zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
Koho to dnes ještě zajímá... příležitostná příloha Louče

[15.3.2014]    19 - Americký (mezinárodní) mediální fond a česká média

Tu schůzku mám zapsanou ve svém pracovním notesu pod datem 25. září 1990. Konala se v kanceláři nově zvoleného děkana nově ustavené Fakulty sociálních věd. Na fakultě jsem pobýval necelé čtyři týdny. Přesto mě Čestmír Suchý k té schůzce pozval, protože věděl, že vládnu cizím jazykem, a že nadcházející jednání se může dotýkat mé specializace – rozhlasového a televizního vysílání. A tak jsem se stal svědkem setkání, které ve mně vyvolalo pocit lehkého pobavení až údivu nad paradoxy dějin. O co tady šlo? Děkan nově zřízené, lépe řečeno zreorganizované a personálně obměněné fakulty, chartista prvního sledu vyzdvižený z předlistopadové opozice, přijal delegáta ze Spojených států nabízejícího pomoc a spolupráci při budování nových demokratických médií. Tedy v té době nic neobvyklého.

Sledoval jsem přátelskou výměnu komplimentů obou generačně spřízněných pánů a v duchu jsem si představoval, jak by asi podobné setkání vypadalo před čtyřiceti lety, v době, kdy se rozhořívala studená válka. Jak by se na počátku padesátých let tvářil pravicový novinář a čerstvý absolvent newyorské Columbia University Marvin Stone na svého o pár let staršího komunistického novináře, redaktora stranického deníku Rudé právo Čestmíra Suchého, který v té době pracoval na propagační brožurce o zrádné emigraci sloužící americkým imperialistům.1) Podal by mu ruku? Začali by se hádat? Snažili by se přesvědčit jeden druhého o svých pravdách? Možná by vše proběhlo v duchu chladné diplomatické výměny názorů. Dnes tady však seděli nad šálkem kávy jako staří přátelé.

Ano, doba byla plná paradoxních příběhů. Právě před několika měsíci si prezident nejsilnější světové velmoci vybral právě příběh Čestmíra Suchého do svého projevu o politických změnách ve východní Evropě. V promluvě ke studentům Texaské univerzity v Austinu George Bush 19. května 1990 kromě jiného uvedl:
Podívejme se na případ muže jménem Čestmír Suchý, českého novináře, který odmítl označit sovětskou invazi do své země v roce 1968 za akt bratrské pomoci. Kvůli svému čestnému postoji byl pan Suchý vyhozen z práce, dovolili mu však vydělávat na živobytí v nové profesi: umýval okna. Když ho dnes požádáte o vizitku, stále na ni stojí: Čestmír Suchý, umývač oken. To je však jen doklad jeho smyslu pro humor, protože dnes má zaměstnání s novým titulem. Stal se děkanem žurnalistiky na Karlově univerzitě. 2)

Shodou okolností zářijová návštěva Marvina Stonea v Praze měla návaznost na jiný projev jiného amerického vládního činitele na půdě jiné univerzity. Když se v únoru 1990 vydal americký ministr zahraničí James Baker do Moskvy, cestou se zastavil v Praze, aby tady, v aule Karolina 7. února pronesl zásadní projev o americké zahraniční politice ve vztahu k východní Evropě po změnách předchozího roku. Jeho projev se nesl v duchu definování pěti klíčových bodů americké zahraniční politiky, které Baker krátce před tím formuloval před senátním výborem. Na počátku 90. let minulého století měly Spojené státy podle něj prosazovat demokratické hodnoty, posilovat tržní síly, podporovat mír, ochraňovat světové společenství před internacionálními hrozbami a utužovat americká spojenectví a další mezinárodní svazky v době převratných a dalekosáhlých změn. 3)

Bakerův pražský projev i dnes stojí za přečtení. Začíná líčením Masarykovy deklarace nezávislosti československého národa, kterou tehdejší americký prezident Woodrow Wilson podpořil. Pokračuje poučeným ohlédnutím za československou historií, v níž nechybějí jména Jan Palach a Václav Havel, aby se pak plně věnoval záměrům americké zahraniční politiky ve vztahu k tehdejšímu Československu a k celé střední a východní Evropě. Kromě toho, že slíbil Československu ukončení blokace doložky nejvyšších výhod v obchodním styku Jackson-Vanikovým dodatkem, James Baker zde také vyhlásil iniciativu, která se měla týkat nejen Československa:

“Chci také dnes oznámit ještě jednu americkou iniciativu založenou na myšlence zabezpečení vaší demokracie a demokracie vašich sousedů. Vychází z předpokladu, že podobně jako jste získali vaši svobodu, stejně tak tuto svobodu budou chránit dobře informovaní občané napravováním věcí veřejných. Jak Thomas Jefferson napsal téměř před 200 lety: “Kde je tisk svobodný a kde ho může každý číst, tam je bezpečno.” To byla a jsou moudrá slova.

Spojené státy proto navrhují vytvoření fondu pro nezávislé vysílání a svobodný tisk. Naším cílem je podpora společného rozvoje komerčního a neziskového rozhlasového a televizního vysílání a svobodného tisku v Československu a ve zbytku střední a východní Evropy. Tento fond se bude ucházet o participaci a příspěvky ze západních soukromých korporací a institucí. Hlavní účelem fondu by měla být podpora skupin v regionu, které si přejí zahájit nezávislé rozhlasové a televizní vysílání a tiskové podniky. Tento fond by mohl poskytnout prostředky pro zahájení projektů, jakož i pro technickou pomoc. Zajišťoval by také ve Spojených státech a v dalších západních zemích výcvik při zacházení se zařízením a při rozvoji profesionálního vysílání a tiskových standardů.” 4)

V té době Baker již věděl, že na tuto pomoc chtějí Spojené státy vynaložit 300 milionů dolarů, alespoň tak o tom informoval senátní výbor pro zahraniční politiku týden před svou evropskou cestou. Jak už to však bývá, po halasném vyhlášení iniciativy, které si všiml i světový tisk, se několik měsíců nic nedělo. Revoluční podněty v revoluční době narazily na nerevoluční vyřizování byrokratické agendy. Svědčí o tom zápis z podvýboru zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů ze 24. července téhož roku, kde kongresmani zpovídali šéfa přes evropské záležitosti na ministerstvu zahraničí Raymonda Seitze, který musel přiznat, že ještě neví, jaký statut by měl nový fond mít, a že se jeho šéf teprve hledá.5)

Teprve koncem srpna State Department představil novinářům předsedu nově založeného Mezinárodního fondu pro média (International Media Fund), kterým se stal Marvin Stone, někdejší šéfredaktor konzervativního zpravodajského týdeníku U.S. News & World Report a bývalý náměstek americké informační agentury USIA. Právě USIA a Agentura pro mezinárodní rozvoj AID (Agency for International Development) poskytly peníze, aby fond mohl začít pracovat už v rozpočtovém roce 1990. I když se zpočátku na veřejnosti vyhlašovalo, že fond počítá i s příspěvky a dary od soukromých organizací, hlavní tíha financování ležela na USIA, která v té době stála v pozadí vysílání Rádia Svobodná Evropa a Rádia Liberty.

Když 17. listopadu 1990 prezident George Bush starší na Václavském náměstí v Praze rozezníval zvon svobody, ještě předtím promluvil k federálnímu parlamentu, kde neopomenul zmínit, že “Náš nově zřízený Mezinárodní mediální fond slibuje přispívat k odbornosti a k podpoře vašich národních svobodných a nezávislých médií. 6)

x x x

Tolik základní informace o vzniku mediálního fondu, s jehož aktivitami jsem měl tu čest se později ještě několikrát setkávat. Díky svým diářům jsem schopen některá setkání rekonstruovat. Jak jsem už uvedl, Marvin Stone nelenil, okamžitě se vydal do Evropy ještě před návštěvou prezidenta Bushe v Praze a v září 1990 navštívil také naši fakultu.

