zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
1989 - vzpomínky mladé čtvrt století příležitostná příloha Louče

[20.11.2014]    [13] - 20. listopad

Jakoby se opakovalo včerejší ráno, ovšem s tím rozdílem, že v sedm hodin je rodina vzhůru a připravuje se na snídani. Dva známí muži z kriminálky se ještě jednou přicházejí ujistit, zda doopravdy naše rodina nežádá policejní ochranu. Na rozdíl od včerejška, kdy byli strozí a komisní, nyní jednají přátelsky a uvolněně. Zvláště poté, co jim oznamujeme program dnešního dne a náš záměr nechat Martina dnes doma.

První na programu je návštěva právníka, pak odvážím Martina s Janou ke svědecké výpovědi do Bartolomějské ulice. Na pravidelnou redakční poradu přicházím se zpožděním. Ihned po ní se koná spontánní redakční schůze s protestní rezolucí. První z řady dalších, které budu ještě v týdnu absolvovat. Před obědem přichází ke mně do kanceláře šéfredaktor Jiří Jambor.

"Hele, zavolej do novin Martinu Švehlovi, mají tam nějaké problémy."

Z rozhovoru se dozvídám, že Televizní noviny jsou od rána bombardovány telefonáty, ve kterých lidé vyjadřují pochybnosti o tom, že porucha kamery při natáčení šotu s Martinem byla náhodná. Domlouváme se, že štáb přijede k nám domů ve tři hodiny odpoledne a Martina znovu natočí. Je tu ovšem problém, protože nemohu sehnat ani Martina, ani Janu.

Po obědě jdu tedy z Jindřišské na Václavské náměstí do redakce Svobodného slova. Nemusím ani vstoupit do budovy. Mezi hrozny lidí, kteří se zde shlukují kolem plakátů a prohlášení, potkávám Janu s oběma syny. Rychlá výměna nejdůležitějších informací a odcházím s dětmi k autu v Opletalově ulici a potom domů. Při jízdě mne napadá: "Proč má jezdit štáb k nám, pojedeme na Kavčí hory". Martin souhlasí, i když už nechce žádný rozhovor.

"Je třeba ukázat, že jsi v pořádku, že ti nic není."

"Tak to včera neměli stříhat. Tam jsem to všechno říkal. Když něco znovu povím, znovu to sestříhají, kdo ví, co z toho vyjde."

Martin Šmíd ve vysílání Televizních novin 20. listopaduNa to, jaká je v centru Prahy vzrušená atmosféra, panuje v budově Televizních novin – alespoň na první pohled – klid. V kanceláři Martina Švehly diskutujeme o situaci, která vznikla kolem Martina Šmída. Švehla navrhuje rozhovor, alespoň do odpoledního Kontaktu. Kladu zásadní otázku:

"A zaručíte nám, že rozhovor se odvysílá tak, jak se natočí?"

Martin Švehla smutně povzdechne:

"To zaručit nemůžu. Tady něco schválím já, schválí to třeba i šéfredaktor a potom přijde ústřední z ÚV a všechno je jinak. Víš, jaký jsem měl malér, že jsem včera pustil do Aktualit prohlášení MV SSM? A to jsem ho ještě upravoval."

Po krátké domluvě se dohodneme na tom, že to bude "němota", zpravodajský šot s doprovodným komentářem. Jeho hlavním smyslem bude ukázat Martina v rozhovoru s televizními redaktory. Než se sejde štáb, probíráme podrobnosti. Návrh, aby maskérka zapudrovala Martinovy opary, které se mu včera vyrazily, a které v černobílém provedení vyvolaly tolik diskusí, se zamítá. Když pravda, tak pravda se vším všudy. Problémem je i Martinova světloplachost. V prudkém světle nosí tmavé brýle. Námitka: Nelze, lidé by si mysleli, že skrývá monokly. Ale potom nelze vyloučit ohlasy typu "tak divně se koukal". Co se dá dělat, jinak to nejde.

Mezitím se scházejí lidí. S některými se zdravím, známe se – podobně jako s Martinem Švehlou – z dřívějška. Reakce se většinou opakují: "Ty už máš tak velkého syna? To je tvůj syn? Mně se zdálo, že je ti trochu podobný." Údiv je pochopitelný. Pracoval jsem v Televizních novinách v době, kdy se Martin narodil, od té doby uplynula už pěkná řádka let.

Přichází i redaktor Danihelka, rediguje text, který jsme spolu se Švehlou napsali. Znovu se ubezpečuji: "Nebudete na tom nic měnit? Nepřeji si, aby se tam cokoli přidávalo." Oba mne ujišťují, že své slovo dodrží. Jim věřím, jim ano. Ale co když zasáhne opět nějaká vyšší moc?

Když se večer dívám s Martinem a Michalem na Televizní noviny, kontroluji si text komentáře. Dodatečné úpravy se nekonaly. Zpravodajský šot byl uveřejněn v tomto znění:

"Včerejší vystoupení Martina Šmída v Televizních novinách vyvolalo u diváků celou řadu dohadů a otázek. Porucha naší kamery způsobila, že jsme včera poskytli jen černobílé záběry. Dnes jsme se se studentem matematicko-fyzikální fakulty UK setkali znovu a to v naší redakci. Opět nám potvrdil – a je to zřejmé z našich záběrů – že je zdráv a nezraněn."

text dálnopisu zaslaného z AVRO PříšoviceKdyž jsme odpoledne odcházeli z Televizních novin, vzal jsem si na památku jeden z hromady dálnopisů, které se zde válely po stolech. Cituji z něho: "Proč bylo vysílání černobílé a záběry natočené přes zkreslující sklo?...Aby nebyla k poznání zranění ve tváři Martina Šmída... Skutečně, člověk nemusí být odborníkem v televizní technice, aby nevěřil slovům moderátora...Jako vedoucí AVRO Příšovice, které se zabývá vývojem a výrobou videotechniky a produkcí videoprogramů, znám televizní techniku důvěrně...Celkový dojem je, že špatná technická kvalita záznamu byla uměle vytvořena. Moderátor tedy nemluvil pravdu, když konstatoval, že selhala televizní technika. Jsem přesvědčen, že selhala morálka novinářů, kteří reportáž točili..."

Ano, to už jsem věděl, že fáma je hrozná věc. Smutné na tom bylo, že k ní Televizní noviny přispěly svým včerejším střihem, porucha kamery či záznamu – to zřejmě byla smůla navíc. A teď už fáma měla svůj vlastní život, který nemohl ukončit ani pondělní šot. Ze "zasvěcených" informací, které se později objevovaly, vybírám: "Bylo to nahrané... přinutili ho... nemluvil, protože měl zdrátovanou čelist... atd. atd."

Ale jak to bylo doopravdy? Cituji z Martinova svědectví, které na moji žádost sepsal, a podařilo se mi ho přesvědčit, že pro Mladý svět dal svolení alespoň k parafrázím textu.

strojopis záznamu událostí od MartinaPůvodně chtěl Martin jet na víkend (17., 18., 19. 11.) s kamarádem Štefanem Č. na zabíjačku k nim domů, na Slovensko. Pak si to rozmyslel, chtěl jít v sobotu do divadla a byla tu ta demonstrace, kterou si také nechtěl nechat ujít. Ve čtvrtek se telefonicky domluvil s Alešem N., bývalým spolužákem z gymnázia, že půjdou společně na demonstraci a že se sejdou v pátek v půl čtvrté na tramvajové zastávce na Národní třídě. Přišel tam také další bývalý spolužák z gymnázia Pavel H. Společně odjeli tramvají na Karlov a pěšky pak došli na Albertov. Tam Martin potkal bratra Michala, který tu byl se svými kamarády ze školy. Po projevech se tu setkal i s kolegy z matfyzu, ale známou trasu po nábřeží až na Národní třídu prošel ve skupině, kterou tvořili jeho a Michalovi kamarádi.

Tato skupina došla asi na úroveň Mikulandské ulice. Tam už věděli, že vpředu je kordón policistů a později se dozvěděli, že i zezadu je průvod uzavřen. Ještě před devátou se všichni rozhodli, že odejdou. Dostali se asi do první třetiny Mikulandské ulice, dál to nešlo, také Mikulandská ulice byla uzavřena. Asi po čtvrthodině čekání, když se sem mezitím tlačili lidé z Národní třídy, policisté na chvíli Mikulandskou ulici uvolnili.

Bílé přilby se postavily na ulici tak, aby dav mohl odcházet jenom směrem k nábřeží. Martin s Michalem však prošli pasáží do Spálené ulice a potom na Václavské náměstí. Tam se nic nedělo a oba odjeli metrem domů, kam přišli mezi čtvrt a půl desátou.

Když v neděli (19. 11.) dopoledne přišel Martin na kolej v Tróji, visel tam na nástěnce papír s oznámením úmrtí Martina Šmída a pod tím zpráva, že Martin Šmíd ze čtvrtého kruhu, tedy on, je naživu. Nejdřív se na pokoji Martina K., jednoho z oněch čtyř, kteří v sobotu večer přišli k němu domů, diskutovalo o stávce. Pak se rozhodli, že půjdou na děkanát na Karlov, třeba je tam budou potřebovat. Cestou se chtěli zastavit u Marka Bendy, o němž věděli, že je z disidentské rodiny. Šel tam jen Martin K. a policie, která byt hlídala, ho zadržela. Ostatní došli na děkanát, kde bylo zavřeno, proto se vrátili zpátky na kolej. Kolejní rozhlas svolal schůzi studentů na čtvrtou do menzy.

Právě z menzy vyvolali Martina, když zatelefonoval redaktor Svoboda ze Studia sedm. V rozhovoru mu Martin řekl, že na demonstraci byl a že odtamtud odešel dost brzo, takže zásah nezažil, nicméně od kamarádů ví, že byl brutální. A že by se ani nedivil, kdyby tam někdo se slabším srdcem umřel. Takový byl asi smysl rozhovoru, jak ho později reprodukoval. Redaktor Svoboda se ještě zeptal, co studenti na kolejích dělají a pak Martinovi poradil, ať dá o sobě vědět doma. Po chvíli přišli lidé z televize, kteří si Martina rovněž vyvolali ze sálu. Martin nechtěl, aby jeho rozhovor vyzněl tak, že se vlastně vůbec nic nestalo jenom proto, že on je živ a zdráv. Redaktor Dumbrovský mu slíbil, že se bude snažit o to, aby všechno, co řekne, se odvysílalo, ale že o tom, co se vysílá, nerozhoduje jenom on.

Rozhovor probíhal asi takto (přesné znění by bylo nutné zjistit v archivu ČST):

- Byl jste na demonstraci?
- Ano a šel jsem s ní až do konce.
- Víte, že se o vás říká, že jste mrtvý?
- Vím, taky poslouchám zprávy.
- Co jste tomu říkal?

Později mi Martin řekl "V tu chvíli jsem nevěděl, jak mám odpovědět? Ale vzpomněl jsem si na svůj pocit ze soboty večer, kdy jsem nemohl usnout a neustále jsem myslel na to, že tím mrtvým studentem jsem klidně mohl být i já." Takový pocit zřejmě měla většina účastníků, o čemž svědčí nápis, který ještě dlouhou dobu byl na jedné budově na Národní třídě: "Sáhla na nás smrt." A tak Martin téměř automaticky odpověděl: "Sáhla na mne smrt."

Rozhovor pak pokračoval:

- Ale vy jste zraněn nebyl?
- Ne, já jsem zraněn nebyl, ale mnozí moji spolužáci ano.

Foto z idnes.cz s chybným označením, Martin Šmíd není ten vpravo, ale ten vlevoNikdo nemohl tušit, do jakých souvislostí se dostane věta o "sahající smrti" v tom okamžiku, když se z rozhovoru odstřihla jeho druhá polovina.

Mezitím skončila schůze a Martin před budovou potkal děkana. Ten mu sdělil, aby přišel druhý den na děkanát poskytnout rozhovor Rudému právu. Martin pak odjel do centra a šel za matkou do práce. Tam s ním sepsali krátkou zprávu, která se druhý den objevila ve Svobodném slovu, a v níž mohl Martin uplatnit i svoji větu o zraněných studentech.

Pak odešel s matkou do Činoherního klubu, kde se zakládalo Občanské fórum. Matka zde zůstala a Martin odjel se svým strýcem Jiřím Weinerem taxíkem domů. K tomu je třeba dodat, že v pondělí se s Martinem telefonicky spojila redaktorka Rudého práva – její pokus o rozhovor však nikdy nespatřil světlo světa. Martin i jeho matka protestovali proti zveřejnění, protože se nesl přesně v onom duchu "občane, nic se nestalo" a kromě toho navozoval dojem, že se Martin znal s Drahomírou Dražskou, kterou nikdy v životě nepotkal ani neviděl.

Od té doby Martin odmítal jakékoli další rozhovory – s výjimkou jednoho, který poskytl Mladé frontě. Několikrát podával svědectví jak vojenské prokuratuře, tak parlamentní komisi vyšetřující 17. listopad. Netvářil se příliš nadšeně, když se dozvěděl, že otec svoje zápisky nabídl k publikaci Mladému světu. Říká: "Chci být především Martinem Šmídem, normálním studentem matfyzu, chci, aby mne lidé poznávali jako někoho, kdo ve svém oboru něco dosáhl, a ne jako toho, kdo měl být údajně zabit na Národní třídě."

Tolik text z roku 1990. Podrobnější a autorizované vyprávění Martina lze nalézt na jeho webové stránce, na které původní text upravil. (Kromě toho Martin sepsal zásadní prohlášení, v němž se rozhodl už neodpovídat na stereotypní otázky novinářů.)

Možná ještě několik detailů z návštěvy Televizních novin. Martin se tady rozhodl nepromluvit a měl k tomu dobrý důvod. Já jsem mu to schvaloval, protože okamžitě po příchodu kolem nás začala kroužit redaktorka Žáková, o níž jsem věděl, že přes svého muže má styky na vnitro. Měla veliký zájem o Martina ve stylu: „To jsem ráda, že jsi přišel, pojď, udělám s Tebou rozhovor." Martin odmítl.

Jak je svět malý, jsem se přesvědčil, když jsem se později setkal s autorem onoho dálnopisu z Příšovic. Byl jím Milan Brunclík, který se později angažoval v lokálním televizním vysílání na severu Čech.

V naší redakci v Jindřišské bylo v pondělí dopoledne rušno. Po pravidelných poradách (předávaly se tam informace z porady šéfredaktorů, rozdělovaly se úkoly pro nadcházející týden), se sešla bouřlivá schůze – svolaná, tuším, pod hlavičkou odborů. Z vystoupení jednotlivých řečníků přímo tryskaly emoce těchto dnů namířené proti vedení státu. Zúčastnil jsem se také, možná snad jako jediný zástupce vedení redakce (někteří mí kolegové zůstali raději ve svých kancelářích). Pozoroval jsem ten výbuch nespokojenosti a byl jsem zvědav, zda neskončí tak, jako jsem tomu byl často svědkem v roce 1968 – tj. poté, co si lidé zanadávají, se zase rozejdou a vše se rozplyne do ztracena.

Rozhlížel jsem se, zda se mezi mými kolegy najde někdo, kdo tomu hnutí mysli dá nějaký směr. Našel se, byl to můj jmenovec Jan Šmíd, bývalý herec, nyní dramaturg převzatých dokumentů, který se chopil organizace a připravil k podpisu protestní rezoluci. Protože jsem si od jisté doby dával velký pozor, co podepisuji, rezoluci jsem si podrobně přečetl a nakonec ji nepodepsal. Vadilo mi, že tam byl požadavek nejen na odstoupení vedení KSČ, se kterým jsem neměl problém, ale také na odstoupení celé vlády, v jejímž personálním obsazení jsem viděl možné řešení dané situace.

Kromě toho jsem měl jiné starosti. Když jsem se ráno svěřil šéfredaktorovi Jiřímu Jamborovi, o němž jsem věděl, že je bývalý rozvědčík, se svými obavami, zda ten mrtvý Martin Šmíd není boudou také na naší rodinu, a zda mi nezavřou manželku. Jambor odpověděl: „Neboj, zavřít můžou, pustit musej." Ten ne-podpis protestní rezoluce mi později nikdo z kolegů nevyčítal.

P.S. Na serveru idnes.cz lze stále nalézt soubor fotografií ze 17. listopadu, v němž u čísla 10 (kopie viz výše uvedené foto) je chybný popisek. Martin Šmíd není ten vpravo, co gestikuluje rukou, ale ten vlevo. Zkrátka internet je třeba neustále kontrolovat.


zpět na obsah dílů
zpět na Louč
| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd