| LOUČ č.27 19.3.2001 |
| občasník informující o světě žurnalistiky a médií |
| motto: Karl Kraus měl Pochodeň, já to zkouším s Loučí... © Milan Šmíd |
| Louč se snaží posvítit i tam, kam nedosáhne světlo internetových zdrojů www.ceskenoviny.cz/media.html, www.mam.cz, www.istrategie.cz, www.idnes.cz, www.lidovky.cz, www.ihned.cz, http://www.britskelisty.cz, http://www.ram.cz a dalších URL. |
Na okraj týdne 12.-19.3.2001
* Jak se dalo předpokládat, kouřová clona tématu "reklama v ČT" splnila svůj účel. Při jednání stálé komise PSP pro hromadné sdělovací prostředky dne 16.3. Langerův návrh na omezení reklamy ve večerních vysílacích časech ČT v komisi neprošel, ale zato prošlo vše, co potřebuje komerční televize do příštích let své existence, především téměř automatické prodlužování licencí, o kterém jsem psal již v minulé Louči č.26. Dnes k tomuto problému přidávám přílohu Louče Jak se TV NOVA zbavila licenčních podmínek. Vysvětlení, proč poslanci jdou Železnému tak na ruku, se pokouším podat ve zvláštním komentáři a zároveň na jiném místě uvádím na pravou míru jeho obvyklé polopravdy, které sděloval v rozhovoru Hospodářským novinám 14.3. Železný a nový vysílací zákon - to je i téma posledního vydání týdeníku Respekt.
* "Kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosa," tohle úsloví platí i na Stálou komisi PSP pro sdělovací prostředky, jejíž webová stránka na parlamentním serveru www.psp.cz je beznadějně neaktuální. Chybějí zde zápisy z jednání a rovněž odkaz na další speciální stránku komise je zklamáním, zřejmě je permanentně ve výstavbě. Ve stavu mediální komise je i nadále veden poslanec Bendl, který se mezitím stal hejtmanem a přenechal své poslanecké místo náhradníku ODS Fajmonovi.
* Poněkud se zpožděním uvádím informaci o tom, že 8.3. byla z Kourou ve Francouzské Guayaně úspěšně vypuštěna družice Eutelsatu Eurobird 1, která bude sloužit od léta digitální distribuci českých programů v multiplexu společnosti CzechLink. Bližší informace týkající se programů ČT v tomto multiplexu jsou zde.
* O satelitní vysílání se nyní zajímá i TV NOVA. Již 10.3. ve Volejte řediteli Železný říkal: "Už jsme to (satelitní vysílání) přestali vylučovat, říkáme: možná", aby o čtyři dny později v rozhovoru pro HN 14.3. prohlásil, že "se znalým partnerem - a zdá se, že jsme takového už našli" chce vytvořit "satelitní digitální platformu placených služeb".
* V našem tisku se objevily minulý týden zprávy o tom, že nás Rada Evropy kritizuje jako zemi, v níž je ohrožena nezávislost televizního vysílání. Přečteme-li si ovšem tiskovou zprávu Rady Evropy, pak zjistíme, že šlo zatím jen o návrh výboru pro vědu, kulturu a vzdělání, o kterém se bude v parlamentním shromáždění diskutovat až koncem dubna. Má to být výzva žádající vyvolání "většího tlaku na vlády, které narušují svobodu projevu v médiích". Text hovoří o "potřebě nezávislého sektoru vysílání veřejné služby a a nezávislých regulačních úřadů..(například v Azerbájdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, České republice, Maďarsku)" Inu, dostali jsem se to do zajímavé společnosti.
* K nedávné krizi v ČT se vrací "sociální ekolog" Bohuslav Blažek výzkumem, jehož výsledky minulý týden vystavil na www.radiojeleni.cz. Adresu jsem si přidal do svých bookmarků, zatím jsem neměl čas a možnost se s ním dopodrobna seznámit. Domnívám se však, že ani tento výzkum - kromě zajímavých psychologických postřehů - nedochází k určitému výkladu krize v ČT, kterou si i dnes každý vykládá jinak (snaha ODS ovládnout ČT, spiknutí čtyřkoalice, Hrad chtěl posílit svůj vliv atd.atd. viz Louč č.19).
Těch zdrojů krize bylo vícero, takže větší počet výkladů je pochopitelný. Časový odstup by snad už konečně mohl přispět k tomu, aby alespoň v některých věcech došlo k názorové shodě. Například v tom, že plný Václavák - bez ohledu na to, co se tady říkalo z pódia - byl poselstvím vyslaným politikům, v němž politicky aktivní veřejnost sdělovala svůj nesouhlas s takovým pojetím reprezentativní demokracie, při níž většina bere všechno a odlišné či menšinové názory se neberou v úvahu.
* 14.3. ČTK oznámila, že předseda krajně pravicového Národně sociálního bloku (NSB) Jan Kopal již není šéfredaktorem deníku Špígl, čímž koriguji informaci z poslední Louče č.26. Předsedou redakční rady prý se stal dlouholetý šéfredaktor Haló novin František Černohorský, což ve mně vyvolalo vzpomínku na Jakešova "generála".
* Jako inzertní přílohu v týdeníku Respekt 13.3. zveřejnil Nadační fond Ferdinanda Peroutky výběr z referátů přednesených 28.2. na konferenci "Konec národních médií", o které informovala Louč č.25. Stojí za přečtení.
* Mediální magnát Rupert Murdoch oslavil v neděli 11.3. svoje sedmdesátiny a padesát let budování mediálního impéria, na kterým dnes slunce nezapadá. Ale jak upozornil článek ve Financial Times, oslavenci náladu kazí ta skutečnost, že se mu nepodařilo zakoupit se do americké satelitní televize DirecTV, čímž by doplnil chybějící článek své globální formace satelitů, které poskytují rozsáhlou digitální nabídku televizních programů v Evropě a Asii.
* Jako ohlas na příspěvek o digitální televizi v poslední Louči jsem dostal link na český seriál o digitální televizi na worldonline. Pro pořádek ho uvádím, ale myslím si, že jde o mechanické překlady z amerických pramenů, navíc zaměřené pouze na technickou stránku věci, aniž by se vzalo v úvahu, že v USA digitalizace televizního vysílání má jinou podobu než v Evropě.
Proč jdou poslanci na ruku našim televizním magnátům?
V jedné věci jsem musel v sobotu 17.3 dát Vladimíru Železnému za pravdu. Noviny, pro které je událostí číslo jedna zpráva o tom, že jedné soukromé osobě soud obstavil jedno auto, piáno, starožitný nábytek a spotřební elektroniku, si nezaslouží přívlastek "journal d'opinion", ani když se ta soukromá osoba jmenovala Marta Železná. Takovými zprávami otevírá svoje vydání spíše bulvár.
A přitom v minulém týdnu se odehrávaly události, které na vývoj českých audiovizuálních médií budou mít mnohem větší význam než nějaké přetahování se o peníze ve sporu TV Nova. Mám na mysli projednávání návrhu nového vysílacího zákona, nad kterým po týdnu opět zasedla stálá masmediální komise Poslanecké sněmovny.
Zatím mám k dispozici jenom stručnou informaci z ČTK, ale i z té vyplývá, že téměř vše, co potřeboval dostat komerční sektor vysílání do návrhu, se mu zatím podařilo.
Je zajímavé, jak ustanovení, proti kterým Železný kdysi tak halasně protestoval (zavedení kvót evropských pořadů a podpora nezávislých producentů předepsaná EU), proběhla zcela bez ohlasu. Na pořadu dne byly totiž pro Železného mnohem důležitější věci a tou zcela klíčovou bylo prosazení automatického prodlužování licencí na základě současného statu quo, jehož nebezpečnost a škodlivost pro budoucnost našich audiovizuálních médií jsem popsal v předchozí Louči.
Jak je možné, že veškeré argumenty selhávají a poslanci znovu a opět podepisují bianco šeky komerčním vysílatelům, na které nakonec doplácí zájem diváků a posluchačů? Jsou tak nevědomí, nebo navedení?
