zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[18.11.2014]    [11] - 18. listopad

Byl před námi víkend s předem určeným programem: postarat se o návštěvu z jižních Čech a večer jít do divadla. Já však mám ještě jeden úkol navíc: v pondělí musím odevzdat českou verzi komentáře k dvoudílnému francouzskému dokumentárnímu filmu "Sto let jazzu". Jde asi o 40-50 stránek přepisu načisto, který rozhodně musím dokončit. Nesplnil jsem už několik slibovaných termínů, tenhle musí být poslední.

Po obědě si Michal pozval domů několik svých spolužáků a zapůjčené video je téměř v neustálém provozu. Odpoledne odchází Jana s Borkem nakupovat – předvánoční nákup je jedním z účelů jejich návštěvy v Praze. Po návratu se jenom letmo zmíní, že se u Václava četla nějaká prohlášení, neměli však čas a bylo špatně slyšet. Prý tam bylo cosi o stávce.

Večer se náš byt vylidňuje, zůstává tu jen malý David. Patří už k tradicím návštěv jihočeských příbuzných, že jim Jana sežene lístky do divadla. Tentokráte půjde Borek s dcerou Kateřinou do klubu Na Chmelnici, kde Hadivadlo hraje představení Rozrazil. Ale i naše rodina odchází do divadla. Již před čtrnácti dny mi Jana vítězoslavně oznámila, že získala vstupenky do Realistického divadla na vzácné představení Res publica II. Borek s dcerou odcházejí před sedmou hodinou. Naše rodina se zpozdila, proto odjíždíme na Smíchov autem až po sedmé.

Vestibul Realistického divadla je plný lidí. Hovoří se tu o včerejší demonstraci. Když si odložíme kabáty v šatně a vstupujeme do divadla, natáčí nás videokamera. Z profesionálního zájmu pozoruji práci kameramana. Začíná detailem na trhání vstupenek, potom zdvih kamery na Janu, přešvenk na přecházejícího Martina a Michala a nakonec na mne. Schválně se dívám do objektivu a na kameramana, snažím se zapamatovat si jeho tvář.

(Ten náhlý zájem kamery o moji rodinu ve mně vyvolal podezření, že kameraman točí pro StB. Ty záběry z vestibulu se nikdy nikde později neobjevily, je možné, že skončily v policejních archivech.)

Usedáme do první řady na balkon. Do hlediště se hrnou též studenti z fakult. Místo očekávaného představení se však na jevišti odehrává jiné drama. Nastupuje celý soubor divadla, ředitel Fréhar informuje o událostech na Národní třídě a o rozhodnutí stávkovat. Přímý účastník demonstrace, student DAMU, vypráví své zážitky. Potom všichni povstávají, zpívá se hymna. Kdosi vykřikne "Ať žije Havel!" To není představení, to je politická demonstrace. Z balkonu mi Jana ukazuje Václava Havla, Sašu Vondru, vidím některé její novinářské kolegyně a kolegy.

Navrhuji, abychom se vrátili domů. Jana se zde však už setkala se svými kolegyněmi a domlouvají se, že půjdou spolu do divadelního klubu. Martin zde také zůstává, vracím se tedy jen s Michalem.

Doma už čeká Borek s dcerou Kateřinou, také Na Chmelnici se stávkovalo. Zároveň tu jsou další známí, manželé Koubští, setkali se s Borkem v divadle a vzali ho k nám domů autem.

Navzájem si sdělujeme zážitky, když kolem třičtvrtě na devět se ozývá zvonek. Za dveřmi stojí dva příslušníci v uniformách VB. Hlavou bleskne nesmyslná myšlenka: "Události se daly do pohybu, přišli si pro Janu?" K mému překvapení se však vyptávají na Martina. Říkám, že není doma, že je v divadle. Oba příslušníci jsou zjevně velice nervózní. Začínám chápat, že jde o běžné zjištění, které jim kdosi uložil. Proto zaútočím:

"Řekněte mi jasně, proč toto zjištění provádíte."
"No, to my nevíme, třeba něco provedl, nebo má něco se soudem."
"O ničem podobném nevím, a jestliže mi nejste ochotni sdělit, proč tohle zjištění děláte, už vám nic neřeknu a předvolejte si mne třeba k výslechu."
"Když vy nám nic neřeknete, my vám také nic nepovíme," říká nasupeně ten starší a chystá se k odchodu. Na poslední chvíli se otáčí:
"Kdy jste ho viděl naposledy?"
"Dnes večer", a bez pozdravu odcházejí.

Vracím se do obývacího pokoje a vyprávím o překvapivé návštěvě VB. Nestačíme celou věc probrat a zvonek opět zazvoní. Tentokráte jde o čtyři mladé urostlé muže. Zadýchaně hovoří:

"Jsme z mat-fyzu. Co je s Martinem..."
Přerušuji je: "Pánové, nezlobte se na mne, ale před chvílí tady byla bezpečnost, mohl byste mi někdo z vás ukázat občanku?"
Ano, jsou z matematicko-fyzikální fakulty, doslechli se, že Martin Šmíd se stal obětí policejního zásahu. Říkám, že náš Martin je živ a zdráv, ale na fakultě je přece více Martinů Šmídů.
"O tom druhém už víme, že je v pořádku, nebyl tam."
"A není ještě nějaký třetí? Na chmelu byl ještě jeden Martin Šmíd."
"Na mat-fyzu určitě ne, tam jsou jen dva."
"A odkud máte tu zprávu?"
"Běžíme sem z Realistického divadla, tam se to povídá."
"Ale právě tam teď Martin je..."

Program z Realistického divadla 18. listopadu 1989 podepsaný Václavem HavlemAno, je tam, ale zřejmě s Janou kdesi v klubu a ne mezi studenty. Teprve teď začínám chápat smysl návštěvy VB. Studenti si chtějí u nás poslechnout zprávy, je právě devět hodin. Ovšem jako naschvál žádnou česky mluvící stanici se mi nepodaří naladit. Neumím to, nevím, kde vysílá Svobodná Evropa. Moje stanice je totiž BBC World Service.

Poté, co studenti odejdou, začíná téměř čtyřiadvacetihodinový maratón telefonátů. Jako jeden z prvních volá Martinův kamarád z filosofické fakulty a potom, po desáté hodině už s pěti až desetiminutovými intervaly telefon neutichá. S Janou, která volá z divadla, se domlouváme o situaci, která vznikla. Telefonuji svým rodičům, abych je uklidnil, zatím nic nevědí. Před desátou se vrací Martin sám s Realistického divadla domů.

Každému do telefonu říkám: "Ne, našemu Martinovi se naprosto nic nestalo. Také jeho spolužák z matematicko-fyzikální fakulty je živ. Ano, to vím jistě."

Ale v podvědomí zůstává otázka: "A co když existuje ještě nějaký jiný Martin Šmíd? Nebo co když existuje oběť s naprosto odlišným jménem?"

Po jedenácté, nepamatuji si to už přesně, jsem sjel autem pro Janu do Realistického divadla. V průchodu je stále hodně lidí. Poznávám mezi nimi náměstka primátora Josefa Hájka. Jeden známý herec (byl to Eduard Cupák) si při odchodu hlasitě ulevuje: "To je ale svinstvo."

Tu noc my dospělí jdeme spát až ve dvě hodiny v noci.

K výše uvedenému textu sepsanému začátkem roku 1990 po letech dodávám ještě několik detailů. Zatímco já jsem s Michalem odjel autem domů, Jana se odebrala se svými kolegyněmi ze Svobodného slova do divadelního klubu. Kdy a jak se tady dozvěděla o údajné smrti studenta Martina Šmída, nevím. Ale dle vlastního vyjádření se zde setkala s Michalem Žantovským, který jako zpravodaj agentury Reuters ten večer vyslal do světa zprávu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi – dle vyšetřovací komise v 21:40. (První zprávu o mrtvých studentech vyslala do světa agentura AFP v 17:07. O Martinu Šmídovi AFP informovala půl hodinu po Reuters 21:19 GMT, tedy 22:19 středoevropského času)

Jana v divadle Michala Žantovského informovala o tom, že náš Martin je živ a zdráv. Žantovský však údajně tvrdil, že kromě Uhla má zprávu potvrzenou ještě z dalších neformálních a spolehlivých zdrojů. Tady mě napadá myšlenka, že pokud ten zdroj byl blízko StB, pak by to odpovídalo teorii, podle níž to byla StB, která měla zájem, aby se falešná zpráva dostala do zahraničí, neboť to byla dobrá záminka k policejním akcím proti disentu.

Když jsem se v roce 1993 rozváděl, ze společné domácnosti jsem si odnesl program večerního představení 18. listopadu Res Publica II v Realistickém divadle, který Jana ten večer v divadelním klubu dala podepsat Václavu Havlovi. Program s podpisem Václava Havla mám ve svém archivu dodnes. Někdo může říci, že jsem si ho odnesl neprávem, neboť nepatřil mně, ale Janě. Nicméně já jsem si ho vzal hlavně z toho důvodu, že riziko ztráty dokumentu bylo u Jany příliš velké, a já ho rád kdykoli předám svým dětem nebo vnukům.


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd