zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
Koho to dnes ještě zajímá... příležitostná příloha Louče

[16.11.2013]    18 - Životopisy Vovky Železného

Když jsem před třemi týdny na Louči komentoval návrat Vladimír Železného do televizního byznysu, domníval jsem se, že jsem dané téma vyčerpal, a že se v blízké budoucnosti už k němu nebudu vyjadřovat, protože se spokojím s rolí, která mne s přibývajícím věkem baví nejvíce: tedy s rolí pozorovatele, který se nechává překvapovat neočekávanými zvraty a piruetami lidských osudů.

Vladimír tento měsíc vstoupil na veřejnou scénu ve velkém stylu, doprovázen zájmem médií. Rozsáhlé rozhovory se objevily v denících Blesk (8.11.), Deník (11.11.), Hospodářské noviny (11.11.), v časopise Týden (rozhovor převzatý ze spřáteleného Marketing SalesMedia 11.11.) , na internetovém Mediáři (13.11.) i Parlamentních listech (14.11.). A právě obsah těchto rozhovorů mě vyprovokoval k dalšímu glosování.

Ponechávám stranou veškerá vyjádření týkající se televize. Budoucnost ukáže, nakolik se naplní barrandovské světlé zítřky slibované v rozhovorech. Na jedné straně nepochybuji o tom, že Vladimír Železný televiznímu provozu rozumí, a že ví, co dělá. Na druhé straně mám problém uvěřit všemu, co říká, neboť znám jeho chápání pravdy, jak ho kdysi mimoděk popsal na rozhlasové stanici Frekvence 1 (1.9.1999). Když se ho Václav Moravec zeptal: Pane řediteli, věříte všemu, co říkáte? Vladimír odpověděl: Musíte. VM: Proč? VŽ: Bylo by na vás vidět, kdybyste nevěřil.

promoce podzim 1970 Vzhledem k přesvědčivosti jeho vystupování, někteří lidé jsou ochotni věřit Železnému každé jeho slovo. Já s tím mám však určitý problém, který na mě vyskočí vždy, když jsem znovu a opět konfrontován s jeho polopravdami. Jako drobný příklad mohu uvést odpověď na otázku Ondřeje Austa v Mediáři o měření sledovanosti:diplom FSVP UK, doktorát FŽ UK

“Dotýkáte se jedné z nejchoulostivějších otázek celého televizního byznysu. V žádném případě nebudu zpochybňovat dosavadní měření. Ono nějaké je, nicméně sám jsem vystudoval sociální vědy, sociální výzkum, mám doktorát ze sociálních věd, tedy vím, jak neobyčejně nenápadným, až téměř neviditelným posunem panelu – s důrazem místo na města s padesáti tisíci obyvatel na města stotisícová, nebo nad sto tisíc, kam zahrnete, nebo naopak nezahrnete Prahu – umíte ovlivňovat share zejména vůči těm televizím, jejichž podíl je nízký.“

Kdysi dávno, v roce 1970 jsem přebíral diplom společně s Vladimírem Železným (to je ten, co stojí za mnou v první řadě, přestože v abecedě je až na konci, protože jeho diplom byl červený – cum laude). Na skenu mého diplomu však žádné sociální vědy nevidím, je tam jenom publicistika – stali jsme se promovanými publicisty. Železný hřeší na to, že se někdejšímu děkanovi Fakulty osvěty a novinářství Gustavu Barešovi podařilo v letech 1967-8 posílit ve výuce sociální vědy a změnit název školy na Fakultu sociálních věd a publicistiky. Nepředpokládám, že by Vladimír Železný získal doktorát jinde, než na Fakultě žurnalistiky, kde jsem titul doktora filosofie získal také. Ovšem nikoli v sociálních vědách, ale v „diurnalistica“ tedy v žádné sociální vědě. Tedy další nepravda. V osvícených šedesátých letech se na fakultě základy sociologie sice vyučovaly (František Černý, Miroslav Disman, Jaroslav Klofáč, Václav Lamser), ovšem v době získání doktorátu, tedy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, už nikdo ze jmenovaných na fakultě nehostoval, sociologie se opět musela převléknout do oděvu vědeckého komunismu a marxismu.

Pravda, mnoho lidí si svůj životopis občas vylepšuje, některým právníkům se to nevyplatilo. Mělo by to mít však jisté hranice, stejně jako zkreslování dějů minulých Jestliže v rozhovoru s Kateřinou Perknerovou v Deníku Vladimír Železný na otázku o vztahu k Miloši Zemanovi řekne „Miloše Zemana znám z předlistopadových let, kdy jsem ho jako redaktor časopisu Technický magazín bezděčně uvedl do politiky. Tehdy v něm publikoval svůj revoluční cyklus, který predikoval pád komunismu,“ pak mi velice vadí ten singulár. Jakoby neexistoval nějaký Michal Rollo, Ben Frágner či Vladimír Petřík. Tady by si měl sáhnout Vladimír do svědomí a znovu si promítnout, jak to vlastně bylo, protože on v tom uvedení Zemana do politiky zcela určitě nehrál rozhodující úlohu. Nehledě na další nepravdy, které jdou možná na účet nepřesného záznamu interview: Téčko nepublikovalo žádný cyklus, ale jednotlivý článek, a Miloš Zeman v něm nebojoval proti komunismu, ani nepředpovídal jeho konec, ale vyzýval k tomu, aby se realizovala přestavba, neboli perestrojka. diplom FSVP UK, doktorát FŽ UK

Dnes je Vladimír naštěstí ve svých životopisech již střídmější. Když si odmyslíme tu sociologii a přifouknuté samizdatové časopisy, pak jeho CV v Deníku víceméně odpovídá skutečnosti: * Narodil se 3. března 1945 v Kujbyševě (dnes Samara, Rusko). * Vystudoval obor sociologie-publicistika na FSV UK. * Pracoval v Československé televizi, v samizdatových časopisech a tiskové agentuře Associated Press v Británii.

Pamatuji si však na to, jak jsem se v 90. letech dozvídal, že Vláďa byl jednou ze tří osob, které začaly v srpnu 1968 po invazi vysílat proti okupantům, jak téměř unikl popravě stoje u zdi před ruskými samopaly, jak uprchl do Londýna, kde pracoval jako zpravodaj pro Associated Press a další fantazií přibarvené historky. Některé jeho výmysly tehdy komentoval Jan Čulík v Britských listech.

O tom pobytu v Londýně něco vím, neboť jsem ho pomáhal Vláďovi organizovat. Když jsem v září a říjnu 1968 pobýval ve Velké Británii, podařilo se mi přes centrum zřízené na podporu československých studentů získat práci u dálnopisů v agentuře Associated Press. Byla to vlastně charita zorganizovaná paní Henshall (nebo Hanshell či Heinshell?), která v agentuře pracovala, a za války se stýkala s českým exilem, znala prý i Jana Masaryka. Anglicky jsem uměl prachbídně a záminkou pro mé zaměstnání byly Olympijské hry v Mexiku, odehrávající se v posunutém časovém pásmu. Bylo proto třeba nasadit extra směnu. Moje práce se sestávala z hlídání šesti (možná osmi? už si to přesně nepamatuji) dálnopisů, z odebírání a trhání došlých zpráv, které se podle potřeby roznášely do šuplíků jednotlivým redaktorům, nebo se archivovaly. Když přišla flash (dálnopis zazvonil), muselo se spěchat.

Vladimír Železný mě před odjezdem do Británie někdy začátkem listopadu nabídl, abych za něj nastoupil jako externista v zahraniční redakci Televizních novin, a zároveň mě požádal, zda bych mu nedal kontakt na paní Henshall/Hanshell. Jak se ukázalo, její náklonnost k Čechoslovákům trvala i po skončení mexické olympiády a Vladimír Železný pak strávil v Associated Press něco přes půl roku. Samozřejmě u dálnopisů, jako copyboy, nikoli jako zpravodaj, jak o sobě novinářům tvrdil (viz článek z Prague Post).


DODATEK 8.9.2019: Je to už řada měsíců, co jsem si přečetl dokuromán Marty Davouze "Vypadni z mýho života", který vydala (2015) ještě před svou smrtí (+4.7.2018). Ale teprve teď mě napadlo, že bych mohl tento článek doplnit citacemi z románu bývalé ženy Vladimíra Železného, v nichž popisuje svoji situaci ve Velké Británii na podzim 1968:
"Když Vladimír konečně dorazil, dělaly moje dluhy u různých známých...kolem šedesáti liber. Podařilo se nám získat takzvaný "temporary job" v americké tiskové agentuře Associated Press, kde jsme se pak nejen střídali v ranních a odpoledních směnách, ale brali jsme si služby i o víkendech..." (str. 81, Davouze, Marta: Vypadni z mýho života. Praha, Mladá fronta 2017 ISBN 978-80-204-3845-4).
O dvě stránky dále Marta Davouze píše: "Obsluhovala jsem asi patnáct dálnopisů, mým úkolem bylo odtrhnout papír, co lezl ven, podle druhu zprávy jej donést příslušnému redaktorovi a kopii založit. Nikdy nezapomenu, jak z telegrafu vylezla zpráva: "Another Czech burned himself!" Palach, Zajíc, hrůza, co se dělo doma."

P.S. Pro mne další důkaz o nespolehlivosti pamětníků. Těch patnáct dálnopisů ve zpravodajském sále AP nikdy nebylo. Bohužel ani já nejsem schopen udat přesný počet, ale vím, že jsem se pohyboval v uličce mezi přístroji, na každé straně jich bylo maximálně pět. Tedy svůj odhad doplňuji: 6-10 dálnopisů, spíše osm. Ale nikdy ne patnáct.
Ale jinak jsem rád, když jiné osoby potvrdí, že události, které popisuji, se staly tak, jak se staly.


Uznávám, doba po roce 1989 byla hektická, bylo třeba se prosadit, zviditelnit se u zahraničních partnerů, třeba i za cenu drobných nadsázek hraničících se lží. Jenomže člověku to nedá, když se ještě dnes dozvídá něco, co není pravda, co se nestalo, nebo se stalo jinak, než si to on sám pamatuje, což lze doložit věcnými důkazy.

Posbíral jsem ze svého archivu některé dokumenty, ilustrující dobu, méně známé stránky ze životopisu, i naše někdejší vztahy.
Životním osudům někdejšího ředitele TV Nova jsem se věnoval také v glose z 24.10.2013 Návraty Vladimíra Ž..


CV předložené na konverenci index s ve Varšavě - březen 1996 dopis pro M.Šmída od V. Železného, někdy z listopadu 1968 na výletě v Jevanech - Ján Mentel, Milan Šmíd, VladimírŽelezný
Jeden z četných životopisů Vladimíra Železného z 90. let. Tento byl publikován na konferenci o mediálních trzích ve Varšavě v březnu 1996. Dopis, který mi Vladimír Železný poslal před odjezdem do Londýna na podzim 1968. Fotografie z léta 1971 - u rybníka na Vyžlovce Ján Mentel, Milan Šmíd, Vladimír Železný.

Vladimír Železný a Petr Krul na vysílači Kleť v srpnu 1968 Vladimír Železný při vysílání v srpnu 1968 z vysílače Kleť Vladimír Železný jako první pionýr Prahy při setkání na Hradě
Vladimír Železný a Petr Krul na vysílači Kleť v srpnu 1968. Vladimír Železný při vysílání v srpnu 1968 z vysílače Kleť - se sluchátky vpravo. Vladimír Železný s prezidentem Antonínem Novotným - jako delegát pražské organizace.

16.11.2013 (zpět Louč) předchozí/další

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd