám. I moje žena si moc dobře uvědomuje, že by bylo předčasné a zřejmě i trochu arogantní uvažovat o druhé kandidatuře tak dlouho před volbami. Ta situace se vyvíjí velice dynamicky. Uvidíme, jak bude vypadat za půl roku a pak si řekneme.

Já se přiznám, že tomu nepřikládám velkou váhu, protože každé takové vyjádření se může velice rychle změnit.

No, asi není pochyb o tom, že Andrej Babiš má silnou podporu, že je to člověk, který se těší důvěře velké části naší populace. A pokud někdo za stávající situace opravdu má šanci se do toho pustit, pak je to právě on. Takže může nastat i taková situace. A pokud se rozhodnu kandidovat, tak to bude asi stejné, jako v předchozí volbě. Uvidíme.

No, u Miloše Zemana nikdy nevíte. Ale tak, jak jsem řekl už na podobnou otázku, mě těší, že Miloš Zeman se těší takovému zdraví, že má takovéhle myšlenky. A pokud by se nakonec rozhodl, tak by to určitě byl velice důstojný soupeř.

Je to věcí odborných debat. A já si myslím, že máme u nás řadu kvalitních ústavních právníků, odborníků, politologů, sociologů, kteří by do této debaty mohli přispět. Já rozhodně nejsem v takovém nastavení, že bych chtěl za každou cenu bránit přímou volbu, pokud odborníci a občané dospějí k tomu, že by si přáli návrat volby parlamentem, budiž.

No, je potřeba si říct, že nejsme anomálií, že země, které mají přímou volbu prezidenta, je v Evropě mnohem více. A u všech se to postavení prezidenta trochu liší. Asi nejsilnější postavení prezidenta má Francie, která také nemá prezidentský systém.

Ale tak nějak vykrystalizoval k poloprezidentskému. I tady u nás se občas objevují debaty, že se někdo snaží o vytvoření poloprezidentského systému. U předchozího prezidenta mu vyčítali, že se snaží o zavedení poloprezidentského systému. Mně to taky někteří vyčítají. Já si to nemyslím. Naopak, přímá volba z mého pohledu má určitě výhody, i když výhody určitě jsou taky.

To, co asi byl trochu problém, že došlo ke změně způsobu volby prezidenta bez odrazu v ústavě, což vytvořilo situaci, kterou prezident Zeman tehdy nazval prezidentským údělem, tedy tou obrovskou disproporcí mezi mandátem a pravomocemi. Já to přiznám se tak necítím. Já se necítím nijak omezen v pravomocích a nemám tendenci je zvyšovat. Ale zároveň se taky snažím, aby nebyly snižovány, což bych považoval za špatné. Ale já nejsem odborníkem na ústavní právo, abych dokázal kvalifikovaně říct, která z těch variant je lepší. Je to skutečně asi věcí odborné debaty a preferencí.

Já nebudu dávat žádná doporučení. Maximálně udělám to, co jsem dělal před každými volbami. To znamená, že budu apelovat na občany, aby k těm volbám šli. Aby nezůstali lhostejní, protože to pak vede jenom k tomu, že si stěžujeme na něco, co jsme mohli ovlivnit a neovlivnili. Komunální volby jsou především o znalosti místního prostředí, takže tam to bude pro lidi asi jednodušší, protože většinou budou volit představitele, které znají. A v těch doplňovacích senátních volbách se to týká třetiny obvodů. Mého se to tentokrát netýká, takže tam k tomu se ani vyjadřovat nebudu. A u těch ostatních možná jenom zdůrazním to, že je důležité věnovat pozornost senátním volbám, jakkoliv mnozí říkají, že senátní volby jsou ty nejméně důležité. Já si to nemyslím.

No já hlavně doufám, že ty volby a kampaň budou korektní. Senát je institucí, která se tak trochu vyznačuje chováním dam a gentlemanů. Pravda je, že ne vždycky se to podaří, ale takový vnitřní étos Senát má od svého vzniku. A bylo by určitě dobře, aby si ho zachoval, protože je přirozené, že každá ta komora má jinou atmosféru, a bylo by dobře, aby si Senát zachoval tu schopnost i přes rozdíly názorů nepodlehnout tomu, že na sebe budou křičet, že se budou ponižovat, že se budou urážet tak, jak to občas vidíme v dolní komoře.

Děkuji, i vám.