zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[1.11.2014]    [1] - Od ledna do podzimu

V lednu roku 1989 jsem byl na služební cestě v Pekingu, kde čínský film a čínská televize pořádaly pro partnery z Československa výběrovku dokumentárních filmů. Poté, co Čínu navštívili ředitelé, jejich náměstci, šéfredaktoři a šéfdramaturgové, přišla řada i na mne, zástupce šéfredaktora Hlavní redakce pořadů ze zahraničí ČST, hlavně díky tomu, že ta výběrovka byla specializovaná na dokumentární filmy, což spadalo do mé podšéfovské kompetence. Tuto lednovou návštěvu připomínám hlavně proto, že kvůli ní mne minuly události Palachova týdne, které zradikalizovaly postoje četných lidí doma, včetně mé bývalé ženy Jany Šmídové, redaktorky Svobodného slova.

Před prázdninami jsem absolvoval ještě jednu zahraniční cestu – do švýcarského Montreux, kde se konal pravidelný festival zábavných pořadů. Vzpomínám na návrat do Prahy a depresi, kterou ve mně tento výlet vyvolal. Právě občasné cesty na Západ mne každým rokem přesvědčovaly o tom, jak se zvětšuje propast mezi kvalitou života tam a tady, jak zaostáváme v hlavních směrech technologického vývoje. Například v počítačích, s nimiž jsem měl v televizi co do činění, když pro evidenci a rozsáhlou agendu převzatých pořadů nám výpočetní středisko ČST mohlo nabídnout pouze bulharské počítače SMEP 50/52 jejichž pevný disk rotoval ve skříni velikosti nočního stolku, zatímco ve Švýcarsku byla pécéčka na stole běžným vybavením kanceláří.

Tehdy, po návratu z Montreux, jsem si pro sebe vyhodnotil situaci asi takto: U nás je to ztracené, stáváme se čím dál více zaostávající periferií Evropy, ve které ani reformy mocného souseda nerozhýbaly stojaté vody. Utěšoval jsem se tím, že i život na chudé periferii může mít některé přednosti ve srovnání s bohatým centrem, do kterého snad budeme moci čas od času nakukovat. Převedeno do životní perspektivy – vybudovat si chalupu na stáří s možností tady v klidu žít a po večerech sledovat zahraniční rozhlas a televizi.

titulní strana Technického magazínu srpen 1989Objevila se petice Několik vět. Jana ji podepsala. Mně to nabízela její kamarádka Ivana D. vlastnící podpisový arch. Spíše z hecu, protože věděla, že to nepodepíšu, neboť moje naděje na změnu – pokud nějaké byly – se spojovaly s perestrojkou. Vzpomínám, jak stranická organizace v redakci dostala za úkol "řešit" dabingovou režisérku O.W. za to, že petici podepsala. Na základě pokynu seshora ji pozvali na výbor KSČ k pohovoru, kde jim vysvětlila svoje důvody podpisu, a tím to skončilo. Celozávodní výbor KSČ však nebyl spokojen. Prý: proč nedostala stranický trest, je třeba potrestat. Pamatuji se, jak předseda naší organizace nevěděl, co má dělat, až mu lidé poradili – řekni, ať ti to dají písemně. Ovšem písemně nic nepřišlo a tak se netrestalo.

Vzpomínám i na zážitek ze začátku prázdnin, když se do redakce dostavila estonská novinářka. Protože Estonsko je malá země, o pár let později mně ji estonský bohemista Ago Vilo v emailové korespondenci identifikoval, jenomže já jsem to jméno už zapomněl. Přijela na karlovarský festival. Odmítla se bavit rusky, jedině anglicky, a žádala od nás kontakty na všechny režiséry a scénáristy české vlny ze šedesátých let, včetně těch, kteří byli nyní kvůli Několika větám v klatbě. Líčila nám situaci v Estonsku, o tom, jak si tam všechno teď zařizují podle sebe a na Rusy se neohlížejí. Ptal jsem se: a to se nebojíte ruských tanků? Když budete pokračovat, dopadnete jako my v roce 1968. Ona sebevědomě a suverénně odpovídala: to se nestane. A já jsem si v duchu říkal: milá zlatá, to jsme si před dvaceti lety mysleli také.

Můj pesimismus potvrzovaly události na náměstí Tiananmen (nedávno jsem na ně vzpomínal na blogu Aktuálně.cz). Věci, které se děly kolem, jsem pouze netečně pozoroval a registroval. A tak mám dodnes schovaný výtisk Technického magazínu ze srpna, v němž Miloš Zeman zveřejnil svoji prognostickou analýzu.

Ale jinak veškerá moje aktivita byla zaměřena spíše na soukromé věci – budovat chalupu, zajistit si vedlejší příjmy (překlady, scénáře, dokončil jsem knížku o televizi ve světě), a to tak, abych mohl co nejdříve opustit zaměstnání v televizi a žít život na volné noze, když děti už odrůstaly a tíha rodinného rozpočtu už neležela jenom na mně. Věděl jsem, že nejdříve s tím mohu počítat až v roce 1990, protože do té doby jsem musel splácet půjčku na auto a prémiové spoření mládeže pro Martina.

Ale pak na podzim přišly události, které nebylo možné ignorovat.


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd