PŘÍLOHA Louče
Rozhovor prezidenta Petra Pavla k výročí listopadu 89 pro Českou televizi
ČT24 17. 11. 2025
Jana Peroutková: Pane prezidente je to vaše třetí oslava ve funkci, oslava 17. listopadu. Tak jaká byla ta letošní?
Petr Pavel: Já jsem zatím zažil jenom tu chviličku tady a před chvilkou jsem se byl podívat v knihovně Václava Havla. Já myslím, že je stejná jako každý rok. Přichází sem lidé, kteří si opravdu chtějí užít oslavu svobody demokracie, připomenout si studenty. A přichází sem také lidé, kteří chtějí říct svůj nesouhlasný názor a myslím, že to je právě odrazem toho, že žijeme v demokracii, že můžeme každý svobodně své názory sdělovat.
Jana Peroutková: Jak prožíváte ty oslavy státního svátku 17. listopadu jako prezident, než jste je prožíval před nástupem do téhle funkce. A teď se samozřejmě neptám jenom na přítomnost ochranky a zájem novinářů, ale pro vás, jako pro člověka.
Petr Pavel: Pro mě je v tom samozřejmě mnohem větší symbolika, protože jako občan jsem to vnímal sám za sebe. Teď se to snažím vnímat za celý stát. A musím říct, že mě trochu mrzí, když slýchám názory, kdo by měl nebo neměl být na Národní třídě, kdo by se vlastně vůbec neměl chodit. To je přece věcí každého z nás, jak to vnímáme. A jestli to vnímáme jako připomínku studentů, kteří se významně podíleli na společenských změnách, jestli to připomínáme jako oslavu toho, že žijeme v demokratické a svobodné zemi, tak bychom všichni měli mít možnost to oslavit po svém a nikoho z toho nevyčleňovat. Bohužel, když se podíváme nejenom trochu do historie, ale především do dneška, tak já jsem si připomněl tu ikonickou písničku Marty Kubišové, kdy vláda věcí našich sice vrátila do našich rukou, ale zloba závist zašť nepominula. A mnohdy vidíme, že naopak se jí daří a možná bychom se měli zamyslet nad tím, proč. Protože to, že žijeme v demokracii, je asi štěstím pro nás pro všechny. Protože když si to mnozí neuvědomují, tak žijeme v zemi, která je jednou z nejsvobodnějších na světě a žijeme také v zemi, kde se mnoho problémů, se kterými se potýkají jiné země, včetně těch demokratických, u nás nevyskytují v takové podobě, Takže bychom si asi měli říct: máme mnoho důvodů pro to být spokojení a šťastní a nedělat si to horší.
Jana Peroutková: Vy jste v souvislosti s tímto výročím vypravil do Kyjeva hudebníky Hradní stráže, kteří tam zahráli spolu s prezidentským orchestrem ukrajinského prezidenta. Kde se zrodila ta myšlenka, proč?
Petr Pavel: Oni přišli zástupci Hradní stráže, jestli s tím budu souhlasit, a já jsem samozřejmě neměl jedinou námitku, protože je v tom opět velká symbolika. Dnes slýcháme hodně negativních názorů ve vztahu k Ukrajině, že bychom ji měli přestat podporovat, že se má o své problémy postarat sama, případně poukazy na korupční aféru, která tam teď běží. Já si myslím, že to nic nemění na principu, že Ukrajina je suverénní zemí, která byla napadena agresivní mocností, a že bychom měli stát za principem. A tím principem je nezasahování do věcí z suverénních států, a ty bychom měli podporovat, protože nakonec chrání i nás samotné. Takže tím, že podporujeme Ukrajinu, podporujeme i sami sebe a systém, ve kterém bychom chtěli žít. To, že se na Ukrajině objevuje mnoho problémů - nakonec i u nás a to nejsme ve válce. Vidíme, že tady máme korupční aféry, že tady máme spoustu problémů. Ale prostě to je lidská společnost. Ukrajina není o nic horší, o nic lepší než kterýkoli jiný stát.
Jana Peroutková: A to mělo nějakou souvislost s tím, že třeba v budově parlamentu zmizela ukrajinská vlajka, že se tak, jak jste zmiňoval, relativizuje nebo zvažuje, do jaké míry by Česko dál mělo podporovat Ukrajinu? Je to nějaké vaše vyvezení se proti tomu?
Petr Pavel: Je to dlouhodobý postoj. Já jsem skutečně z principiálních důvodů přesvědčen o tom, že podporovat Ukrajinu je správně. A pokud jde o symboliky, jako je vlajka, tak dokud agrese proti Ukrajině trvá, myslím si, že naše solidarita by měla trvat. A takovéto teatrální sundavání vlajek - já si myslím, že to ničemu neprospívá. My bychom si především měli říct, proč to děláme. A děláme to právě proto, že chceme žít ve světě, kde platí pravidla, ve kterém i ty menší státy se mohou cítit bezpečně.
Jana Peroutková: Sedmnáctý listopad 1989 tady v Česku, v tehdejší Československu, znamenal změnu režimu, což je něco, po čem část společnosti volá i v těchto dnech. Do jaké míry to ve vás budí obavy?
Petr Pavel: Já si myslím, že je to zavádějící, protože tady srovnáme nesrovnatelné. My dnes nežijeme v systému jedné strany. Tady je fungující demokracie, a i když mnozí si na ni stěžují, tak máme více svobod, než si vlastně dokážeme představit. Mnoho zemí, které jsme považovali za takové prototypy demokracie, se nemohou pyšnit takovou mírou svobod, jako máme my. Smutné ale je, když si lidé začínají plést pojmy. Když svobodu projevu začnou vykládat za svobodu urážení, překrucování, lhaní. Když příležitosti, které demokracie nabízí všem, začnou zaměňovat za nárok na blahobyt, který jim někdo musí poskytnout a pokud neposkytne, tak se lidé cítí oprávněni vlastně revoltovat, stěžovat si, že jim nebylo dáno to, na co oni si myslí, že by měli mít nárok. To jsou asi věci, které si musíme sami pro sebe ujasnit. A nezaměňovat věci za něco jiného, protože pak tím škodíme sami sobě.
Jana Peroutková: Německý prezident Frank-Walter Steinmeier na vzpomínkové ceremonii k 9. listopadu, kdy si Německo připomíná celou řadu výročí, mluvil o tom, a teď ho odcituji, že nikdy v historii našeho sjednoceného státu nebyly demokracie a svoboda tak ohroženy. Jak je na tom Česko třicet šest let po revoluci? Lépe?
Petr Pavel: Na jednu stranu můžeme říci, že jsme konsolidovanou demokratickou zemí i v tom smyslu, že jsme pevně navázáni na struktury spojenců a partnerů, ať už je to Evropská unie nebo NATO. Na druhou stranu vidíme, že se ten souboj mezi demokratickými zeměmi a autokraciemi začíná proměňovat,a že tlak začíná sílit. A bohužel tomuto tlaku, který není žádnou vymyšlenou propagandou, ale který je objektivní a děje se každým dnem, ať už ve formě různých informačních nebo spíš dezinformačních kampaní, ve formě dobře organizovaných hybridních útoků tak, že tyto snahy získávají podporu i v demokratických zemích. Že se daří rozdělovat společnost na základě emocí, a ne tak faktů. A vlastně demokracie prožívá poměrně tvrdý test odolnosti. Pokud jde o Českou republiku, tak my máme obrovskou výhodu v tom, že u nás máme opravdu silnou občanskou společnost. Aktivní jednotlivce, různá občanská sdružení. organizace, které se zabývají nejenom sociálními aspekty, ale které se zabývají i tím, že chrání hodnoty, na kterých ta demokracie stojí. A já si myslím, že bude důležité, jak občanská společnost bude schopna sama hlídat to, co se ve společnosti děje, a na tendence, které by měly vést k erozi těchto hodnot, případně k demontáži pilířů, na kterých demokracie stojí, tak, aby na ně dokázala společnost včas reagovat. Protože máme-li svobodu slova, máme-li svobodu shromažďování, pak by lidé neměli váhat svůj názor vyjádřit, když budou mít pocit, že se vývoj ubírá jiným směrem, než by chtěli.
Jana Peroutková: Když jste tady loni na tomto místě říkal, že určitá nostalgie za komunismem podle vás pramení i z toho, že část společnosti se prostě cítí nevyslyšená. Do jaké míry to změnili letošní volby?
Petr Pavel: Já si myslím, že právě ty letošní volby ukázaly, že stavět na negativních emocích může krátkodobě přinést úspěch, ale nedokáže to řešit problémy. Zcela jistě bych odmítl takovéto dělení, že Fialova vláda dělala všechno dobře a Babišova vláda dělala všechno špatně. Určitě každá z nich dělala dobré věci a dělala i věci špatné. To, v čem vidím problém je, že my se nedokážeme hrozně málo shodnout na tom, co je pro nás důležité a co bychom měli dělat. Že vlastně jsme ve svých postojích natolik vyhranění - a bohužel i ty politické kampaně k tomu vedou - že nedokážeme ocenit nic dobrého z té druhé strany spektra. Kdybychom občas slyšeli od vlády, ať už je u vlády kdokoliv, že opozice přišla s dobrým návrhem, na kterém se dá stavět, tak to bude nejenom posilovat atmosféru konstruktivní spolupráce na tom, co potřebujeme, ale zároveň se vrátíme k tomu, že politika je soutěží myšlenek a ne soutěží křiku, osočování a případně odmítání apriori té druhé strany. A právě i ta kampaň, a nakonec i to, co se děje teď po volbách, tak nám ukazuje, že to odmítání je zatím mnohem silnější, než snaha si naslouchat a porozumět.
Jana Peroutková: Když se tady před chviličkou zmiňoval to, že máme silnou občanskou společnost a ta má celá celou řadu práv, kterou lidé před rokem 1989 neměli, a vlastně jste jí s určitým způsobem vyzýval k tomu, abych jich využívala, jaká je ale v v úkolu ochrany svobody a demokracie úloha prezidenta? Jak ji vnímáte?
Petr Pavel: Já ji vnímám právě v duchu Ústavy. Prezident je jedním z garantů ústavnosti a rozhodně by neměl být prezidentem aktivistickým, ale určitě mu to nebrání v tom, aby byl prezidentem aktivním. Já se snažím právě být aktivní tam, kde si myslím, že by prezident svůj názor vyjádřit měl, ale rozhodně se snažím držet v mezích, které mě Ústava vymezuje. Takže pokud se například zajímám o programové prohlášení vlády, tak to není proto, že bych chtěl brát parlamentu roli toho, kdo kontroluje vládu, komu vláda skládá důvěru. Ale zároveň bych chtěl dát jasně najevo, že prezident je aktivním účastníkem minimálně zahraniční politiky, bezpečnostní politiky, a to přímo z Ústavy, kdy Ústava ukládá, že zastupuje stát navenek a je vrchním velitelem ozbrojených sil. Takže to, že by měl prezident bez povšimnutí nechat takhle důležitý dokument, si myslím není správně. Stejně tak není správně, když hrozí střet zájmů u designovaného premiéra, no tak přímo z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že prezident musí tomu věnovat pozornost, aby nedošlo k protiprávnímu stavu. To není snaha uzurpovat si větší roli, to není snaha o jakoukoliv změnu v systému z parlamentního na poloprezidentský nebo prezidentský. Je to naplňování role, kterou Ústava prezidentovi dala.
Jana Peroutková: Když se ještě krátce zdržíme u toho vzkazu, který jste nepřímo posílal občanské společnosti - máte příležitost při svých cestách po Česku bavit se i s mladou generací, s mladými lidmi a do jaké míry vnímáte u nich zájem o veřejné dění o stav těchto dvou abstraktních pojmů v Česku?
Petr Pavel: Já se s mladými lidmi setkávám často, protože při každém výjezdu do krajů máme minimálně jednu, ale někdy i více besed s mladými lidmi. Jezdím do škol, ať už gymnázií, ale i středních odborných škol, do učilišť. A musím říct, že mladá generace, byť mnozí říkají, že to jediné, co je zajímá, jsou sociální sítě, tak já musím oponovat, protože mladá generace má zájem o to, co se kolem nás děje. Bohužel se jim nedostává ve škole dostatečného zázemí při výuce moderních dějin, protože moderní dějiny v lepším případě končí v roce 89 v tom horším roce 68 nebo dokonce Druhou světovou válkou. A my bychom asi chtěli, aby mladá generace věděla víc o tom, co se dělo v 90. letech, v 80. letech, ale i to, co se děje teď. Protože pokud mají být zodpovědnými občany svobodné demokratické země, tak by měli vědět o tom, co to vlastně znamená, být odpovědným občanem. A já, když jsem se s nimi bavil, tak vnímám, že okruh jejich zájmu se nějak neliší od okruhu zájmu jejich rodičů, případně prarodičů, že se stejně aktivně zajímají o to, co se kolem nich děje. Pouze to vnímají prostřednictvím jiných zdrojů, než jsme byli zvyklí my. My jsme to vnímali především z tradičních médií, oni to nasávají na sociálních sítích. Problém ale je v tom, že dost často ten obraz na sociálních sítích je zkreslený, a že se tam dostávají mladí lidé potom do frustrace, která se pak promítá do zvýšeného množství duševních problémů, protože se s tím jenom těžko vyrovnávají. Takže zaměřit se na vzdělávání a na pomoc mladé generaci k tomu, aby se orientovala, to si myslím, že je v zájmu nás všech, protože naše země bude vypadat tak, jací budou její mladí lidé.