Pamatuji se, jak jsme sondovali, zda by fakulta nemohla dostat nějaké peníze z fondu na modernizaci našeho rozhlasového a televizního studia, které tehdy připomínalo spíše technické muzeum. Stone však o podpoře výuky budoucích žurnalistů nechtěl nic slyšet. Ve svých poznámkách jsem našel tři okruhy témat, na které chtěl znát odpověď. Za prvé – co je třeba zajistit pro vytvoření nového univerzitního časopisu. Za druhé – jak přestavět naše studio, aby se z něj dalo vysílat. A za třetí – zjistit možnosti získání FM frekvence pro takové vysílání.

Jak se později ukázalo, univerzitní rádio byla jediná věc, na kterou byl fond ochoten fakultě dát peníze. Nevím do jaké míry fond podpořil nějaká tištěná média. Pokud vím, existujícím vydavatelstvím nedal ani dolar, podporoval jen start-upy, zvláště nových soukromých rádií. Nevím to jistě, ale proslýchalo se, že nějaké peníze dostal Respekt. (Ivan Lamper z Respektu získal v roce 1991 ocenění "International Editor of the Year Award" - mezinárodní šéfredaktor roku.)

Strategie rozdělování prostředků z fondu měla jasný směr. Podporu měla dostat taková média, která diverzifikovala dosavadní systém českých a slovenských médií kontrolovaných z centra. Psal se rok 1990. Zatímco pro nás byla politická změna směrem k demokracii jasným a nezvratným procesem, američtí političtí stratégové zřejmě nevylučovali variantu, že velká centrální média se mohou vrátit pod státní kontrolu a proto usilovali o to, aby v případě nějakého politického zvratu či regrese směrem k autoritářskému režimu tady existovala pluralitní a potenciálně opoziční média. Soukromé rozhlasové stanice byly pro tento účel vhodným a ideálním nástrojem.

program seminare IMF Proto o několik měsíců později, v lednu 1991 navštívil naši fakultu zástupce a pravá ruka Marvina Stonea, někdejší šéf zpravodajství Svobodné Evropy ze 60. let Gene Mater, doprovázený Markem Benchem. Materův životopis uvádí, že po válce pomáhal zavádět v Německu svobodný tisk, v roce 1959 se stal šéfem zpravodajství Radio Free Europe, v letech 1970-1986 byl zaměstnancem rozhlasové a televizní sítě CBS, kde to dotáhl až na viceprezidenta společnosti. Jak jsem pochopil, jak Marvin Stone, tak Gene Mater byli počátkem 90. let zasloužilými a vysloužilými penzisty, kteří do svého současného životopisu mohli uvádět kromě svých bývalých funkcí jen to, že jsou členy „různých mezinárodních mediálních organizací a expertních komisí.” Naproti tomu Mark Bench byl ještě aktivním profesionálním rozhlasákem. Kdysi šéfoval newyorskou rozhlasovou stanici WNSR, měl funkci v Národní sdružení soukromých vysílatelů (NAB - National Association of Broadcasters) a Mater si ho vybral jako vedoucího vzdělávací divize mediálního fondu.

Gene Mater šel v Praze rychle a přímo na věc. Přišel s návrhem na dvoutýdenní seminář o provozování soukromých rádií pro maximálně padesát lidí, kterým by američtí experti předávali rozumy v sedmi oblastech: managementu, výzkumu trhu, reklamě, zpravodajství, programové strategii, propagaci stanice a technických záležitostech. Podle představ a požadavků, které nám přednesl, seminář by se měl konat už v březnu, univerzitní půda by byla pro něj ideálním neutrálním prostředím, stačily by tři místnosti na dva týdny – jednu větší, dvě menší, do které by Mater dodal deset lektorů. Alespoň tak jsem to vyčetl ze svých poznámek z 22. ledna 1991, které jsem si při schůzce dělal.

Když Mater formuloval svoje požadavky, v duchu jsem si říkal: „To jsem zvědav, jak to univerzita zařídí.“ Možnosti tehdejší Univerzity Karlovy organizovat podobné akce pro externisty byly totiž v té době téměř nulové. Zakázky za nabídnutou úplatu nebo hospodaření se soukromými prostředky narážely v rozpočtové organizaci na nepřekonatelné administrativní překážky. Jak se dalo očekávat, Gene Mater na rektorátu univerzity příliš neuspěl, nicméně rychle pochopil situaci, přizpůsobil se tomu a svůj plánovaný seminář v krátké době zorganizoval.

Konal se od 6. do 17. května 1991 v moderním objektu Vodních staveb v Holešovicích. Zájem byl relativně veliký, protože v té době již sedm pražských rozhlasových stanic získalo dočasnou licenci pro experimentální vysílání a desítky dalších rozhlasových projektů stály ve frontě na schvalovací razítko. 7)

Gene Mater přivezl do Prahy osm rozhlasových odborníků, kteří pendlovali mezi Prahou a Bratislavou, neboť v Bratislavě probíhal seminář se zrcadlově stejným programem. Pozvánka na tento seminář je víceméně posledním dokladem, kterým jsem schopen dokumentačně doložit další aktivity fondu pro podporu svobodných médií, jenž se nazval mezinárodním, i když jeho hlavní a nakonec jediné finance pocházely od americké vlády.

x x x

Přesto jsem však ještě další tři roky měl čas od času s Mezinárodním mediálním fondem co do činění. To když Gene Mater průběžně bombardoval univerzitu dotazy, kdy a jak zřídíme univerzitní rádio, na které měl připravené peníze. Konkrétně nám měla pomoci National Association of College Broadcasters, americké sdružení univerzitních rozhlasových stanic. Ne, že by nám chyběla dobrá vůle. Perspektiva dodávky rozhlasové techniky, která by sloužila jak k vysílání, tak i k výuce studentů, byla lákavá.

Jenže na cestě k získání vysílací frekvence stál nepřekonatelný problém. Nejprve to byla neexistence zákona, který by to umožnil. Později, od podzimu 1991, kdy zákon umožňující legální soukromé vysílání konečně spatřil světlo světa8), to byly jeho paragrafy. Podle nich totiž mohl získat licenci a vysílací frenkvenci jen takový subjekt, který byl zaregistrován v Obchodním rejstříku, což nebyl případ Univerzity Karlovy. Vlastně i dnes, po přijetí vysokoškolského zákona z roku 1998, veřejné vysoké školy financované ze státních peněz sice mohou provozovat doplňkové činnosti, ale podílnictví na obchodních společnostech jim zákon stále odpírá.

Gene Mater a jeho kolegové to dlouho nemohli pochopit. Obávám se, že si nemožnost dostát zákonným předpisům vysvětlovali jako naši neschopnost najít řešení, případně neochotu takové řešení hledat. Zvláště po schůzce, kterou jsem zaznamenal 25. ledna 1992. To už měl Mater situaci v tehdejším Československu zmapovanou, navštívil řadu míst a tvrdil, že univerzity v Bratislavě a v Olomouci by měly o rozhlasovou stanici zájem, ale že je třeba vše zařídit v Praze, kde bychom se prý měli spojit s lidmi s ČVUT. Nabídka byla velkorysá: kdybychom získali licenci na „low power station“ Fond by byl ochoten přispět až padesáti tisící dolary, dodal by zařízení a know how z Ameriky.

Už použití kategorie „low power station“ naznačovalo, že Mater až příliš uvažuje v podmínkách amerického systému vysílání. V USA v té době fungovalo kolem pěti set „low power“ univerzitních a neziskových stanic. Mluvil o tom, jak si tyto stanice na sebe vydělávají vysíláním místních reklam, a že by to univerzita mohla dělat také. O tom, že by to šlo, nás přesvědčoval příkladem nového českého soukromého rádia Vox. Alespoň tak jsem to vyčetl ze svých lednových poznámek, kde mám zapsáno „Radio Vox – 18 lidí + 6 dalších, 4 minuty – lokální reklama.“

Jeho citace rádia Vox nebyla náhodná, což jsem pochopil až dodatečně. Byl to Michal Zelenka, který rychle zjistil, odkud může dostat peníze. Kdo ho znal, dobře ví, jak dobrým diplomatem byl – nejdříve v rádiu Vox, později v Asociaci provozovatelů soukromého vysílání. Stal se pro Gene Matera důležitým kontaktem a nedivil bych se, kdyby tu největší část peněz z balíku podpory soukromých rádií dostal právě Vox, který Zelenka s Karlem Svobodu zakládal. Kdykoli Mater přijel do Prahy, vždy se s Michalem sešel, a ten Materovi lichotil tím, že ho nazýval „tátou českých soukromých médií.“

Jednu dobu to s univerzitním rádiem vypadalo nadějně, a to když v roce 1993 projevila ochotu zapojit se do projektu elektrotechnická fakulta ČVUT. Opět se spoléhám na své poznámky, tentokráte z listopadu 1993, v nichž mám zapsáno telefonní číslo a jméno děkana FEL, jakož i technika jménem Petr Mikše. Nic z toho však nevzešlo, protože vysílací zákon nikdo nezměnil a univerzita jako právnická osoba nezapsaná v obchodním rejstříku se zkrátka k licenci a vysílací frekvenci dostat nemohla.

A tak jeden z posledních záznamů ve věci Mezinárodního mediální fondu mám v zápisníku z 29. března 1994: „Radio Univerzita na mrtvém bodě.“ Pak jsem odjel na rok do Finska a starost o univerzitní rádio dostal kolega Martin Lokšík. Ten mi po návratu do Prahy v roce 1995 předal veškerou dokumentaci s tím, že s projektem univerzitního rádia se nepohnulo ani o píď. Kromě toho Mezinárodní mediální fond končil v roce 1995 svoji činnost, čímž se tato kapitola pro nás uzavřela.

x x x

Pro úplnost je třeba říci, že něco peněz z Mezinárodního mediálního fondu fakulta přece jen dostala. Když se existence fondu závislá na rozpočtových penězích USIA chýlila ke konci, Marvin Stone věnoval katedře žurnalistiky prostředky na nákup velkého rozmnožovacího stroje se zásobou tonerů, který pak sloužil jako náhrada tiskárny pro periodika, která studenti v rámci praktické výuky sestavují a vydávají. Důvod byl jasný – vyčerpat peníze, aby se nemusely při likvidaci fondu vracet. V tomto ohledu jsou všechny rozpočtové organizace na celém světě asi stejné.

Vzpomínám, jak mě Jaroslav Veis informoval o své cestě do New Yorku, kam ho Mezinárodní mediální fond pozval na seminář pořádaný společně s Gannetovou nadací. Předpokládám, že to byl právě tento seminář organizovaný v březnu roku 1991, na nějž bylo pozváno 25 amerických organizací, jež měly být mobilizovány na podporu východoevropských médií. Fond mu platil letenku, třídenní pobyt v dobrém hotelu, a to všechno kvůli hodinové informaci o stavu českých médií po listopadu 1989. Jarda to tenkrát komentoval slovy: Kdyby nám raději ty peníze dali do Lidovek...

Ještě jeden zážitek mám spojený s Mezinárodním mediálním fondem, který se váže k mému pobytu na Kolumbijské univerzitě na jaře roku 1992. Tam jsem se poprvé setkal s fenoménem profesionálních online informačních databází, které tehdy reprezentovala placená služba Lexis/Nexis. Musíme si uvědomit, že tehdy žádný web či vyhledávače typu Google neexistovaly. Zdarma na internetu byly jen anonymní FTP servery, většinou z univerzit a výzkumných ústavů, dostupné přes systém Gopher či vyhledávací služby WAIS nebo Veronica. Naproti tomu Lexis/Nexis nabízel nejen profesionální data pro právníky, lékaře, vědce, manažery, ale i dokumenty veřejné správy a výstupy z médií, takže jsem si zde mohl každý den přečíst mezinárodní zpravodajství ČTK, jakož i články z amerických médií. Dva terminály této dosti drahé služby poskytnuté studentům žurnalistiky zdarma měla The Graduate School of Journalism umístěné ve fakultní knihovně.

Právě tam, u jednoho terminálu jsem se setkal se studentkou, která dělala rešerši pro svoji seminární práci. Když jsem zjistil, že ta seminárka se týká aktivit Mezinárodního mediálního fondu, dali jsme se do řeči. Já jsem jí vyprávěl o svých zkušenostech z Prahy a ona mně zas ukázala, co si už zjistila ze zdrojů v Lexis/Nexis. A jen tak mezi řečí prohodila: „Víte, co je zajímavé? Téměř všichni lidé z toho fondu měli v minulosti něco společného s USIA...“ Pro mne to bylo spíše logické, do dnešního dne v tom nevidím nic nepatřičného.

Bylo by však nespravedlivé nevidět, že kromě toho, že fond zajistil zaměstnání a zábavu mediálním vysloužilcům z amerických vládních agentur, přispěl k transformaci českého mediálního systému tím, že podpořil nové soukromé rozhlasové stanice. Dotace fondu zřejmě putovaly i jinam, do jiných médií. O tom však – s výjimkou daru naší fakultě – nemám přehled.

Nicméně kdesi na internetu jsem zachytil informaci o tom, že padesát tisíc dolarů získala od mediálního fondu Nadace pro nezávislou žurnalistiku Independent Journalism Foundation, založená v roce 1991 z podnětu Jamese L. Greenfielda, člena redakční rady The New York Times. Podle mého názoru to byly velice dobře vynaložené peníze. Možná posloužily lépe, než jednorázové podpory novým soukromým médiím. Proč? protože nadace IFJ zřídila a několik let provozovala v Praze a v Bratislavě Centra nezávislé žurnalistiky, což byly užitečné instituce jak pro novou generaci českých žurnalistů nastupujících do médií doslova z ulice, tak pro novináře na volné noze.

Bylo by zajímavé zjistit, kteří dnešní aktivní žurnalisté s těmito centry měli v minulosti co do činění, a kolik jich bylo. Nebylo od věci, kdyby na téma pražského centra vznikla nějaká diplomová práce. Lidé, kteří tehdy v pražské pobočce IFJ v 90. letech pracovali, jsou stále mezi námi, stejně jako ti, co prošli jejími kurzy a následně využívali její zázemí.

Patřil jsem mezi ně, neboť jsem do pražského CNŽ v devadesátých letech vodil studenty, aby viděli, jak vypadá zpravodajství agentury Bloomberg, které tehdy v redakcích ani na internetu ještě nebylo. A právě tento zdroj mne v prosinci 1996 nasměroval ke smlouvám, které Vladimír Železný podloudně - aniž informoval českého regulátora Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání - s investorem CME uzavíral. To je ovšem jiná historie vhodná do seriálu "Koho to dnes ještě zajímá..." Snad ji jednou sepíšu.

