PŘÍLOHA Louče 51

Historie televize v ČR - 5

© Milan Šmíd

Z Prahy do celé republiky

Až do roku 1956 se televizní vysílání v Československu omezuje na jeden jediný vysílač na Petříně, jehož signál pokrývá Prahu a okolí, na severu sahá až k podhůří Jizerských hor a Krkonoš.

O Silvestra 31.prosince 1955 zahájil provoz druhý československý televizní vysílač Ostrava-Hošťálkovice. Jak uvádí Jiří Seger1) monoskop se zkušebně vysílal už od 15.listopadu. Zpočátku byla k dispozici v malém studiu jen jedna kamera, režie a snímače 35 mm filmu. Film také tvořil zpočátku hlavní náplň izolovaného ostravského vysílání dvakrát až třikrát týdně. V roce 1956 dostalo ostravské studio přenosový vůz, se kterým 22.srpna 1956 (dle Jiřího Segera) nebo 29.srpna 1956 (dle účelové publikace ČST Ostrava2)) se uskutečnil přenos opery Prodaná nevěsta ze Státního divadla Ostrava.

Ještě v roce 1956 začali spojaři zkoušet spojení Prahy s Ostravou přes Suchý vrch v Orlických horách a Praděd do Hošťálkovic. Kvalitní příjem obrazu se podařilo docílit na přenosové trase až začátkem roku 1957, přičemž tato trasa byla pouze jednosměrná (její "obracení" trvalo zpočátku až jednu hodinu). Ostrava tak mohla přebírat vysílání z Prahy, kde se televizní program vysílal od října 1955 již šestkrát týdně (nevysílalo se v pondělí).

Na Slovensku se zahájilo televizní vysílání 3.listopadu 1956. Začátky tady byly obdobné jako v Ostravě. Základem se stal vysílač na vrchu Kamzík, v jehož provozní budově se zřídilo malé studio se dvěma kamerami, filmovými snímači, režií a přenosovým vozem. Součástí prvního televizního vysílání byl přímý přenos vystoupení souboru SĹUK (Slovenský ĺudový umelecký kolektív).

Také na Slovensku se zprvu vysílal izolovaný místní samostatný program, od února 1957 třikrát týdně. Od listopadu 1957, kdy se přes Ostravu dostal pražský signál i do Bratislavy, měl i slovenský divák na obrazovkách televizní program šest dnů v týdnu.

Provizorní studio u vysílače Kamzík nemohlo stačit a proto bratislavský rozhlas nejprve uvolnil své rozhlasové studio ve Zochově ulici k televiznímu vysílání a v roce 1957 se přidělila televizi budova bývalé Tatrabanky na náměstí SNP (tehdy Stalinovo náměstí). Vysílat se odtud začalo v roce 1959 a po dlouhá léta, až do kolaudace televizního centra v Mlýnské dolině, byla tato budova hlavním sídlem televize v Bratislavě i na Slovensku. (V listopadových dnech roku 1989 bratislavská televize nemusela vysílat přenosové vozy do terénu jako ČST v Praze. Stačilo otevřít okno zpravodajského studia v Tatrabance a masové demonstrace na náměstí SNP byly jako na dlani.)

2.srpna 1958 se navázalo dvousměrné retranslační spojení mezi Prahou a Bratislavou, které umožnilo operativní přenos bratislavského signálu do Prahy. Právě tato výměna programu umožnila od 29.prosince 1958 vysílat celostátně již každý den, sedm dnů v týdnu. Právě tehdy vznikla tradice, která přetrvala až do rozpadu federace v roce 1993, a to, že slovenské pořady se v celostátním programu vysílaly v pondělí, které až do roku 1958 bylo v Praze volným dnem určeným pro údržbu.

Na začátku roku 1959 tedy existovala v Československu tři televizní studia - Praha, Ostrava, Bratislava - vzájemně propojená retranslačními trasami. Od 1.září 19593) se zavedlo jednotné vysílací schéma ústředního programu televize.

Od ledna 1959 se vysílal televizní program také pro Brno a okolí z vysílače Kojál. Brno tedy mělo k dispozici signál celostátního televizního vysílání, ale až do roku 1961 bylo pouze pasivním příjemcem programu. Televizní studio v Brně se zřídilo až v roce 1961, kdy z budovy Typos, bývalého Závodního klubu dopravy a spojů, zahájilo televizní vysílání 6.července 1961.

O rok později, 25.února 1962, začalo televizní vysílání v Košicích, které se tak stalo pátým televizním studiem v Československu, a které se záhy nato, 27.srpna 19624), připojilo k celostátnímu programu.

Tato základní struktura pěti hlavních televizních studií vydržela v podstatě až do rozpadu Československa v roce 1993.

Na přelomu 50. a 60. let se bouřlivým tempem budovala síť vysílačů a převaděčů tak, že už v roce 1961 televizní signál pokrýval všechna regionální centra a většinu Československa, takže krátce nato (1962) byla překročena hranice jednoho miliónu majitelů televizních přijímačů

Neméně bouřlivý byl také programový a institucionální vývoj televize. Kromě pořadů, jejichž statistiku uvádí předchozí kapitola, se začaly vytvářet stálé programové rubriky v oblasti zpravodajství, publicistiky a vzdělávacích pořadů.

V roce 1955 vzniká jedna z nejstarších televizních rubrik - Pionýrský měsíčník, z něhož se později přes Pionýrské aktuality a zajímavosti stává známá (Pionýrská) Vlaštovka, která v sobotním vysílacím čase vydržela několik desetiletí - původně jako čtrnáctideník, později jako týdeník.

11. března 1956 se poprvé vysílalo týdenní sportovní zpravodajství Branky-body-vteřiny, pořad, který se objevuje dodneška na obrazovce jako doklad nejstaršího nepřetržitě vysílaného televizního pořadu v České republice.

1.října 1956 dřívější občasník Televizní aktuality a zajímavosti TAZ se stává pravidelným denním televizním zpravodajstvím vysílaným od 19 hodin.

Rok 1956 je datem vzniku vzdělávacích cyklů v rozsahu 9-15 lekcí s názvem Televizní univerzity, první z nich uvedly témata zemědělství, lékařství, výživy a už tehdy populární astronomie. Diváci odpovídali na kontrolní otázky v dopisech, nejlepší z nich získávaly odměnu.

V letech 1955-1957 se stal velice populárním estrádní kvízový pořad Hádej, hádej, hadači, uváděným konferenciérem Janem Pixou, kritizovaný vládními a stranickými šéfy.5)

9.prosince 1959 je historické datum vysílání prvního dílu prvního českého seriálu Rodina Bláhova, který byl samozřejmě inscenován jako živé studiové vysílání a vysílal se zhruba jednou za měsíc. Do listopadu 1960 vzniklo celkem devět dílů, autorem čtvrtého dílu byl Jaroslav Dietl, jenž tím - jak uvádí Miloš Smetana - "poprvé vstoupil do světa seriálu, který se mu stal životním osudem."6)

Stálou popularitu měly přímé přenosy. O jejich četnosti svědčí skutečnost, že už v březnu 1956, tedy necelý rok po uvedení do provozu prvního přenosového vozu, počet přímých přenosů překročil první stovku.

Do zahraničí putoval český televizní signál poprvé 1.května 1957 (přenos prvomájových oslav do Berlína NDR). Do zemí Eurovize se z Prahy poprvé vysílalo v létě 1957 (ME v boxu ze Štvanice) a z Bratislavy v lednu 1958 (ME v krasobruslení).

V roce 1958 se dovezlo od firmy Marconi důležité zařízení - telerecording, který umožňoval přímé živé televizní vysílání zachytit na filmový 16 mm pás, a kterému se v televizní praxi říkalo TRC. Díky "trcování" se nám zachovaly záznamy některých přímých přenosů z inscenací a divadelních představení (např. Těžká Barbora s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem), i když kvalita a ostrost zaznamenaného obrazu nebyla příliš velká.

1) Seger, Jiří, Ing.: Naše televizní vysílače, Praha, NADAS 1982, str.19. zpět

2) Očima čtvrtstoletí (Michal Najbrt, Dalibor Záruba), účelová publikace ČST Ostrava, 1980. zpět

3) Čísla a fakta o Československé televizi, účelová publikace ČST Praha, 1978, str.7. zpět

4) Strasmajer, Vladimír a kol.: Cesta k divákovi, Dvacet let Československé televize, ČST Praha 1973, str.36. zpět

5) "Apolitičnost, liberalismus, i přímo tendence cizí našemu socialistickému názoru neovlivňují jen zábavné a humoristické pořady, ale i mnohé z pořadů "Hádej, hádej, hadači...", až nakonec vrcholí v pověstném "Člověče nezlob se". - František Nečásek, předseda Čs.výboru pro rozhlas a televisi.
In: Celostátní konference pracovníků Čs.rozhlasu a Čs.televize ve dnech 20.-21.ledna 1958, Čs.výbor pro rozhlas a televizi, Praha 1958, str.22 zpět

6) Smetana, Miloš: Televizní seriál a jeho paradoxy, ISV nakladatelství Praha 2000, str.22. zpět

Příště - Od TS Praha k Československé televizi