zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií    © Milan Šmíd

16.12.2013 RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky

Kamery v parlamentu - kdo má odpovědnost?

V mém předchozím blogu Anatomie jednoho odposlechu jsem slíbil, že se na věc ještě jednou podívám a odpovím tak Štěpánovi Kotrbovi na jeho hysterický pokřik Vyhoďte už konečně někdo neschopného Dvořáka. Otázka zní: kdo je odpovědný za to, že televizní technika zachytila soukromý rozhovor premiéra Rusnoka s ministry Pickem a Fischerem, který později zpopularizovaly sociální sítě a následně i tradiční média? Bylo to dobře či špatně? Jaké postupy v té záležitosti byly standardní, tedy v civilizovaném světě obvyklé, a jaké by se neměly stávat tam, kde si váží parlamentní demokracie?

Štěpán Kotrba má pravdu v tom, že odposlech byl šmírácký, tedy se záměrem odchytit soukromý rozhovor. Obsluha zařízení záměrně „vytáhla“ hlasy do vzdáleného mikrofonu na řečnickém pultu. Aby nebylo pochyb, odkud ty zvuky pocházejí, režisér nastřihl záběry na vládní lavici. Záběry však nebyly pořizovány v době přestávky, kdy poslanci nepracují a mají právo na soukromí, ale v době konání schůze, čímž upřesňuji předchozí informaci, jakož i omyl šířený v diskusích na webu.

Jak mne informoval pracovník tiskového odboru Poslanecké sněmovny Roman Žamboch, nahrávka vznikla hned na začátku odpoledního jednání ve 12.10, tedy poté, co předseda PSP Jan Hamáček zahájil jednání slovy: Dámy a pánové, já bych vás požádal, abyste zaujali svá místa v sále. Ještě než zahájíme třetí schůzi, tak bych požádal předsedy jednotlivých poslaneckých klubů, aby se pokud možno shromáždili zde nahoře, abychom se poradili o dalším postupu.

Následovala pauza, po níž se řízení schůze ujal Vojtěch Filip, jak se dá zjistit ze stenozáznamu. Právě v této pauze, v níž se předseda Sněmovny radil s poslaneckými kluby, si zástupci vlády na vládní lavici vyměňovali své osobní dojmy a zážitky.

Ve světle této informace poněkud ztrácí na věrohodnosti facebooková hláška Miloslava Rysa, že "vykropenej po pařbě" si pustil "v noci Kalouska a jen tak mimochodem slyšel Rusnoka a uploadnul video." Není tudíž vyloučena varianta editora ČT24 Františka Lutonského, že „asi to někdo z ČT propálil." Podle mého názoru pravděpodobnost, že si někdo začne nahrávat záznam sněmovní schůze ve dvě hodiny v noci hned po jejím zahájení, aniž by tam ještě „nějaký Kalousek“ vystupoval, se mi zdá být dosti malá, i když nevylučuji, že se všechno mohlo odehrát tak, jak popisuje Miloslav Rys. Jak to bylo doopravdy, musí vědět on sám.

kamery v Poslanecké sněmovněZ přehledu „Historie televizního vysílání z PS“ na sněmovním webu se dá vyčíst, že od března 2009 audiovizuální signál již nepořizují kamery ČT, ale nově instalované vlastní zařízení Poslanecké sněmovny, jehož výstupy jsou přístupné „všem náležitě vybaveným TV stanicím napojeným na rozvody a vybaveným patřičným softwarem. ČT používá digitální signál 6 kamer vyvedený rozvody do přenosového vozu před budovou. Po střihu, úpravě a záznamu je signál připraven k vysílání.“ Od roku 2011 pak „ČT přestává používat přenosové vozy k úpravě signálu z jednací místnosti. Po nutném odbavení na pracovišti v budově PS putuje signál přímo do objektu OTN ČT.

Protože nejsem insider a neznám podrobnosti ujednání mezi ČT a vedením PSP, nebyl jsem si zpočátku jist, kdo pohyboval klikami režijního pultu, zda technici PSP nebo ČT. Roman Žamboch mi k tomu sdělil, že to byli pracovníci České televize, “kteří zachytili slabý zvukový signál, získaný z mikrofonů umístěných na řečnickém pultu a vlastními prostředky ho zřejmě později zesílili a „vyčistili“ natolik, že byl srozumitelný. (...) Sněmovní zvukaři rozhovor neslyšeli a neměli v reálném čase žádnou možnost zasáhnout. Stejně tak, jako ho neslyšel nikdo ani v sále ani u televizních obrazovek místního televizního okruhu v Poslanecké sněmovně.“

Až potud by se zdálo, že Štěpán Kotrba má pravdu, a že odpovědnost leží plně na bedrech ČT a jeho ředitele. Aby bylo jasno, vůbec nemám v úmyslu hájit pracovníky České televize obsluhující techniku v Poslanecké sněmovně. Naopak, domnívám se, že to od nich bylo zákeřné jednání, schválnost, na kterou v tomto konkrétním případě neměli právo. A to z jednoho jednoduchého důvodu – ta televizní technika je ve Sněmovně instalována s jasně definovaným účelem, tj. informovat veřejnost o jednání Sněmovny. Kromě toho je ve vlastnictví Sněmovny a České televizi bývá pro tento, a nikoli pro žádný jiný účel propůjčována.

Na druhé straně politický amatérismus a nedospělost české demokracie vynikne v okamžiku, kdy se poohlédneme po jiných parlamentech, v nichž poslanci umožnili televizním kamerám, aby se trvale zabydlily v jejich jednacích sálech, nejen na galeriích návštěvníků. Ve všech těchto případech si vedení parlamentu vyhradilo dodržování jasných pravidel, kterými se televizní společnosti musí řídit.

Odhlédneme-li od Německa nebo Francie, v jejichž parlamentech vyrábějí video signál přenosů vlastní lidé, pak tam, kde přenosy zajišťují jiné organizace (USA nebo Velká Británie), platí jasná a srozumitelná pravidla. V americkém Kongresu určovaná speakrem, tj. šéfem Sněmovny reprezentantů, v britské Dolní sněmovně Správním výborem (viz text pod čarou).

To jenom u nás se po dlouhá léta ponechala volná ruka televizním kameramanům a režisérům, kteří si nudu při televizních přenosech vysílaných v noci ze záznamu zpestřovali panoramaty po bavících se poslancích, nájezdy kamer zkoumající, co právě čtou, co jedí či pijí, s kým se baví, či zda se drbou za uchem. S potěšením jsem zaregistroval, že od zavedení nového kamerového systému na jaře 2009 tyhle kameramanské a režijní exhibice z přenosů vymizely. Protože vycházím jen z otevřených informačních zdrojů, nevím, zda pro tvorbu a využívání signálu ze šesti dálkově ovládaných kamer ve Sněmovně platí nějaká pravidla, podobná těm, kterými se řídí obsluha systémů ve Velké Británii nebo USA.

Jestliže podobná pravidla nebo dohody neexistují, pak by to mělo být vedení Sněmovny, které by se mělo premiéru Rusnokovi omluvit za to, že se její technika podílela na odposlechu soukromého rozhovoru vedeného v prostoru, který nebyl primárně určen pro záznam a reprodukci zvuku. Pokud však nějaká pravidla stanovující způsoby snímání parlamentních schůzí existují, pak by za pořízení odposlechů „Ty vole Mandela“ měla Sněmovna okamžitě vyslat stížnost směrem k České televizi a teprve následně by mohl ředitel ČT volat k odpovědnosti své zaměstnance tak, jak si to představuje Štěpán Kotrba.

Těm, kteří si myslí, že všechno bylo v pořádku, neboť takhle se dělá ta správná žurnalistika, předkládám několik tezí, ze kterých při své kritice výše uvedeného konání vycházím.

Veřejný činitel je za své výroky pronesené na veřejnosti odpovědný v každém případě. Otázkou však je, kde začíná a končí ten veřejný prostor. Stojí-li politik na tribuně s mikrofonem před objektivy kamer, musí počítat s tím, že i tiše utroušená poznámka se může dostat na veřejnost. Václav Klaus jako delegát na sjezdu ODS byl ve veřejném prostoru, když mu fotograf Blesku odečítal teleobjektivem jeho esemesky. Někdo může argumentovat tím, že i sál Poslanecké sněmovny je tímto veřejným prostorem, na který technika dosáhla. Kdyby se tak stalo z návštěvnické galerie, neměl bych námitek, stejně jako nemohl protestovat americký ministr zahraničí Kissinger, když mu v Helsinkách z galerie vyfotili tajný dokument, který studoval.

Já však vycházím z osvědčených pravidel zahraničních parlamentů, podle nichž by ve vnitřním prostoru parlamentu měla platit pravidla nenarušující legislativní proces. Pokud tato pravidla u nás neexistují, pak z odposlechů viním prioritně vedení Sněmovny a teprve následně techniky ČT. Pokud taková pravidla existují a ČT je porušila, měla by se přijmout taková opatření, aby se jejich porušování neopakovalo.

Co se týče následného zveřejnění celé záležitosti, pak bohužel musím konstatovat, že když už se přenos schůze zaznamenal - a byla to schůze, nikoli přestávka -, pak už se nedalo nic dělat, protože práce svobodných médií má svoje zákonitosti. Nějaké střihové úpravy by oprávněně mohly být chápány jako cenzura. Novináři měli plné právo na odposlechnutou konverzaci upozornit.

P.S. Před čtyřmi lety Parlamentní institut zpracoval pro poslance studii „Regulace médií v parlamentu (televizní přenosy, přístup k poslancům) v Evropě a USA.“ Z toho vyvozuji, že snad nějaká dohoda mezi Sněmovnou a ČT o využívání kamerového systému musí existovat. Pokud existuje, měla by být veřejná.


Televize v parlamentech – historie, současnost USA a Velké Británie

Symbolem aténské demokracie byla agora – prostor, na kterém se scházeli zástupci svobodných občanů a společně před očima všech ostatních zde rozhodovali o záležitostech obce. V zastupitelské demokracii svobodné občany reprezentují zvolení poslanci diskutující o věcech veřejných v parlamentech. Až do nedávna – s výjimkou návštěvnických galerií a následných tiskových zpráv – byla tato jednání vzdálená očím a uším těm, kteří své zástupce do parlamentu, na tuto moderní agoru, vyslali. Vynález rozhlasu a později i televize umožnil občanům časoprostorovou bariéru odstranit. Přesto však trvalo dlouhá léta, než televizní kamery v parlamentech zdomácněly.

V kolébce evropské moderní demokracie, Velké Británii, se tak stalo až v roce 1989, když Dolní Sněmovna po dlouhém vyjednávání svolila s experimentem přímých televizních přenosů, které se od roku 1990 staly běžnou službou. Důvody váhání a odmítání byly známé: přítomnost televize naruší práci parlamentu, poslanci přestanou věcně argumentovat a začnou se předvádět před svými potenciálními voliči, zvědavé kamery zachytí zívající poslance, budou jim nahlížet do jejich dokumentů či osobních propriet. V dřevních dobách analogové televizní technologie tady byl ještě jeden technický důvod: přenosy vyžadovaly instalaci osvětlovací techniky, která znepříjemňovala poslancům pobyt v sále.

Není tedy divu, že televizní kamery se od prvního historického televizního přenosu z parlamentu – konkrétně 3. ledna 1947 ze zahajovací plenární schůze amerického Kongresu – v jednacích sálech zastupitelských sborů na celém světě objevovaly jen při výjimečných událostech: při zprávách o stavu Unie či států předkládaných prezidenty či premiéry, při hlasování o důvěře či nedůvěře novým vládám nebo při rozhodování o otázkách pokládaných v dané společnosti za důležité. Takové byly například přenosy z amerických senátních výborů vyšetřujících organizovaný zločin v roce 1952, nebo údajnou komunistickou infiltraci do armády v roce 1954 (McCarthyho šetření), nebo přenosy z německého bundestagu při rozhodování o vstupu do NATO v roce 1955 apod..

Byly to Spojené státy, ve kterých vznikl v březnu 1979 první televizní program, jehož hlavní náplní byly informace o práci parlamentu, včetně přímých přenosů z plenárních schůzí. Jmenoval se C-SPAN (Cable and Satellite Public Affairs Network) a provozovalo jej soukromé konsorcium kabelových společností jako lobbyistický důkaz užitečnosti kabelové televize v době, kdy se v Kongresu jednalo o kabelové legislativě. Tento motiv sice už dávno pominul ale C-SPAN funguje dál jako soukromá nezisková organizace, která své služby mezitím rozšířila na tři televizní a jeden rozhlasový program.

Co bylo však důležité: dříve než kongresmani vpustili kamery do jednacího sálu, musela C-SPAN přijmout pravidla, kterými se režie televizních přenosů musela řídit. O těchto pravidlech rozhodoval speaker, tedy šéf Sněmovny reprezentantů, a hned zpočátku se rozhodlo, že kamery se smějí zaměřit jen na ty poslance, kteří právě hovoří, že se zakazují záběry reakcí na jednotlivá vystoupení, nejsou povoleny – až na výjimky – velké celky nebo panorama jednacího sálu, jakož i záběry na galerie vyhrazené pro tisk a veřejnost. Odpovědnost speakra za televizní přenosy trvá do dnešních dnů a je zakotvena v pravidlech „House Rules and Procedures for Broadcast Coverage of Congress.“

Když se začínalo s přenosy z britské Dolní sněmovny, zdejší pravidla byla ještě přísnější, jak co do výběru záběrů, tak i do do jejich následného využití. Záběry z parlamentu se například nesměly používat do zábavných a satirických pořadů, pro potřeby stranické propagandy a volebních kampaní.

Tato pravidla se po roce 2006 poněkud uvolnila, ale některé zásady zůstaly stejné:

  • - standardní formát mluvčího – maximálně polocelek od pasu nahoru, nikoli detail
  • - prostřihy povoleny výjimečně, když se vystoupení týká nějakého poslance, je možné ho zabrat
  • - řídící schůze by měl být v záběrech, ve kterých nebude zabírán personál sněmovny
  • - žádné záběry na galerii hostů
  • - pokud výtržnosti či demonstrace na galerii zasahují do jednání, střihnout záběr celku sněmovny nebo předsedajícího
  • - rovněž při "neparlamentním chování" v sále sněmovny střihnout záběr na předsedajícího, ve zdůvodněných případech velký celek sálu
  • - žádné detaily na oficiální dokumenty v lavicích
  • - zákaz dělené obrazovky.

    Tato pravidla musí dodržovat ti, kteří přenosy zajišťují a financují. Až do roku 2011 to byla společnost Parliamentary Broadcasting Unit Limited PARBUL, financovaná televizními společnostmi, v jejíž správní radě zasedali zástupci parlamentu. Od roku 2011 si britský parlament financuje a organizuje televizní přenosy bez sám, prostřednictvím kontraktora Bow-Tie-Television.

    Aby byla informace kompletní, je třeba dodat, že funkci televizních přenosů a parlamentních kanálů dnes stále ve větší míře přebírají webové stránky. Její provozování britský parlament jako veřejnou zakázku zadal firmě TwoFourTV.com, která od ledna 2002 nabízí britským voličům detailní informace o jednání obou komor, včetně archivu od roku 2009, na adrese parliamentlive.tv.

    | nahoru |

    CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
    Copyright © Milan Šmíd