| LOUČ č.33 30.4.2001 |
| občasník informující o světě žurnalistiky a médií |
| motto: Karl Kraus měl Pochodeň, já to zkouším s Loučí... © Milan Šmíd |
| Louč se snaží posvítit i tam, kam nedosáhne světlo internetových zdrojů www.ceskenoviny.cz/media.html, www.mam.cz, www.istrategie.cz, www.idnes.cz, www.lidovky.cz, www.ihned.cz, http://www.britskelisty.cz, http://www.ram.cz a dalších URL. |
Na okraj týdne 23.-30.4.2001
* 24.4. Vladimír Železný poprvé veřejně promluvil k případu svých obvinění na tiskové konferenci. Svoje jednání označoval jako "standardní operace". Blíže zde.
* 23.4. začala ve Stockholmu již třetí mezinárodní arbitráž v záležitosti sporu o TV NOVA. Podobně jako u probíhající londýnské arbitráže, rozhodčím orgánem je UNCITRAL. Namísto amerického občana Ronalda Laudera však žaluje český stát kvůli špatné ochraně investic nizozemská pobočka CME.
* Ve středu 25.4. se objevil na stáncích nový deník Super, tentýž den pokřtěný za účasti celebrit a také Václava Klause. Zvědavost lidí vyprodala jeho náklad a Blesk proti nové konkurenci vytáhl zbraň silného kalibru: titulek "Kratochvíl tvrdí: Dáša byla mojí milenkou! Paní Havlová, co vy na to?" Za tenhle titulek chce Kratochvíl Blesk žalovat. Vzpomínám na léta 1991-92 a tehdejší úrodu nových deníků (Národní listy, Noviny, Prostor, Metropolitan, Telegraf), z nichž volby přežil jenom Telegraf a také ten později zanikl. Dožije Super konce roku 2002?
* Při této příležitosti týdeník Respekt prokádroval náš denní tisk v článku "Slovo do vlastních řad II". Totéž učinila pod taktovkou svého moderátora v sobotu 28.4. i televizní Katovna, ve které došlo i na kádrování populární hudby. Více než doporučení mé knihy Média, Internet, TV Nova a já" Vladimírem Justem mě v Katovně potěšil mladík Pavel Klusák, který přítomným kádrovákům oponoval: "Tady (týkalo se muzikanta a vydavatele Kočandrleho) nejde tolik o jeho minulost jako o jeho přítomnost." Kéž by si to vzali k srdci i reportéři pořadu ČT Fakta, kteří v pondělí 23.4. znovu propírali tzv. "cenzorskou minulost" poslance Miloslava Kučery. Viz také příspěvek zde.
zpět* Ve dnech 24.-27.4. probíhala v úřadu RRTV veřejná slyšení žadatelů o udělení nebo rozšíření licencí pro soukromá rádia v řadě lokalit. Tentokráte v přímém internetovém přenosu. Podle informací serveru www.radia.cz si zde dobře vedl Michel Fleischman postupně budující další celostátní síť se značkou Evropa 2. Pokračující "flajšmanizace" (Vojtěch Lindauer v Katovně) rádií je zřejmě objektivním trendem, který má spíše příčinu ve špatně nastaveném systému, jenž pouští na trh příliš mnoho zájemců o příliš malý koláč reklamy, než v samotném Fleischmanovi. Nějaký nový program ČRo4 v současných podmínkách možností ČRo na VKV alternativu nezachrání.
* Když jsem v Louči č.31 v článku Bez imunity a bez znalosti věcí vyslovil ostrou kritiku jedné naší poslankyně, přítel v hospodě mi vyčetl, že se prý na tu nebohou ženu "odbornicky vytahuji". Já si však stále myslím, že poslanec by měl vědět, co to frekvenční spektrum je, zvláště když je to téma, které je předmětem politického rozhodování, o čemž svědčí i překlad článku Pomoc! Nebezpečí! v Britských listech.
* 26.a 27.4. Tomáš Pecina v Britských listech pod titulkem "ČT o sobě aneb svoboda lhát" dokazuje odkazem na stenogram pléna parlamentního shromáždění rady Evropy, že ČT ve svých zprávách klame. Zapomněl totiž, že to plénum projednávalo tuto rozsáhlou zprávu výboru po vědu, kulturu a vzdělání, mapující svobodu projevu a informací v Evropě, ve které se skutečně o údajně úzkém vztahu Hodače k ODS hovoří. Pravda, v rámci mnohastránkového dokumentu a spíše na okraj, v odstavci číslo 118.
* V poslední Louči jsem se pustil do vzpomínání o stavbě Kavčích hor a ótéenky. Na moje omyly a chyby reagoval - vzhledem k množství těch chybných dat poměrně ohleduplně - bývalý ředitel ČT Ivo Mathé. Při té příležitosti mě napadlo, že kdyby se ozývali i další lidé, zřídil bych v Louči pravidelnou rubriku "televizní historie". Pro začátek do ní přispívám prvním článkem o prapočátcích českého televizního vysílání.
"Standardní" operace nestandardního intelektuála
Tiskovka Vladimíra Železného
"Na svatého Jiří, vylézají žáby, štíři", praví jedno z českých přísloví. Ten den 24.dubna si vybral i Vladimír Železný pro svoji tiskovou konferenci, na které "vysvětloval" novinářům okolnosti obvinění, kterým čelí. Pokud se dá spolehnout na Lidové noviny ze 14.3., pak jde o obvinění z těchto trestných činů:
Česká média si z tiskovky vybrala a publikovala v podstatě jen tyto dva nové momenty:
Den před tiskovkou, v pondělí 23.4., autoři pořadu Fakta ČT nejen důkladně probrali celou kauzu dovezených obrazů, ale též zdůraznili, že zaplacení dlužného poplatku nelze uznat jako "účinnou lítost", neboť následovalo "teprve pod tlakem zahájeného trestního stíhání".
Z výkladu na tiskové konferenci, který si každý může přečíst na již uvedeném odkazu, Železný tvrdí, že šlo o standardní operace - galerista kupoval v zahraničí na své jméno a Železnému prodával až doma v Česku. Nicméně ty nákupy byly - podle pořadu Fakta - placeny ze Železného konta v Živnostenské bance, a je otázkou, zda nějaké smlouvy o půjčkách (na tiskovce Železný použil výraz "standardní předplatba"), tyto operace na hraně zákona před soudem pokryjí.
Sedm miliónů, o které tady jde, jsou směšnou částkou ve srovnání s jednou miliardou korun, která je ve hře v kauze směnky vystavené pro záhadnou lichtenštejnskou Astrona Foundation. Ten případ nelze ve stručnosti popsat, aniž by se zjednodušovalo. Takže s rizikem kritiky zjednodušování uvádím:
A právě k podpoře tohoto tvrzení směřovala celá první část tiskové konference. Železný zde dokladoval případ týkající se zcela odlišného problému - sporu o to, kdo byl původním společníkem ČNTS, zda CEDC nebo CME. (V době zakládání ČNTS v květnu roku 1993 společnost se jménem CME ještě neexistovala, na tento problém jsem upozorňoval již v roce 1997, viz Média, Internet, TV Nova a já, str.129.) Poté, co Železný novinářům doložil, že ve spisu "se za stránkou 48 objevila stránka 48a, která se neobratně, ale přece jenom snaží právně ošetřovat onu situaci, na kterou jsme upozornili", okamžitě přeskočil k jinému případu a prohlásil:
"Úplně obdobná situace je v současné době s dokumenty, které jsou užívané v kauze Astrona Foundation."
I kdyby se Železnému podařilo soud přesvědčit, že jeho smlouva s Astrona Foundation je formálně v pořádku, a že v soudních spisech kdosi, například CME, umístila falzum, z obvinění ve věci poškozování věřitele stále ještě není venku.
Nyní jde o to, do jaké míry byl jeho hedging "naprosto standardní operací," jak tvrdí Železný. Abych se ve věci zorientoval, ponořil jsem se do studia tzv. futures, a snažil jsem se pochopit, co je to za byznys, ve kterém se uzavírají takové, pro nás ekonomy-amatéry tak pozoruhodné smlouvy.
Dočetl jsem se, že hedging není "pojišťovací smlouva", jak tvrdí Železný, ale "metoda snižování rizika ztráty způsobené kolísáním ceny". Podle encyklopedie Britannica ten, kdo hedguje, "doufá, že se ochrání proti ztrátě pocházející ze změny cen tím, že přesune riziko na toho, kdo spekuluje a kdo se spoléhá na svoji schopnost předpovídat pohyby cen."
Český vyšetřovatel teď stojí před úkolem dozvědět se všechno o firmě Astrona Foundation; zda a jak existuje a zda vůbec měla kapitál, který ji umožňoval podobnou hedgovací smlouvu v objemu 28 milionů USD uzavřít. Už vystavením směnky pro Astrona Foundation v době, kdy CME měla nárok na vrácení peněz z porušené smlouvy, se Železný vystavuje podezření z trestného činu poškozování věřitele. Pokud to s Astronou Foundation v Lichtenštejnsku pro Železného dobře nedopadne, poškozování věřitele bude asi hotovou věcí.
Pak bude zajímavé pozorovat, zda "skupina právníků a podnikatelů, kteří jsou kolem mne" (tak identifikoval Železný na tiskovce osoby, které zaplatily na poště v obci Okříšky v jeho prospěch téměř 7 milionů Kč), zda tato skupina s obchodní značkou MEF Holding Vladimíra Železného podrží, nebo zda ho hodí přes palubu. Vždyť před dvěma roky si MEF Holding Železného s TV NOVA kupoval hlavně proto, aby mu vydělával peníze, a ne proto, aby za něj musel platit dluhy. Samozřejmě, ta možnost hození přes palubu je zatím pouze hypotetická a uskutečnila by se pouze v případě, pokud by spolu se Železným nešla ke dnu také licence CET 21.
Miloslav Kučera opět pod lupou inkvizitorů ČT
aneb Proč vadí minulost víc než současnost?
Ve srovnání s předchozím pořadem ČT Fakta Jakuba Knězů o poslanci M.Kučerovi st. z 19.3., ke kterému jsem se vyjadřoval v Louči č.28 reportéři Petr Vrabec a Vít Eybereger v pondělí 23.4. přitvrdili. V nové reportáži pořadu Fakta Kučera už pro ně není jenom cenzorem, ale "jde o člověka, který prokazatelně svou předlistopadovou činností škodil druhým lidem, upíral druhým právo se svobodně vyjádřit a realizovat", "snažil se vlichotit tehdejším mocipánům nejrůznějšími aktivitami" atd. atd.
Název příspěvku "Komunistická činnost Miloslava Kučery" svědčí o tom, že autorům je bližší pohodlná ideologická nálepka, než snaha poznat podstatu věci, v daném příkladě podat pravdivý portrét Kučery jako člověka, politika, poslance.
Kdyby ti mladí redaktoři ČT prožili onu dobu, která se dnes nepřesně nazývá "komunismem", věděli by, že tehdy - z hlediska možnosti zaměstnání a kariéry - existoval tento žebříček kádrových preferencí: člen KSČ, nestraník, vyškrtnutý člen KSČ, vyloučený člen KSČ, pak lidé trestaní a úplně někde na dně disidenti. V tomto žebříčku na tom byli vyloučení členové KSČ často mnohem hůře než lidé, kteří se dnes chlubí svým nestranictvím.
Tímto konstatováním nechci minulost M.Kučery nijak hájit, ale odmítám ji také apriorně odsuzovat, protože jsem nebyl v jeho kůži, mne nevyloučili, a jako pamětník své doby dokážu řadu předkládaných dokumentů posuzovat v daném dobovém kontextu.
Zcela správně tento dobový kontext připomíná ministr kultury Pavel Dostál, který v pořadu Fakta říká:
"Když ty texty, ty jeho posudky vyndáte z kontextu doby, tak je to nic, tak je to takový kritický posudek. Leč v kontextu doby je tragédie těch textů. A pak je pro mě otázka svědomí to, ne co psal, ale že to vůbec psal."
Ten kontext má však i druhou stranu mince. V komentáři před měsícem jsem mimo jiné napsal:
"Z hlediska obecně morálního je zcela legitimní, když se mladá generace zajímá o generaci svých otců a když média chtějí vědět, jaký byl život těch, kteří je v parlamentu zastupují. V této souvislosti se něco podobného, co se přihodilo poslanci Kučerovi v ČT, může stát téměř každému, kdo nebyl v disentu, kdo se aktivně účastnil společenského života (jako obecní radní nebo třebas i jako zahrádkář či holubář nebo kynolog/svazarmovec atd.atd.) a jehož datum narození se pohybuje před rokem 1970. Vzpomeňme jen na textace nejrůznějších komplexních hodnocení a doporučování.
Jeden z mých bývalých studentů však s tímto názorem nesouhlasil:
"Myslím, že nemáte pravdu, když jste napsal, že to, co se přihodilo panu Kučerovi, se může stát komukoli. Nepamatuji se, že by někdo v médiích v poslední době komentoval osud desítek našich předních politiků, kteří byli členy KSČ. Já osobně cítím rozdíl v tom, že někdo byl členem KSČ pro to, aby - v principu - neměl problémy v zaměstnání, a někdo podporoval tehdejší režim tím, že eliminoval nevhodné texty písní nebo dělal něco, co ještě více podporovalo Stranu."
Na to jsem e-mailem odpověděl:
"Tady si dovolím nesouhlasit, aniž bych Vám chtěl odpírat právo na Váš vlastní názor. Vy jste totiž nezažil nejen poměry panující v médiích a na kulturní frontě, vy jste nezažil ani systém posudků, hlášení, kádrových dotazníků, který panoval v celé společnosti u lidí v aktivním pracovním procesu. Ten systém se týkal nejen M.Kučery, mne, ale i celé řady mých dalších kolegů, kteří v novinách pracovali. Všimněte si, jak Lubor Kohout v době krize v ČT zaútočil podobným způsobem na Jiřího Hodače (Obrana lidu), ten zase ve svém rozhovoru pro Proglas anonymně napadá (za pamflet na Zdeňka Mlynáře) svého oponenta, který dnes pracuje ve Svobodné Evropě, oponenti nacházeli materiály na někdejší rebelanty z Mladé fronty Libora Ševčíka, Martina Komárka, daly by se nalézt citace a materiály i na další lidi, v šedesátých letech o socialismu na veřejnosti hovořila víceméně kladně řada dalších pozdějších disidentů, dnes zapřisáhlých antikomunistů atd.
A jestliže tyto dobové dokumenty dnes někdo vytahuje na světlo světa, tak by si měl být vědom jejich dobové podmíněnosti a podle toho k nim přistupovat. I na některé disidenty a bojovníky proti bývalému režimu psali jejich šéfové posudky: "svůj kladný vztah k socialismu dokládá svoji dobrou prací", jenom proto, aby ho v zaměstnání udrželi, když se dotyčný odmítl jakkoli angažovat a hrát tu veřejně domluvenou hru a k socialismu žádný kladný vztah neměl...
V těch příkladech bych mohl pokračovat. Ve svém otištěném příspěvku pro konferenci Televize - věc veřejná, jsem psal o nebezpečí ideologické žurnalistiky, která namísto, aby pravdu zkoumala, již předem si otázku "správnosti" zodpověděla a pak už vybírá jenom taková fakta, která se jí "hodí do krámu."
Tolik citát z mého dopisu. Proto nemohu pokládat za seriozní řadu argumentů v reportáži pořadu Fakta, zvláště když se objevují výhradně v redaktorském komentáři, který zdůrazňuje, že "rok před podepsáním Charty vyzývá jeho (Kučerův) soubor k účasti v soutěži aktivity na podporu XV.sjezd KSČ", nebo že "výjimkou v činnosti LŠU nebyla recitační pásma jako třeba pásmo Od Února k dnešku."
Tyto věci totiž patřily k folkloru doby, většinou šlo o nadekretované akce, a záznamy o tomto folkloru je třeba posuzovat vždy individuálně a v daných dobových souvislostech - co bylo míněno vážně a co bylo nezbytnou úlitbou režimu.
Třeba nedávno jsem si vzpomněl na velký koncert v Lucerně před volbami v roce 1971, kde pod heslem Dávám svůj hlas "zachraňoval" tehdejší ředitel Státního divadelního studia Miloš Hercík další existenci svých souborů. Ne vše zachránil, navíc byl později vyhozen a odemigroval. Jak by se asi dnes jevil Miloš Hercík autorům Faktů: vyvíjel "komunistickou činnost", nebo se stal hrdinným disidentem-emigrantem?
Co mne však na tomto kádrování - a nebylo toho minulý týden málo (Fakta, Respekt, Katovna, Na hraně) - fascinuje, je to, jak se podrobně hodnotí postoje před patnácti, dvaceti, třiceti lety, a jak málo se analyzují postoje a konání posledních deseti let. Já vím, ony ty minulé a současné postoje dohromady souvisejí, ale na druhé straně právě konání v době svobody a bez politických a existenčních tlaků by mohlo o člověku vypovídat mnohem více, než jeho postoje zdeformované tlakem totalitního politického systému, aktivně podpíraného od roku 1968 tanky cizí mocnosti.
V souladu s některými citacemi osob v pořadu Fakta, také já se domnívám, že poslanec Miloslav Kučera st. by neměl v parlamentu v současné funkci být. Ovšem nikoli kvůli několika posudkům, kterými si přivydělával v době totality, ale kvůli činnosti ve Stálé komisi PSP pro sdělovací prostředky, kde jeho paternalistický, sousedsky oportunní a nekvalifikovaný přístup k řešení mediálních problémů ve svém konečném výsledku nadělal více škody než užitku. (Pokud by M.K. žádal satisfakci, poskytnu zcela konkrétní příklady.)
Pro mladé inkvizitory je však zřejmě jednodušší zabývat se minulostí, neboť v ní je - z dnešního pohledu - dobro a zlo tak pohodlně a zjednodušeně k dispozici, není třeba dlouho přemýšlet, studovat dokumenty, dokazovat vinu či neschopnost ve mnohem složitějším hodnotovém prostředí.
Někdo může namítnout, že touto argumentací hájím také svoji vlastní kůži "člověka s minulostí". Již několikrát jsem veřejně deklaroval a také prakticky dokázal, že tuto minulost nezatajuji, hlásím se k ní a jsem ochoten o ní s kýmkoli diskutovat. V tomto ohledu jsem téměř zajedno s Miroslavem Pavlem, který Respektu řekl, že nemíní svůj život zapomenout, stydět se za něj a ani se jím naopak chlubit.
Mně však jde o něco jiného. Rád bych, aby se z chyb naší generace ti mladší poučili. Rád bych, aby si uvědomili, že zlo není výsadou jednoho politického režimu, že i oni, ve svobodném a demokratickém režimu, se mohou stát původci zla, aniž si toho budou zpočátku vědomi. Rád bych, aby si uvědomili, že souhrn toho špatného a nefunkčního, co se dnes zjednodušeně shrnuje do pojmu "komunismus", že tenhle komunismus a jeho nebezpečí pro dnešek je spíše softwarová než hardwarová věc.
Ano, ten hardware se dobře identifikuje - zjišťováním kdo byl a kdo nebyl v KSČ, kdo se nachází na Cibulkových seznamech apod. Ale troufám si tvrdit, že ne tenhle hardware, ale "komunistický" software je pro naši současnost tím hlavním problémem. Je sice pravda, že některý "komunistický" hardware nikdy nebude schopen přijmout "demokratický" software a proto by se neměl dostat do rozhodujících pozic politického života. Ale na druhé straně na "demokratickém" hardwaru, který je z formálního hlediska morálně čistý a nezkompromitovaný s bývalým režimem, se bohužel až příliš často vyskytuje "komunistický" software. To kádrování na základě aplikace zjednodušených formálních znaků, vycházející z principů kolektivní viny, mezi takový komunistický přežilý software počítám.
Možná ti, kteří tak horlivě své kádrování provádějí, si ani neuvědomují, jak blízko mají k vyšetřovatelům politických procesů 50.let, které popisuje ve své knize Doznání Artur London. Jeden z nich při výsleších Londonovi říká:
"Musíme se dívat na věci a minulé činy ve světle dnešních událostí, a ne je zařazovat do tehdejších situací. To bychom nemohli dělat žádný proces, a strana proces potřebuje."
(London, Artur: Doznání. vydání roku 1990, str. 130)
Řekli o ředitelování ČT:
LN (Karel Hvížďala): "Kdybyste byl novým generálním ředitelem ČT a seděl na místě pana Balvína, co byste udělal?"
Thomas Huetsch, zpravodaj ARD v ČR: "To nepřichází v úvahu, ale mohu říci, kdo by měl na tomto místě sedět příště. Podle mé zkušenosti nemají zpravidla intendanti nic společného s redakční činností. Bývají to většinou právníci. Myslím, že i vaší televizi by prospělo, kdyby na místě ředitele seděl někdo, kdo by se nemíchal do programu, ale kdo by se staral o to, aby televize dobře fungoval, a měl takovou minulost, která by ho učinila nezranitelným..."
Z rozhovoru s Thomasem Huetschem: "Překvapuje mě slovník vašeho premiéra", Lidové noviny 13.4.2001