Praha březen 2014


1) Emigranti proti národu.
Anotace: Politická reportáž o zrádcovské emigraci líčí na základě četných dokladů ze západního tisku, z emigrantských časopisů i jiných pramenů ubohé hemžení zkrachovaných veličin české i slovenské buržoazie, sobecké jejich hašteření,mravní rozklad a lokajské služby různých těch Zenklů, Ripků, Lettrichů, Majerů a Osuských v žoldu západních imperialistů. Průkazně je zachyceno, jak ochotně tito zrádci přijímají americké imperialistické plány zaměřené proti čs. státní samostatnosti, proti čs. lidu, k obnově kapitalistického zřízení a k dolarové porobě. Vylíčeny jsou i osudy mnoha mladých lidí, kteří se ve svém romantismu dali svést k útěku do ciziny a teprve trpkými zkušenostmi byli poučeni o skutečném životě v kapitalistickém ráji, o hrůzách amerického způsobu života a mravním bahně, do něhož byli zavlečeni.zpět

2) George Bush: Remarks at the University of Texas Commencement Ceremony in Austin May 19, 1990:
Consider the case of a man named Cestimir Suchy, a Czech journalist who refused to describe the 1968 Soviet invasion of his country as an act of brotherly love. Mr. Suchy was fired for his honesty, but he was allowed to make a living at a new profession: washing windows. Ask him for his business card today, and it still says Suchy, Window Washer. But this is an example of the man's good humor, for now he has a job with a new title. He is the dean of journalism at Prague's Charles University. zpět

3) US Foreign Policy Priorities and FY 1991 Budget Request. Prepared statement before the Senate Foreign Relations Committee, Washington, DC, Date: Feb 1, 1990. Archiv dokumentů US State Department v knihovně University of Illinois, Chicago. Dostupné z www http://dosfan.lib.uic.edu/ERC/briefing/dispatch/1990/html/Dispatchv1no01.html zpět

4) Secretary Baker. Prepared address at Charles University, Prague, Czechoslovakia, Date: Feb 7, 1990. Archiv dokumentů US State Department v knihovně University of Illinois, Chicago. Ibid. zpět

5) Přepis konverzace dostupný na www http://dosfan.lib.uic.edu/ERC/briefing/dispatch/1990/html/Dispatchv1no01.html
REP. HAMILTON: All right. And then the media fund. Do you know what the status of that is?
MR. SEITZ: Not exactly. No, sir. I think we are about to name a head of it. But no, I don't know exactly what the status is.
REP. HAMILTON: It's been five months since the Secretary announced it.
MR. SEITZ: Correct. zpět

6) Plný text Bushova projevu ve Federálním shromáždění 17. listopadu 1990 projevu je dostupný v Bushově knihovně na www http://bushlibrary.tamu.edu/research/public_papers.php?id=2461&year=1990&month=11 zpět

7) Mezirezortní komise pro výběr uchazečů o nestátní rozhlasové a televizní vysílání zřízená při federální vládě 11. června 1990 udělila 22. března 1991 experimentální licenci těmto stanicím: Bonton, Evropa 2, Hallo World (později Rádio RTL a Rádio City), Rádio Collegium, Radio Informatika, Rádio Vox a T.R.S (Rádio 1). Krátce po ukončení semináře IMF nová komise pro výběr uchazečů o nestátní rozhlasové vysílání, zřízená po přijetí kompetenčního zákona při české vládě, konkrétně u Ministerstva kultury ČR, udělila 21. května dalších sedm licencí mimopražským stanicím: Rádio Most, Rádio D.J.Liberec, Rádio F České Budějovice (Rádio Faktor), Rádio FM Plus Plzeň, Agara Chomutov, Rádio Brno „Kmitočet“ a Radio Station Brno. O deset dnů později k nim přibyly licence pro Rádio Profil (Pardubice, Chrudim) a Rádio Kolej Ostrava (Radio Orion). V polovině roku 1991 tudíž v České republice existovalo 16 subjektů s licencí pro lokální rozhlasové vysílání, z nichž některé již vysílaly (Evropa 2, Rádio 1). Údaje převzaty z rigorózní práce Václava Moravce (Duální systém rozhlasového vysílání v ČR v letech 1989-2000 – FSV UK 2000) a diplomové práce Petry Sladčíkové (Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání – FSV UK 1999). zpět

8) Zákon č.468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=468&r=1991 zpět

15.3.2014 (zpět Louč) předchozí/další

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd