Srpen 68 a pamětníci

Když jsem před třemi dny na ČT24 sledoval vzpomínání Zdeňka Pince na okupaci z 21. srpna 1968 (49. minuta záznamu), uvědomil jsem si, že stejně jako Pinc, kterého si pamatuji ještě ze studentských let, se dostávám do kategorie vymírající generace autentických pamětníků, kteří čas od času jsou vytaženi na světlo světa jako fosílie podávající svědectví o geologických poměrech let minulých.

Na rozdíl od geologie, která pracuje s jednou danými a později neměnnými artefakty, vzpomínání pamětníků na minulost se v závislosti na vzdálenosti času a na ubývající kapacitě jejich šedé kůry mozkové proměňuje a zplošťuje a nabývá podobu jednoduchých symbolických mýtů. Těch se pak zmocňují mladší generace bez životních zkušeností s dějinami, vykládají si je k obrazu svému a občas je interpretují v podobě, která se s historickými fakty potkává jen v hrubých obrysech (například filmy a seriály Vlny, Volha, Bohéma apod.).

Nedávno se mi zalíbil výrok Daniely Fischerové "Paměť je napůl vypuštěný rybník a nad ním se míhá hejno bludiček." Já osobně se snažím, aby té vypuštěné vody bylo u mě co nejméně, a abych se dokázal ubránit vábení bludiček nabízejících cestu k pohodlným jednoduchým výkladům okolního světa, jež nevyžadují námahu kritické reflexe.

Zatímco zážitky roku 1989 jsem schopen i po letech doložit bezprostředně pořízenými zápisky, moje vzpomínky na události srpna roku 1968 jsou roztříštěny do nesouvislých obrazů, z nichž jenom ten z prvního dne okupace má nějaké pevnější časové kontury.

Před dvaceti lety jsem se je pokoušel utřídit do textu Srpnové vzpomínání po 35 letech. Text jsem doplnil deníkovými záznamy, v nichž moje matka ve vesnici nedaleko Prahy popsala své zážitky ze srpnových dnů.

Svůj text jsem tenkrát zakončil: "Ve svém vzpomínání jsem se proto snažil uvádět jen to, za co mohu dát ruku do ohně, protože jsem to viděl a prožil na vlastní oči. Jak zjišťuji, je toho dnes, po pětatřiceti letech, žalostně málo. Škoda, že mnozí svědkové našeho konání, kteří by mohli mé vzpomínky upřesnit a doplnit, se rozprchli do světa (Darina, Eva) a někteří (Ervín, naši učitelé) už i mimo tento svět."

Co se však nestalo. Jedna z osob, se kterými jsem strávil předvečer okupace - Eva Schmidtová, dnes Hahnová - před osmi lety natočila své vzpomínky pro rubriku Českého rozhlasu Osudy. Část z nich věnovala popisu srpnových dnů, který opět potvrdil starou známou zkušenost, že jedna stejná událost a její detaily se mohou do různých pamětí obtisknout v různých verzích.

Musel jsem sebekriticky přiznat, že v některých detailech (reportáž pro týdeník Student, počet pracovních schůzek, návštěva konkrétního hostince) jsem nemusel mít pravdu a také já se v popisu událostí občas mýlil (letadla před půlnocí?). Ale na druhé straně řadu zážitků z Evina vyprávění, zvláště pak jejich chronologii, jsem mohl vyvrátit časově doloženými fakty (vyděšená matka nemohla ještě vědět o okupaci "kolem půlnoci", výsadková letadla na Ruzyni začala masově přistávat až po půl druhé, poslech prohlášení Předsednictva ÚV KSČ v rozhlase je vymyšlený, stejně jako neexistující noční exodus hotelových hostů té noci apod.) I když na jedné straně jsem byl rád, že rámcový průběh večera a noci z 20. na 21. srpna se v našich pamětech víceméně shoduje, mrzelo mne, že Eva jako uznávaná historička několikrát podlehla paměťovým zkratům, které propojují obecně známá fakta a události s osobními zážitky, často vymyšlenými.

Něco podobného jsem bohužel nejednou zaznamenal také u jiných lidí, mezi nimi u mé exmanželky Jany, která mě na Paměti národa nejen vyzmizíkovala ze společných srpnových zážitků, ale navíc její paměťový zkrat propojil prázdninovou praxi budoucí studentky Weinerové v zahraničním vysílání Československého rozhlasu v roce 1967 (služba u dálnopisů) se srpnovými dny roku 1968, kdy žádné služby v rozhlase neměla, protože vykonávala povinnou prázdninovou školní praxi v Zemědělských novinách. O hořících tancích, domech v plamenech a mrtvolách pod zkrvavenou vlajkou ani nemluvě. Celý 21. srpen jsem byl s Janou natolik blízko, abych věděl, kde a jak si její paměť vymýšlí. Ty obrazy sice známe, ale nebyli jsme u nich. Ano, viděli jsme na Vinohradské vyhořelé budovy, ale nikoli budovy hořící.

Občas mám pocit, že by někdy bylo docela dobré trochu ubrat patosu a mýtů utilitárně využívaných jednou k osobní popularitě, jindy k politickým a ideologickým cílům daného okamžiku, a raději přidat na věcnosti a věrnosti historickým faktům. Například u démonizace okupantů a heroizace odporu. Na ulicích se nebojovalo, nebylo čím, ale násilně se protestovalo. Srovnávat tehdejší počínání sovětských/ruských vojáků s dnešní Ukrajinou je nesmysl. Plnili rozkazy, byli disciplinovaní. Navíc vše měli předem nacvičeno ze společných manévrů Varšavské smlouvy, které se na našem území protáhly do července, a nenarazili na ozbrojený odpor. Na to, že se zde pohybovalo půl milionu plně vyzbrojených vojáků s těžkou technikou, počet civilních obětí byl relativně nízký.

Na civilní osoby (byly tu výjimky - střelba po autech na střežených mostech nebo zabití studentky na Klárově) se nestřílelo. Pokud se střílelo - a první den okupace se střílelo poměrně často - ta střelba mířila nad hlavy protestujících. Byl jsem u toho. Naprostá většina dramatických filmových záběrů výbuchů, kouře, poničené techniky i mrtvých lidí pochází od pražského rozhlasu, kde se stavěly barikády a tanky do nich vjížděly, uvízla zde část vojenského konvoje. Velká část obětí prvního dne pochází právě z Vinohradské ulice, kde u rozhlasu začal hořet vůz naložený municí. Ruští vojáci ho opustili a za jásotu shromážděného davu začali od něj utíkat; jásot ukončily výbuchy munice, které zabily několik lidí a zdemolovaly fasády sousedních domů.

Byl bych nerad, kdyby se to vykládalo jako relativizace okupace a okupačního chování Sovětů. Ty čtyři stovky mrtvých československých občanů v jejím průběhu - ať už se na jejich smrti podílely kriminální činy jednotlivců nebo agresivní jízdy vojenské techniky nebo dopravní nehody - nelze jen tak smést ze stolu, jako to učinil Vidlák v Parlamentních listech. ("Není na světě moc zemí, které by za dvacetiletou okupaci zaplatily nějakou stovkou mrtvých z autonehod...)

Když Vidlák prohlásí: "Není na světě mnoho zemí, které mají za sebou dvacetiletou okupaci, kdy se u nás rekordně stavěly byty i atomové elektrárny, lidé měli sociální jistoty a jezeďáčtí elektrikáři si na vesnicích stavěli takové hrady, že před tím bledly závistí i prvorepublikové doktorské vily," tak tuhle nehoráznou apologii okupace nelze omlouvat datem narození Vidláka/Daniela Sterzika (*17.3.1981), ani prostoduchostí lidového vypravěče, který si nevidí na špičku nosu, protože je v zajetí falešných mýtů.

Je to promyšlená strategie bezcharakterního gaunera, který vstoupil do politiky, aby vydělával na své schopnosti nabízet lidem nespokojeným se životem a s vládou alternativní, apriorně kriticky a negativisticky interpretované pohledy na svět, v našem případě i na dějiny okupace.

Zda taková strategie bude úspěšná, naznačí výsledky voleb za šest týdnů. Nemyslím, že Vidlákovy názory najdou ohlas u pamětníků, kteří tu dobu zažili na vlastní kůži. Ale je tu pět milionů našich spoluobčanů, kteří tehdy ještě nebyli na světě, a pokud už na světě byli, tak ve věku batolat.

Jestliže hnutí Stačilo!, které je hlavním představitelem revize současného politického systému a západního směřování naší země (na svém webu si dalo do čela uspořádání referenda o vystoupení z EU a NATO) uspěje tak, že získá výraznější procenta nad předpokládaný pětiprocentní limit, příčinou takového výsledku bude nejen selhání současné vlády a jejích elit, ale také neúspěch snahy předávat historické zkušenosti mladším generacím.

Proto je dobré čas od času si znovu připomenout, co se v srpnu 1968 v Československu stalo, aby bylo jasno, kdo je kdo, a od koho hrozí větší nebezpečí. Zda od Západu a od Evropy s její demokracií a svobodami, které bereme jako samozřejmost a někdy zveličujeme jejich nedostatky, nebo od Východu a jeho autoritářských režimů, které vsadily na ozbrojenou expanzi, jak nás dnes a denně přesvědčují válečné zprávy z Ukrajiny.

P.S. Omluva čtenářům: Původně jsem chtěl jen zavzpomínat na srpen 68 a přidat k tomu pár glos a postřehů. Nakonec končím politikou a moralitou, na kterou lidé nejsou příliš zvědavi.

P.P.S. Před dvěma roky jsem sepsal "Zapomenutou vzpomínku na srpen 1968 aneb Jak se prohlášení předsednictva ÚV KSČ dostalo do světa," v níž vyprávím, jak díky pohotovému zpravodaji AP Peteru Rehakovi báchorka o soudružské pomoci Československu, kterou sovětský velvyslanec Dobrynin předložil 20. srpna americkému prezidentu Johnsonovi, splaskla během pěti minut.