zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[19.11.2014]    [12] - 19. listopad

Hned probuzení jakoby předznamenalo průběh celého dne. V devět hodin zvoní zvonek, přímo z postele jdu otevřít. Dva muži se legitimují průkazy Státní bezpečnosti. Zvu je dál, oba jsou korektní. První věta má téměř vyčítavý tón s nevysloveným podtextem: "občane, co nám to děláte?".

"Víte o tom, že po celé Praze jsou vylepena parte se jménem vašeho syna?"
"To nevím, ale co proti tomu mohu dělat? Martin je doma. Zprávu o jeho údajné smrti jsem se dozvěděl včera večer. Od té doby neděláme nic jiného, než že tuto zprávu dementujeme."

V průběhu rozhovoru se ve dveřích do předsíně objevuje ve své téměř dvoumetrové výšce rozespalý Martin.
"Vidíte, tady je, nic se mu nestalo."

Napjatá atmosféra se okamžitě uvolňuje, jsou tu i přátelské úsměvy.
"Víte, my jsme přišli jenom proto, aby náhodou neudělal nějakou hloupost."

Naprosto nerozumím, žádám vysvětlení.
"No, tak... aby to nebylo jako s Palachem...aby si něco neudělal, aby nechtěl být hrdina..."

To už naprosto přesahuje moje chápání a poté, co se návštěva rozloučila, společně se všichni divíme. Martin okamžitě po odchodu StB telefonuje svému děkanovi, že je zdráv a v pořádku. Netrvá dlouho a opět začnou vyzvánět telefony. Když vyhlédnu z okna, vidím, že před domem stojí Lada s vyčkávající posádkou. Vše je jasné.

Před desátou hodinou se Martin náhle rozhoduje. Jde na fakultu stávkovat. Telefony pokračují a v nervózní atmosféře se řeší otázka, zda se bude vařit oběd, nebo zdali půjdeme do restaurace.

Před polednem šest osob odchází z domu do restaurace Zdar. Na ulici dojdu k autu, v němž sedí tři mladí muži s pohledem upřeným před sebe. Teprve když zaťukám na okénko, řidič jej stáhne.
"Jdeme na oběd tady za roh. Vrátíme se asi za půl hodiny."

Odpovědí je chápající úsměv, že my víme a oni také vědí. Po návratu z oběda další návštěva StB – osamělý kapitán, jako jediný nechal pohlédnout do svého služebního průkazu. Chce jen vědět, co je s Martinem. Po obědě stanice Hvězda ve zprávách ohlašuje první dementi ministryně školství a děkana.

Kolem druhé hodiny se byt vylidňuje. Borek s dětmi a s videem odjíždí domů, do jižních Čech, Jana odchází do práce, Michal se vydává za kamarády na internát. Zůstávám doma sám.

Ve tři hodiny se však za dveřmi objevuje další dvojice příslušníků StB. Přinášejí předvolání ke svědecké výpovědi pro Martina, ve věci řízení proti neznámému pachateli, paragraf poškozování zájmů republiky. Potvrzuji příjem, potom padne otázka, zdali nejsem rovněž ochoten poskytnout svědeckou výpověď. Nemám žádné pochybnosti o tom, že dříve či později budu také předvolán, proto svoluji.

Jeden z příslušníků odchází do auta pro psací stroj, přináší nezbytné papíry. Nechávám se poučit, listujeme v trestním zákoníku, kde se praví o tom, že pokud někdo rozšiřuje nepravdivé zprávy nebo předá-li je do zahraničí s úmyslem poškodit zájmy republiky, může být potrestán vězením až do tří let. Otázky začínají ze široka, už od pátečního večera, přesně po časové ose. Při popisu sobotního odpoledne se dostávám do úzkých. Kde byl vlastně Martin? Byl doma nebo někam odešel? Náhle si nemohu vybavit sled událostí. Vím, seděl jsem celé odpoledne u psacího stroje, přepisoval jsem "Sto let jazzu", návštěva z jižních Čech byla ve městě, vedle v obývacím pokoji nepřetržitě hrálo video. Byl tam Michal se svými kamarády ze školy a z internátu. Ale byl tam také Martin? Asi ano, ale nejsem si tím jist. Je mi trapně, nervy pracují na plné obrátky.

Není zájem dát do protokolu včerejší večerní návštěvu příslušníků Veřejné bezpečnosti. Naopak je zájem zjistit jména osob, které nám po deváté hodině telefonovaly.

"Proč to chcete vědět?"
"Abychom mohli rozšířit okruh svědků. Mohli by potvrdit, odkud falešnou informaci získali."

I kdybych chtěl, nebyl bych schopen dát dohromady jména osob, jež se ze sluchátek ozývala. Odpovídám:
"Dozvěděli se to asi jako všichni ostatní, ze zahraničních rozhlasových zpráv. Ale nezlobte se, jak vidím sám, svědecká výpověď není nic příjemného, rád bych je té zkušenosti ušetřil."

A pak mne ještě napadá:
"Možná, že se mýlím, ale předpokládám, že všechny ty hovory zřejmě budou kdesi nahrané. Když bude třeba, můžete si to snad zjistit i bez protokolu."

Replika zůstává bez jakékoli odpovědi. Jen do protokolu přibývá věta ve smyslu: "Jména těch, kteří telefonovali, neuvádím, protože si nepřeji, aby měli nepříjemnosti."

Mezi telefony, které průběžně přerušují moji svědeckou výpověď, se ozývá rozhlasový redaktor Svoboda. Chce natočit se mnou rozhovor. Souhlasím. Ale ještě před tím se do dveří hrne neohlášený televizní štáb s redaktorem Dumbrovským. Vysvětluji, že Martin je kdesi na fakultě.

Natáčení je rychlé. Elektronika nepotřebuje takové zasvícení jako v době. když jsem se štáby točil na filmovou surovinu. Prohlašuji:

"Můj syn Martin Šmíd, narozený 2. 3. 1970, je naprosto zdráv a v pořádku. Demonstrace se zúčastnil, ale odešel ještě před konečným zásahem policie."

Když televizní štáb odchází, redaktor Dumbrovský se ode dveří nešťastně vrací:

"Ale my bychom potřebovali ještě vašeho syna."

Divím se: "Cožpak nestačí, že já, jeho otec tady prohlašuji, že je živ a zdráv? On je teď někde na fakultě."

"Jen aby nám to lidé věřili."

Rozhlasový redaktor Svoboda přichází vzápětí. Vzniká kuriózní scéna. U jídelního stolu sedí čtyři osoby – oba vyšetřovatelé StB a já s redaktorem, který natáčí rozhovor. Opakuji totéž, co jsem řekl televizi. Rozhovor bude do hodiny vysílán. Moje televizní vystoupení ovšem naši diváci neuvidí. Ale protože je zařazeno do intervizní výměny aktualit, dostane se do Eurovize a bude vysíláno v rakouské, holandské, britské televizi.

Svědecká výpověď končí kolem půl páté. Vyprávím ještě o příhodě s Michalem při středeční demonstraci. Protokol o něj nemá zájem. Dělám dvě malé stylistické úpravy a podepisuji ho. Vyšetřovatelé odcházejí.

Jsem doma stále ještě sám. Téměř mechanicky buším do psacího stroje, ale soustředění neustále přerušuje horečnatý tok myšlenek. Bylo správné, že jsem podal svědeckou výpověď? Asi ano, opoziční struktury – prý VIA – předaly do zahraničí nepravdivou informaci, to je zcela jasné. Jestliže něco podnikají, musí umět nést i rizika. Také jsem byl novinářem a vím, že novinář nese za zveřejněné zprávy odpovědnost. Pokud někomu "naletěli na návnadu", je to jejich chyba. Ale proč místo toho, aby se situace uklidnila, je stále napjatější? Proč neustále vyzvání telefon? Proč Svobodná Evropa nepřestává opakovat zprávu o údajném úmrtí studenta Martina Šmída? Přepadne mne hrůza.

Vždyť bezpečnost musí vědět nejméně od včerejška, že Martin Šmíd – ať už můj syn nebo jeho kolega z fakulty – je naživu. Totéž přece vědí – minimálně od nedělního poledne i opoziční nelegální struktury.

Vybavuji si také, jak k nám kolem poledne přišla dvojice mladých lidí z městského výboru SSM zeptat se na Martina. Když jsem jim namítl, že Vasil Mohorita by přece měl mít informace od pramene, odpovídají: "Naopak, to my pro něj sháníme ověřené zprávy." Později, když jsem tuto epizodu vyprávěl mimo protokol vyšetřovatelům z Bartolomějské, řekli mi: "Buďte bez obav, politická místa a soudruh Mohorita mají od nás dobré informace."

Jakoby se kdesi odehrávala velká politická hra, střetávaly se mocné síly, pro něž je Martin Šmíd a celá jeho rodina jen pomůckou, argumentem, nástrojem, který může být vtažen do soukolí, zašlapán, zadupán, převálcován jen proto, že se to komusi v dané chvíli hodí. Od Jany vím, že na Václaváku je plno lidí. Martin se stále neozývá.

Teprve teď si uvědomuji vážnost situace, opouštím psací stroj a začínám roztáčet telefony. Matematicko-fyzikální fakulta má v Praze budovy v Tróji, na Albertově, na Malé Straně, v Karlíně.

Vrátný v trójském areálu poukazuje na nemožnost Martina sehnat, dává však užitečnou informaci: "Jó, studenti tam v hale pořád schůzují." Ještě před pátou hodinou telefonuji do rozhlasu a do televize. Redaktor Svoboda mi naštěstí dal telefon a o Televizních novinách vím, že nejrychleji se zprostředkuje zpráva přes "dřeváky", což jest DŘV – denní řízení výroby. Zanechávám vzkaz: "Chcete-li natočit Martina, jeďte do Tróje, ale sehnat si ho tam musíte sami."

V podvečer se objevuje za dveřmi další dvojice mužů. Tentokráte se prokazují odznaky kriminální služby. To už je doma Michal, na návštěvu přišel jeho bratranec. Děti jsou poslány pryč, rozhovor prý musí být o samotě. Reaguji už trochu podrážděně:

"Řekněte mi, kdo jste. Jste už čtvrtí v pořadí. Odmítám s kýmkoli komunikovat kromě těch orgánů, které vyšetřují případ v Bartolomějské. Byli zde dnes odpoledne, podal jsem svědeckou výpověď."

Martin Šmíd v Televizních novinách neděle 19.11.Věc se postupně vysvětluje. Jedná se o kriminálku z Prahy 3, která má Martinovi poskytnout policejní ochranu. Namítám, že Martin je plnoletý a rozhodnutí musí udělat on a ne jeho rodiče. Jakmile se Martin ozve, zjistím jeho stanovisko. Domlouváme si dobu, kdy budou telefonovat, a další návštěva odchází. Před domem však zaparkuje další auto, jehož posádka vyběhne k nám do třetího patra: "Kdybyste cokoli potřebovali, čekáme dole."

V Televizních novinách vystupuje Martin Šmíd, student mat-fyz z Berouna, který na demonstraci nebyl. Potom se objevuje náš Martin. Podle toho, jak kýve tělem, poznám, že je nervózní. Obraz je černobílý, závěr je jasně ustřižený. Přemýšlím o tom, jak asi rozhovor dál pokračoval. Ale je tu úleva: přece jen ho na fakultě sehnali, snad už bude klid. Jak jsem se později dozvěděl, redaktoru Svobodovi se již po páté hodině podařilo natočit s Martinem telefonický rozhovor. Ačkoli za něj bojoval ze všech sil, vedení rozhlasu jej "nepustilo". Důvod? Martin v něm – podobně jako v ustřižené části televizního interview – mluvil o zraněných a zmlácených studentech.

Jana Šmídová v Činoherním klubu 19.11.(Když teď v roce 2014 umisťuji tyto vzpomínky na web jako Znovu89, rád bych připomenul i to, jak ony dny prožívali další členové rodiny. Jana tento den večer kromě toho, že byla ve službě v redakci, navštívila také Činoherní klub, kde se zakládalo Občanské fórum. Michal byl sice doma, ale od pondělka trávil většinu času ve své škole, kde se také stávkovalo.)

Po osmé hodině telefony naštěstí už utichly, sedím u stroje a píši, jen každou hodinu se ozývá kriminálka, zdali se Martin vrátil a zda nabízenou policejní ochranu přijme. Martin se vrací, doprovázen švagrem Jirkou, před jedenáctou hodinou a v jedenáct hodin telefonicky policejní ochranu odmítá. Později mi v Televizních novinách vyprávěli o tom, jak redaktor Holubec byl v bytě berounského Martina Šmída okamžitě zadržen a prohledán. S policejní ochranou nejsou asi žádné žerty.

K výše uvedenému textu sepsanému začátkem roku 1990 ještě dodávám: Teprve po podání svědecké výpovědi jsem pochopil, proč disidenti odmítali cokoli vypovídat při výsleších. Zpočátku mi bylo nabídnuto, zda chci vypovídat. Pravda, mohl jsem odmítnout. Ale když jsem souhlasil, dali mi podepsat jakýsi papír, že dobrovolně souhlasím s výpovědí a byla tam jakási právnická klička, která mé případné dodatečné odmítání vypovídat mohla učinit trestným. Z textu studie Pavla Žáčka Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování vyplývá, že protokol o mém výslechu "není k dispozici." Kde se asi toulá? Jana na radu právníka byla chytřejší - v pondělí 20. listopadu odmítla vypovídat.


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd