Co si myslí AI o demagogii Petra Štěpánka

Když nedávno deník MF Dnes poskytl prostor matadoru mediálních rad a politickému turistovi Petru Štěpánkovi, aby vysílání České televize označkoval jako "veřejnoprávní festival pokrytectví, demagogie a pokleslé propagandy", měl jsem nutkání jeho výmysly okomentovat. Ale pak jsem si řekl - nač marnit čas nad bláboly typu "poplatky jsou neefektivní, iracionální a asociální", Česká televize „selektuje, ostrakizuje, dehonestuje a stigmatizuje“, nebo že „narušuje volnou politickou soutěž a ničí demokratický právní řád“ (sic!) - a využil jsem služeb umělé inteligence. Jak? To popisuji ve zvláštní příloze.

Na můj požadavek: "Napiš polemiku s komentářem Petra Štěpánka" ChatGPT odpověděl takto:

Petr Štěpánek znovu předvedl, jak se dnes dělá politický komentář bez argumentů: vezmete frustraci části společnosti, přidáte pár kulturních strašáků — „pražská kavárna“, „progresivismus“, „ukrajinská propaganda“ — a nakonec z veřejnoprávní televize uděláte téměř nepřítele státu. Výsledkem není analýza, ale ideologický pamflet.

Ano, Česká televize má chyby. Občas působí elitářsky, někdy zaměňuje aktivismus za žurnalistiku a její hospodaření si zaslouží tvrdší kontrolu. Jenže mezi oprávněnou kritikou a hysterickým obviněním z propagandy je propastný rozdíl. Štěpánek ji překračuje prakticky v každém odstavci.

Když autor píše o ČT jako o „Al-Káidě opozice“, nevypovídá to nic o České televizi, ale hodně o úrovni české politické debaty. Ve chvíli, kdy se veřejná instituce přirovnává k teroristické organizaci jen proto, že neposkytuje dostatek prostoru jednomu politickému proudu, nejde už o obranu plurality. Jde o pokus delegitimizovat každé médium, které odmítá sloužit jako stranický amplion.

Největší paradox podobných útoků spočívá v tom, že jejich autoři zároveň volají po „vyváženosti“, ale ve skutečnosti požadují poslušnost. Vadí jim, že veřejnoprávní média nevysílají svět podle jejich představ. Kdyby Česká televize skutečně fungovala jako propaganda jedné vlády, jak je možné, že ji dlouhodobě kritizují politici prakticky všech stran? Jednou je prý příliš liberální, podruhé málo liberální, jednou příliš provládní, jindy protivládní. To není důkaz spiknutí. To je spíš důkaz, že realita je složitější než stranické letáky.

Celý text navíc stojí na laciné manipulaci s emocemi. Místo dat dostáváme seznam kulturních symbolů určených k vyvolání rozhořčení: Vinnetou, Bohdalová, „pražská kavárna“, děti, Ukrajina. Je to osvědčená metoda populismu — nevést spor o fakta, ale o resentiment.

Debata o reformě veřejnoprávních médií je potřebná. Debata o jejich financování také. Ale pokud ji povedeme stylem „všechno je propaganda, co nesouhlasí s naším názorem“, skončíme přesně tam, kam se část dnešní politiky očividně chce dostat: u médií poslušných vůči momentální politické moci. A to už jsme tady jednou měli.