Obstojí Klempířův zákon u Ústavního soudu?

Na pondělním zasedání 15 června vláda Andreje Babiše schválila návrh zákona o financování médií veřejné služby a o změně souvisejících zákonů, který předložil ministr kultury Oto Klempíř. Text zákona je stručný, je na něm vidět, že tentokráte se Klempíř obrátil na profesionály, legislativce ministerstva, kteří zajistili jeho návrhu patřičnou štábní kulturu.

Návrh obsahuje tato jednoduchá sdělení: dosavadní zákony o Českém rozhlasu a České televizi zůstávají v platnosti, ruší se pouze zákon o poplatcích 348/2005 Sb. Od ledna 2027 bude Českému rozhlasu a České televizi poskytován příspěvek z rozpočtové kapitoly Ministerstva kultury, jehož výši návrh zákona zatím neuvádí, ale ministr Klempíř na tiskové konferenci sdělil, že se bude rovnat výnosu z televizních poplatků v roce 2024. Stanovená částka se navýší jedině tehdy, jestliže kumulativní inflace počítaná od roku 2025 překročí 10 procentních bodů.

Třetím sdělením je rozšíření kompetence NKÚ na „hospodaření s majetkem právnických osob zřízených zákonem, které poskytují veřejnou službu v oblasti televizního a rozhlasového vysílání.“ K tomu ještě později.

Nechci opakovat a rozmnožovat kritiku, která se okamžitě vyrojila ze všech stran, a k níž se připojuji v hlavních bodech.

Za prvé: návrh nezohlednil současnou právní úpravu a další dokumenty o médiích veřejné služby, s nimiž se dostává do rozporu. Mám na mysli úkoly veřejné služby stanovené jak v zákonech, tak v přijatých Memorandech o způsobu naplňování veřejné služby (ČRo a ČT), což jsou dokumenty, které s ČRo a ČT uzavřelo právě Ministerstvo kultury. Na jedné straně se těmto médiím normativně (původní česká a animovaná tvorba) stanoví úkoly, a na druhé straně se jim odebírají prostředky na to, aby tyto úkoly mohly plnit.

Populární floskule o nezbytnosti šetření, které by tyto služby mohlo zachovat i při sníženém přídělu prostředků, jen prozrazují neznalost jejich autorů, kteří ve stylu „fotbalu a televizi přece rozumí každý“ se suverénně vyjadřují k tisícům hodinám vysílaných pořadů, aniž by znali jejich strukturu a obsah. Přitom by stačilo, kdyby nahlédli do Výroční zprávy ČT za rok 2025, kterou Česká televize dodala do Sněmovny právě minulý týden.

Za druhé: souhlasím s názorem, že zákonem navrhovaný způsob a stanovení částky určené k financování veřejné služby postrádají atributy požadované Evropským aktem o svobodě médií, tj. „aby poskytovatelé veřejnoprávních mediálních služeb těžili z transparentních a objektivních pravidel financování, které zaručují přiměřené a stabilní finanční zdroje pro plnění jejich veřejné služby, umožňují předvídatelnost jejich plánování a umožňují jim se v rámci své veřejné služby rozvíjet.“

Když jsem před rokem sepisoval Rekviem za média veřejné služby na základě sněmovní rozpravy, v níž tehdejší šéf opozice Andrej Babiš obstruoval téměř osm hodin schvalování velké mediální novely, kromě jiného jsem tady napsal: "rozprava odhalila nejen naprostou neschopnost našich politiků vnímat funkci média veřejné služby nad rámec jejich zpravodajství a publicistiky, ale i neohrabanost vlády a jejích zástupců při obraně existence České televize a Českého rozhlasu."

Při sledování současných polemik často trpím, a to nejen při poslechu nehorázných lží předkladatelů návrhu zákona, ale také u argumentů jejich protivníků a obhájců veřejnoprávního vysílání. Ti se neustále soustřeďují jen na zachování současného poplatku a na potenciální ohrožení nezávislosti médií veřejné služby, jakoby neexistovala možnost jiného způsobu jejich financování, včetně státního rozpočtu s garancemi stability.

Nechápu, proč ředitelé těchto médií tak často argumentují počtem propuštěných zaměstnanců, namísto aby věcně poukazovali na služby, které budou muset se sníženým rozpočtem omezit. Myslím, že i hrozby stávek zaměstnanců ČT a ČRo jsou spíše kontraproduktivní. Občan si řekne: stávkují, protože brání své živobytí. Za média veřejné služby by měly bojovat věcné argumenty o jejich nezastupitelné funkci ve společnosti a nikoli osobní invektivy.

Ač nerad, musím konstatovat, že moje chmurná předpověď z loňského roku se postupně naplňuje. Netušil jsem však, že neumětelství vládní koalice bude tak veliké. Nemám na mysli jen původní Klempířův návrh zákona, který musel s hanbou být stažen z pořadu dne, ale i tento nový zákon a způsob jeho přijímání.

Tak především: šestý paragraf Klempířova zákona novelizující zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu se pravděpodobně dostane do rozporu se zněním Ústavy, která přesně vymezuje kompetence NKÚ (detaily zde).

Ponechávám stranou, že v programu schůze vlády v pondělí 15. června bod jednání "veřejnoprávní média" chybí. Až do úterního rána návrh zákona nebyl registrován ve veřejné elektronické knihovně legislativního procesu VeKlep, která by měla sloužit k tomu, aby veřejnost "mohla sledovat životní cyklus jednotlivých materiálů od jejich tvorby až ke schválení či zamítnutí příslušnými orgány České republiky." Takhle se veřejnost dozvěděla o návrhu zákona až poté, co ho vláda schválila.

Bývá pravidlem, že když ministerstvo předloží vládě návrh zákona, tento návrh jde do připomínkového řízení a teprve poté ho vláda schvaluje. Tady se schválil zákon, který se připomínkovému řízení vyhnul tím, že využil připomínky k předchozímu právnímu paskvilu (mezitím z VeKlepu odstraněn). V seznamu desítek tehdy sebraných připomínek se neustále opakuje stále stejná fráze: "Akceptováno, materiál byl přepracován." Jenomže podle mého názoru tady se žádný materiál nepřepracovával, protože vznikl návrh zcela nového zákona, který by měl řádné připomínkovací řízení podstoupit.

Bude zajímavé pozorovat, jak se k těmto kuriozitám postaví Ústavní soud. Ač právní laik, myslím si, že ústavní stížnost – ať už ji podá kdokoli – by nemusela být bez šance. A pokud by uspěla, možná, že by si oddechla nejen Alena Schillerová, která nebude muset shánět osm nových miliard do státního rozpočtu, ale také naše kulturní fronta.

Stačí pohled na sedmnáctimiliardový rozpočet Ministerstva kultury, z něhož by se média veřejné služby měla financovat. Když by Alena Schillerová osm miliard nedodala, kdo by byl asi první na řadě při krácení fondů? Příspěvkové kulturní organizace (8,3 miliardy)? Státní fond audiovize (1,4 miliardy)? Památková péče? (930 milionů)?