Jana Peroutková: Už několik let se musíme taky mnohem víc zabývat tím, jak demokracii a svobodu v Česku ovlivňuje nedaleká válka a ruská agrese na Ukrajině. Dá se popsat, jak velké to ohrožení podle vás je?
Petr Pavel: Válka na Ukrajině je ohrožením, které je naprosto bezprostřední. To není nic, na co jsme si už zvykli a co se nás vlastně přestalo tak trochu týkat. Válka na Ukrajině má nejenom možný přímý dopad. Protože kdykoli se mohou vojenské operace rozšířit mimo území Ukrajiny. Viděli jsme teď několikrát záměrné narušování vzdušného prostoru zemí NATO, které je jednoznačnou provokací ze strany Ruska a testováním toho, co vlastně ještě vydržíme Ale je to taky ten dopad ekonomický a taky dopad psychologický, protože pokud nějaký konflikt trvá dlouho, tak logicky s ním vzniká určitá únava z toho konfliktu. Lidé trošku otupí, přestávají vnímat hrůzu ztrát, a tím, že se odehrává jinde, tak ji začínají vnímat tak trochu jako film, jako fikci Ale my si nemůžeme dovolit zredukovat vnímání hrozby války na něco, co je jenom fikcí, protože pak přestaneme se starat o svoji vlastní bezpečnost. Budeme si myslet, že ta naše je garantovaná, zatímco ten problém se týká jiných. A on se nás týká úplně stejně. Proto si myslím, že je důležité ne strašit válkou, ale být připraveni na to, že ten konflikt může v různé podobě dospět i k nám. A my bychom na to měli být připraveni.
Jana Peroutková: My jsme se tady bavili o úloze prezidenta a ochraně těch hodnot, které si dnes připomínáme. A v létě jste v rozhovoru, pro ČTK říkal, že případné rozhodování o obhajobě mandátu se ve vašem případě bude odvozovat i od výsledku sněmovních voleb. Můžete říct, jak jste si tady ten výsledek vyhodnotil a jak jste se posunul směrem k nějakému z těch dvou možných rozhodnutí?
Petr Pavel: Já myslím, že ještě je brzo. Musíme počkat, jaká vláda vznikne, jak se bude prezentovat, jaká bude spolupráce. To všechno samozřejmě bude ovlivňovat atmosféru ve společnosti a i další rozhodování.
Jana Peroutková: Úplně závěrem. Loni jste říkal, že 17. listopad berete jako druhou šanci. Ve svém případě i vzhledem ke své už dostatečně probrané komunistické minulosti. A jak vy osobně, konkrétně a ve vztahu k prezidentské funkci si budete vyhodnocovat, jestli jste tu druhou šanci využil správně?
Petr Pavel: Já jsem prožil šest let svého profesního života v bývalém režimu, z toho necelých pět let jako člen komunistické strany a příslušník ozbrojených sil. Dalších šestatřicet let jsem měl možnost podílet se na tom, jakou zemi máme dnes, velkou část toho v uniformě, v různých pozicích, jak naší armádě, tak v NATO. A teď poslední roky i v politické funkci. Já musím říct, že když se dívám zpátky na těch šestatřicet let, tak se nestydím za to, jak jsem se choval. Snažil jsem se chovat naprosto konzistentně, dávat najevo, na jakých hodnotách mi záleží, a to nejenom verbálně, ale mnohdy i vlastním nasazením, a to například i v bojových misích. Takže já jsem přesvědčen o tom, že tu druhou šanci jsem využil naprosto správně a nemám se za co stydět.
Jana Peroutková: Já vám děkuju za rozhovor.