zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[3.11.2014]    [2] - Podzimní předehra

Ale pak na podzim přišly události, které nebylo možné ignorovat. Tou první byl vlastně endérácký exodus přes Prahu. Mé manželství s Janou začíná datem svatby 30. září 1969. Ta svatba měla svým způsobem vliv i na mou budoucí profesní kariéru a nelehká rozhodování, která jsem musel učinit. Byl-li člověk bez bytu s dítětem na cestě, s vlastním kádrovým zatížením sahajícím do roku 1948 a s kádrovým zatížením manželky, dcery „pravicového oportunisty" z roku 1968, pak jeho manévrovací prostor na přežití v profesi nebyl velký. Pak také vědomě – ale možná také podvědomě – byla jeho ochota ke kompromisu poněkud větší, než u jiných mladých lidí, zajištěných buď materiálně, nebo politicky ze strany svých rodičů.

Dne 30. září 1989 jsme s manželkou a dětmi oslavili 20. výročí naší svatby večeří v jedné vinohradské restauraci. Po večeři jsme oba syny propustili a odešli na dohodnutou návštěvu našeho známého MUDr. Boreckého, který tehdy bydlel v Nerudově ulici na Malé Straně. Už cestou v tramvaji číslo 22 manželka Jana přišla s nápadem: půjdeme se podívat k západoněmecké ambasádě. Já jsem protestoval. Na jedné straně jsem ji jako novinářku chápal. Na straně druhé mi připadalo nedůstojné pozorovat přes mříže zahrady vyslanectví jiné lidi v nouzi jako nějaká zvířata uzavřená v kleci zoologické zahrady.

Náš spor se vyřešil sám od sebe na Újezdě. Tramvaj již dále nejela, protože Karmelitská ulice byla ucpaná tramvajemi a auty. Když jsme se vydali pěšky směrem k Malostranskému náměstí, odhalili jsme příčinu. Při dolním ústí ulice Na Tržišti stály autobusy, do nichž nastupovali lidé hovořící německy. Davy českých lidí proudily nahoru i dolů směrem k Vlašské ulici. Jedné paní jsem zeptal: „Wohin fahren Sie?" Nezapomenu její šťastný úsměv: „In der Bundesrepublik!!!"

Ale v tu chvíli už jsme potkávali některé kamarády z Malé Strany. Myslím, že tím prvním byl Ivan Hanousek, který nám vysvětlil situaci: Němci odjíždějí, protože jim to česká vláda povolila. Vydali jsme se spolu vzhůru do kopce k západoněmecké ambasádě. Náměstíčko před vchodem bylo plné lidí, mezi nimi se našli další známí – například Kael Čech, malostraňák Jaroslav Veis, který celou situaci od začátku mohl sledovat z okna svého bytu - ale také novináři. Pamatuji si na tandem z Mladého světa: redaktor Aleš Benda, v té době ověnčený úspěchy reportáží ze setkání Gorbačov-Reagan, s fotografem Ladislavem Zajícem, který ta setkání fotil.

Aleš Benda sdělil další informaci: „Uvnitř je ministr zahraničí Genscher a já tady na něj čekám, protože chci od něj rozhovor a fotku." Pokud si dobře pamatuji (chtělo by to ověřit v Mladém světě), toho rozhovoru a fotky se Aleš Benda – pozdější první porevoluční šéf četky – nedočkal. Co chvíli se ke dveřím ambasády někdo udýchaně přihnal s kufrem či batohem. Tam jej očekávali úředníci, vpustili ho dovnitř, aby se zde zaregistroval. Davy lidí ve Vlašské ulici a před ambasádou vytvořily pro tyto pozdní příchozí volnou uličku, aniž by je někdo organizoval.

Tolik osobní vzpomínka. Po necelé hodině čekání jsme odešli na plánovanou návštěvu do Nerudovy ulice, kde jsme plni zážitků všechno dopodrobna znovu probírali.

x x x

svodka II. správy StBZ dalších podzimních zážitků připomenu jen některé. Poté, co ředitel Zelenka odešel do penze a od července televizní otěže převzal Libor Batrla, nastaly na vedoucích místech „škatule hejbejte se.“ Můj šéfredaktor povýšil na náměstka pro zahraniční styky a jeho nástupcem se od 1. září stal televizní komentátor Jiří Jambor, člověk, kterého Jan Fojtík chtěl vzdálit od televizního zpravodajství, neboť příliš horlil pro perestrojku. Byl to Jiří Jambor, který v konečném rozhodování Martinu Švehlovi kývnul na to, aby Miloš Zeman v srpnu vystoupil v televizním Ekonomickém zápisníku, protože šéfredaktor Dušan Macháček byl na dovolené. Aby Fojtíkovi a jiným podobným ve vedení KSČ Jambor neškodil, uklidili ho k nám do redakce pořadů ze zahraničí.

V říjnu se konala výroční schůze redakční organizace KSČ. Tradiční schůzovní rituál apatických lidí - už aby to bylo za námi. Nevydržel jsem to a vystoupil: "Není všechno tak růžové, jak uvádí zpráva. Tak zvaná přestavba v ČST ohlášená před dvěma lety, zatím nikam nevede. Chybí oponentura rozhodování, je třeba vést dialog i s těmi, kteří mají jiný názor." Poprvé a naposledy se na schůzi ozývá potlesk. O přestávce se na mě kolegyně Věra P. cestou ze sálu obrátila: "Dobře jsi to řekl, Milane." Kolemjdoucí ústřední ředitel ČST Batrla, který to zaslechl, prohodil: "Neřekl to dobře, mluvil jako liberální demokrat."

Víkendy patřily chalupě, kde jsem do zimy chtěl rozšířit ubytovací možnosti o novou místnost. Pak si ještě vzpomínám na koncert k 30. výročí Semaforu, který se v Lucerně konal pod hlavičkou Státního divadelního studia. Jiří Suchý zde vystupoval jako jeden z mnohých, spolu s Jitkou Molavcovou, celé představení mělo spíše charakter estrády sestávající se z řady skečů. Pokud vím, vystupoval tu i Josef Dvořák. V paměti mně utkvěl Miloslav Šimek s Jiřím Krampolem. Krampol bavil publikum svými „rákosnickými" anekdotami, k nimž Šimek přidával „odvážné" narážky na tehdejší trabantový exodus občanů NDR přes Prahu. Marně jsem v tom hledal ducha a atmosféru Semaforu svých studentských šedesátých let.

Pokud si dobře pamatuji, koncerty byly dva a Jana mne pozvala na ten odpolední, „předskokanský“, na který měla z redakce volňásky. Jak se ukázalo, pro naše VIP vstupenky nezbyla žádná židle, bylo nám dáno najevo, že máme být rádi, když nás do sálu vpustili zadarmo, a tak jsem koncert sledoval ve stoje, z koridoru nalevo od podia. Vedle mě postával Rudolf Rokl se svoji partnerkou, který pohořel se svými VIP vstupenkami stejně jako my.

Zcela určitě by se v publiku našlo více podobných známých tváří, ale já jsem si zapamatoval jenom Rokla. To proto, že se k němu ke konci koncertu přitočila bývalá spolustudující ze žurnalistiky, redaktorka Svobodného slova Irena Gerová, a dávala mu podepsat pohled. Ten pohled měl adresu ruzyňské věznice a jako adresáti zde byli uvedeni Jiří Ruml a Rudolf Zeman, dva novináři, které nedávno zatkli kvůli vydávání samizdatových Lidových novin. Dnes už si nepamatuji, zda Rokl ten pohled podepsal. Později, když se Irena svými úlovky chlubila Janě, jsem viděl, že pohled byl plný podpisů, Jiřím Suchým počínaje a Datlem Novotným konče. Zkrátka lidé se už přestávali bát. Koncert se konal 20. října, listopad byl za dveřmi. Jeho průběh se pokusím zrekonstruovat tak, jak se před dvaceti lety odehrál. Některé události jsem zachytil v poznámkách, jiné popisuji po paměti. Samozřejmě, ty druhé jsou méně spolehlivé.

P.S. Detaily událostí na koncertu Semaforu v Lucerně je možné upřesnit z posmrtně vydané knihy Ireny Gerové Vyhrabávačky.


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd