To zvláštní slovo medializace
(na okraj projektu Newton/STEM)

Byly doby, kdy slovo „mediální“ mělo v naučných slovnících pouze jeden význam (mediální [-dy-, lat. medialis], střední, ležící ve stř. rovině - Malá československá encyklopedie, ČSAV 1986). V odborných slovnících těch významů bylo sice více, některé směřovaly do jazykovědy, jiné k hypnotizérům nebo do anatomie (mediální/laterální), ale žádný z nich se netýkal novin, časopisů, rozhlasu či televize. Slovo medializace v českých slovnících do roku 1990 zcela chybí.

Dnes se zcela běžně diskutuje o tom, jak se medializují osoby i události, přičemž někteří se medializací chlubí ("podívejte, jsme důležití, píše se o nás"), zatímco jiní se o ni vyjadřují s nechutí („ten problém se zbytečně medializuje, medializací vzniká virtuální realita“).

Ponechám jazykovědcům, aby definovali obsah a význam tohoto nového slova, které vtrhlo do našeho života před deseti patnácti lety současně s tím, jak se hromadné sdělovací prostředky přeměňovaly na masová média, zkráceně masmédia či média. Snad nepochybím, když si medializaci pro sebe vyložím jako zveřejnění nějakého jevu prostřednictvím masových médií, čímž se tento jev stane široce známým, je zviditelněn a stane se předmětem všeobecného zájmu veřejnosti.

O tom, kdo, kdy a jak je medializován, tj. zmiňován v hlavních českých médiích, se dají získat informace na webové stránce společnosti Newton I.T. www.mediainfo.cz, která nás navede na mediální hitparádu politiků nebo umělců, přičemž si sami můžeme sestavit vlastní mediální dostihy.

Zmíněná společnost Newton I.T. nyní přichází s novým projektem, pro který se spojila se Střediskem empirických výzkumů STEM. Zatímco Newton má k dispozici bohatý archiv českých médií sahající deset let dozadu, STEM disponuje výsledky kontinuálního výzkumu veřejného mínění v ČR.

Z ukázek projektu „Média a veřejné mínění“, mě zaujaly dva diagramy. Ten první se týkal evropské ústavní smlouvy (doc). Zatímco medializace tohoto tématu od února letošního roku prudce stoupá, jeho zaznamenání širokou veřejností má podobu jen mírně zvýšeného zájmu.

Tím druhým diagramem je hodnocení pěti politiků (doc) ze strany médií a veřejnosti v době nedávné vládní krize, tj. od února do května. (Metodická poznámka: Newton hodnotil titulní strany deníků, komentáře a diskusní pořady v rozhlase a televizi.) Jak ze sloupečků diagramu vyplývá, míra negativního hodnocení ze strany médií byla vždy nižší než ze strany veřejnosti. Také tu nejsou vztahy přímé úměrnosti. Například když v březnu a dubnu média svůj kritický postoj ke Stanislavu Grossovi zmírnila, ve veřejnosti negativní hodnocení naopak narůstalo. Přestože Mirek Topolánek měl v médiích téměř neutrální, v únoru dokonce nepatrně kladné hodnocení, veřejné mínění ho hodnotilo mínusově. A naopak: zatímco hodnocení Václava Klause v médiích bylo spíše negativní, u veřejnosti to jako jediný z pěti sledovaných politiků vyhrál.

Také proto na otázku, jakou moc a sílu mají média ve vztahu k veřejnému mínění, nejraději odpovídám: jak kdy... někdy ano, jindy ne. Záleží na okolnostech, které média sama o sobě nejsou schopna ovlivnit. Také proto by neměla být paušálně obviňována za všechny špatnosti světa.