Poté, co jsem měl možnost setkat se s některými poslanci a studovat jejich vystupování, dnes odpovídám: jsou navedení (čímž neříkám, že jsou koupení) zvláště ti, co udávají tón debatám. Jsou navedení, protože nereagují na věcné argumenty, jednou provždy se rozhodli a svoje rozhodnutí pouze opentlují účelovým - často nelogickým - zdůvodňováním. Ti, kteří navedeni nejsou a řadí se spíše do kategorie nevědomých, poslouchají signály ze stranických sekretariátů. Já pro tuto současnou situaci nacházím jediné vysvětlení: volby roku 2002.
Jak už jsem jednou v Louči č.24 popsal, Železný se svým podnikáním a se svými spory je dnes ve velké míře závislý na přízni ekonomicko-politických konglomerátů, v nichž se proplétají zájmy ekonomické se zájmy politickými.
Jeho síla spočívá v tom, že efektivně kontroluje obsah vysílání televizní stanice, kterou sleduje polovina národa. To je jeho hlavní trumf, který drží v ruce vůči politikům. Politikové dobře vědí, že volební výsledky ve velké míře budou záviset na zpravodajství a publicistice TV Nova.
Pro TV Nova jsou volby sice spíše dostihovým závodem, při němž většinou nefandí jednotlivým koňům, protože by si tak mohla odradit fanoušky jejich soupeřů. Z těchto objektivních důvodů nemají podle mého názoru jednotlivé strany příliš velkou šanci na to, aby se staly miláčkem či favoritem této televize.
Na druhé straně je tady ale zkušenost s tím, jak Nova svým zpravodajstvím a publicistikou dokáže vyvolat a také usměrnit hněv obecného lidu. Drobný názorný příklad uvádím v příloze Jak se vyrábí nepřítel. A právě v této schopnosti vidím ten hlavní důvod, proč jsou politikové vůči Železnému tak vstřícní. Chtějí příměří, chtějí si vykoupit klid před volbami, nechtějí, aby redaktoři TV Nova byli příliš dotěrní a konkrétní v kampani, kterou vlastně odstartují již letošní sjezdy politických stran.
Je tu tedy jakási nepsaná dohoda: vy mi schválíte zákon, jak já potřebuji, a já vám za to vyjdu vstříc před volbami a nebudu vyvolávat "kotelní" emoce a vášně. Co na tom, že získání krátkodobé partikulární výhody (klid před volbami pro politické strany) může přinést společnosti dlouhodobou újmu (vysílání zaměřené výhradně k maximalizaci zisku, jednotvárná a stereotypní nabídka, možnost technologického zaostávání apod.).
Zatím ta dohoda funguje, což je důležité pro Železného vztah k jeho investorům. On totiž potřebuje jejich podporu ve svém amsterodamském arbitrážním sporu. Ta podpora může mít podobu úvěru, financování advokátů nebo třeba formu postoupení účelové protipohledávky právnické osoby CET 21 vůči CME fyzické osobě Vladimíru Železnému.
Tu podporu od Jiřího Šmejce a MEF Holdingu Vladimír Železný má zajištěnou v případě, když jim přinese důkaz o tom, že je schopen dosáhnout prodloužení licence na TV NOVA a TV Prima, aniž by tyto byly zatíženy nějakými novými závazky, které by mohly omezit současné zisky nebo ohrozit vložené investice. Jestliže návrh zákona už prošel všemi sněmovními výbory a žádné nové licencování zatím soukromým televizím nehrozí, pak tím Vladimír Železný přinesl důkaz, že se do něj investovat vyplatí.
Tím se uzavírá kruh, nebo lépe řečeno rovnoramenný trojúhelník se třemi vrcholy s názvy politika-ekonomika-média. Jejich vzájemná existenční závislost, kdy žádný z hráčů sedících na těchto vrcholech si nemůže dovolit nepřátelskou akci vůči partnerovi, aniž by se mu to zpětně nevrátilo jako poškození vlastních zájmů, je rovněž vysvětlením toho, proč jsou věci tak jak jsou, tedy proč Vladimír Železný se nedostane do vězení pro dlužníky a proč poslanci vycházejí vstříc zájmům komerční televize.
Virtuální reality Vladimíra Železného
anebo Saturnin s dědečkem opět v akci
Moravec: Pane řediteli, věříte všemu, co říkáte?
Železný: Musíte.
Moravec: Proč?
Železný: Bylo by na vás vidět, kdybyste nevěřil.
Úryvek z dialogu moderátora Václava Moravce a GŘ TV NOVA Vladimíra Železného v pořadu Press Club, rozhlasová stanice Frekvence 1, 1.9.1999.
Z hlediska novinářské profese zaujme při čtení rozhovoru s Vladimírem Železným v HN 14.3. pozoruhodný způsob kladení otázek Milana Syručka. Ony to vlastně ani otázky nejsou, jsou to spíše odrážky vkládané redaktorem do Železného monologu (Otázka: Pak už bylo pozdě? Odpověď: Bylo pozdě... Otázka: Licenci jste přece držel vy? Odpověď: Samozřejmě... Otázka: Zahájili pirátské vysílání? Odpověď: Pan Vávra se pokusil o pirátské vysílání... Otázka: Například také nemáte vlastní budovu? Odpověď: ...všechno jsme jim nechali... atd.atd.).
Mistr vytváření virtuální reality tedy znovu dostal v médiích prostor, aby přizpůsobil svět a fakta k obrazu svému, využívaje obvyklého ospravedlnění: když tomu věřím, nikdo mne nemůže obviňovat ze lži. A jestliže interviewující novinář selhává ve své roli korigujícího činitele, pak nezbývá než se nechat inspirovat dědečkem v Jirotkově Saturninu a opět začít uvádět románové příběhy na pravou míru.
Románový příběh konfliktu Vladimíra Železného s Ronaldem Lauderem je v zásadě pravdivý, jenom v těch detailech to poněkud skřípe.
Ponechám stranou detaily technické, když se například praví: "Z toho (z katastrofy v Polsku) se už CME nevzpamatovala. Začínala vydávat dluhopisy a ceny akcií tak klesly...atd.", zatímco chronologie byla opačná: nejdříve se vydaly dluhopisy (srpen 1997), aby byly peníze na pokrytí investic v Maďarsku a Polsku a teprve potom ta katastrofa (jaro 1998) pro CME nastala.
Také příčiny Lauderova krachu v Polsku se nedají zjednodušit na "přímo katastrofální práci Američanů", ta katastrofa měla více důvodů, nejen neschopnost CME, což uvádí i dobový článek z polského tisku.
Skřípot se však ozývá velice silně například v tvrzení: "Od září 1998 za mnou jezdili, posílali pro mne soukromá letadla, aby mne donutili prodat jim majoritu v CET 21. Měsíčně nám dávali pouhých sto tisíc korun. A veškerý výnos si nechávali pro sebe."
Ten výnos si CME "nechávala pro sebe" z jednoduchého důvodu: protože jej od svých obchodních partnerů (Česká spořitelna a CET 21) za nemalé peníze vykoupila. Rovněž argument: "dávali nám jenom sto tisíc měsíčně", je třeba doplnit. Ve svých výdajích vedla CME položku "náklady na udržování licence", z čehož se platila kancelář a konzultantské platy všem podílníkům CET 21 od roku 1993. Kromě toho Vladimír Železný taktně zamlčuje svoji konzultantskou smlouvu, kterou se ho CME pokoušela uplatit v době jednání o prodeji CME společnosti SBS.
Ta smlouva zaručovala Vladimíru Železnému 12 tisíc US dolarů měsíčně navíc s tím, že tento "konzultantský plat" mu budou platit i noví majitelé - ve smlouvě o fúzi s SBS byla smlouva se Železným vedena jako věcné břemeno. Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že tu smlouvu 23.12.1998 Železný podepsal, a že ta smlouva měla retroaktivní platnost od 1.1.1998.
Silnou korekci vyžaduje i Železného tvrzení o tzv. českém plánu na převzetí Novy, zvláště pak ve větě "Máme dokonce výnos nizozemského i českého soudu, že ho smíme používat jako důkaz" O co jde? Jde o vykradené informace z počítače CME v Londýně, o kterých se hovoří v nálezu amsterodamské arbitráže zde a tady. A právě tam se čtenář může dočíst, že na základě žaloby CME nizozemský vykonavatel tento ukradený disk a dokumenty advokátům Železného zabavil, přičemž arbitráž ICC si ponechala volnost v rozhodování, zda předložení některých takto získaných dokumentů povolí, přičemž by CME měla možnost uplatnit právo námitky. Zkrátka - ukradená věc zůstává ukradenou věcí a pokud vím, tak i v Praze se pod hrozbou soudních žalob Železný už nedovážil zhackované texty více publikovat.
Stranou ponechám obvyklé Železného líčení konečného rozchodu s ČNTS a nevím, zda má cenu znovu komentovat lež obsaženou ve větě: "Odešli jsme od ČNTS jen s kusem papíru a všechno jsme jim nechali. Měšťanskou Besedu, přenosové vozy, grafické studio, kamery, technologie.."
Něco si totiž Železný sebou na Barrandov přeci jenom vzal. Ano, měl právo na knowhow i na své spolupracovníky, kteří s ním na Barrandov odešli. Ovšem neměl právo na igelitky plné kazet, které se hekticky vynášely z Měšťanské Besedy, a na nichž byly záznamy znělek, vyrobených a nereprizovaných pořadů, reklamních spotů, aby bylo možné vysílat bez přerušení.
Železný bude tvrdit, že to právo měl a dokládá to uzavřenými smlouvami. Proti tomu však stojí oznámení ČNTS policii podložené rozbory, jež svědčí o antedatování těchto smluv, záhadně se vynořujících až po odvolání Železného z místa ředitele ČNTS. Proč věřím v této záležitosti více ČNTS než Železnému?
Jednak je mi podezřelé, že zatímco ještě v dubnu 1999 Železný na vyzvání pokorně vracel vynesené kazety se znělkami zpět do ČNTS, tytéž kazety a s ním i celý reprízový archiv původní novácké tvorby si bez váhání v srpnu 1999 odnesl na Barrandov. O podrobnostech smluvních vztahů mezi CET 21 a ČNTS informoval Železný novináře údajně až v červnu, tedy nikoli v dubnu, bezprostředně po svém vyhazovu, jak by se dalo předpokládat. Navíc materiál předložený ČNTS dokládá faktické nesrovnalosti, když některé smlouvy se odvolávají na dokumenty, jež k danému datu ještě neexistovaly. Konečné slovo ovšem bude muset říci soud, pokud orgán činný v trestním řízení tu věc, která se řeší od října 1999, dotáhne do konce.
Takže zbývá uvést na pravou míru už jenom detaily. Mám na mysli zmínku o "předpojatosti našeho státu", který se zatvrzele drží myšlenky, kterou vymyslel "nějaký absolutně nekvalifikovaný regulátor" a která brání spojování televizí s rádii. Pokud vím, tak ze zákona má náš regulátor dbát na "rozvoj plurality vysílání a nezávislost jeho provozování", a jinak se mu nepředepisuje, aby jakémukoli spojování bránil.
Problém je v tom, že Železný ve svém minulém konání prokázal, že mu nejde jen o užitečnou synergii multimediálního koncernu, ale především o monopol, o ovládnutí reklamního a programového (AQS) trhu, což v sobě skrývá nebezpečí prosazování názorového monopolu. Takže je pochopitelné, že regulátor plnící záměr zákona - tj. udržet pluralitu vysílání - se brání. Zda kvalifikovaně nebo nekvalifikovaně, o tom by se samozřejmě dalo diskutovat.
Pokud Železný používá na podporu svého záměru spojit televize a rádia do jednoho multimediálního koncernu příklad RTL, která "kromě televizní stanice vlastní snad až 22 rádií", rád mu vypomůžu internetovým odkazem. Na této stránce je uvedena struktura RTL Group, která v rámci Bertelsmannova koncernu obhospodařuje televizní a rozhlasové stanice.
Když se někdo rozhodne tuto stránku prostudovat, najde tam 17 televizních a 18 rozhlasových stanic. ALE!! Ne ve všech má RTL majoritu, ne všechny jsou v jedné zemi, ne všechny mají stejný dosah a stejné postavení na relevantním mediálním trhu. A protože ty stanice z odborné literatury znám, tak čtenáři mohu dokázat, že v Německu RTL většinově vlastní pouze jednu celoplošnou terestrickou televizi a pouze jedno celoplošné rádio. Navíc RTL je v celkovém německém kontextu pouze jedním z více hráčů na mediální scéně, takže zatím žádná monopolizace zde nehrozí, což by nemusel být případ mnohem menší a omezenější české scény.
Shrnuto a podtrženo. Železný je zkrátka Železný: výchozí informace má u něj ještě jakýs takýs dotyk s reálným faktem, leč tento fakt se pro něj stává pouhým stavebním kamenem vytváření reality nové, reality virtuální, která se skutečnou realitou mívá často jen velmi málo společného. Někdy mám pocit, zda té své virtuální realitě nevěří až příliš.
Jakešův generál a Špígl
Tuhle historku musím vyprávět odzadu.
Kdysi dávno v týdeníku Reflex, bylo to tuším v roce 1991, vyšel materiál o Felixi Slováčkovi, kde byl tento známý muzikant představen jako chráněnec bývalého režimu, což Reflex dokládal blahopřáním k Novému roku 1988 a také poděkováním za blahopřání ke zvolení generálním tajemníkem ÚV KSČ, to vše s podpisem Milouše Jakeše.
V informovaných kruzích se proslýchalo, že ty předtištěné kartičky dala Reflexu k dispozici bývalá manželka Felixe Slováčka, která Dádě Patrasové nikdy neodpustila, že jí připravila o manžela.
Za text, který tyto dokumenty doprovázel, manželé Slováčkovi týdeník Reflex zažalovali a žádali jako zadostiučinění nejen veřejnou omluvu, ale také náhradu škody ve výši jednoho miliónu korun, tehdy ještě československých.
To všechno jsem nevěděl, když jsem se domlouval se soudcem městského soudu JUDr.M. o tom, zda by bylo možné přivést studenty mého semináře jako diváky na nějaké líčení u tzv. tiskové žaloby. Nakonec mi doktor M. po telefonu sdělil datum a hodinu, kdy mám se studenty přijít. Dnes podle svých zápisků vím, že to bylo 30.listopadu 1992.
Do soudní budovy ve Spálené ulici jsem se dostavil jako první. Zatímco sedím v nehostinné chodbě a čekám na studenty, náhle kdosi přichází a sedá si vedle mne. S překvapením zjišťuji, že je to Miloš Jakeš doprovázen jakýmsi statným mužem, který - jak jsem později zjistil z průběhu soudního líčení - u soudu neměl co pohledávat. Byl to Jakešův dobrovolný bodyguard.
Oba pánové věděli, že jsou středem pozornosti mé i mých studentů, takže jejich konverzace byla "nuceně nenucená". Jakeš oslovoval svého druha "ty, generále" a společně ironicky komentovali domácí události, jak je čerpali ze zpráv denního tisku. Ale tím denním tiskem, který "generál" sebou do čekárny soudu přinesl, nebyly - jak bych předpokládal - Haló noviny nebo Naše pravda, ale Froňkův Špígl. Čímž se mi dostalo důkazu jak o úrovni elit bývalého režimu, tak o tom, komu vlastně tento "nezávislý" list nejlépe sloužil. Co k tomu dodat?
Možná ještě něco informací z dotyčného soudního líčení. Jakeš sem byl pozván jako svědek obžaloby, Slováčka znal jenom z médií, nikdy ho neviděl, blahopřání a poděkování vyřizoval jeho sekretariát, svůj podpis na blahopřání označil za pravý.
To mnohem pestřejší bylo svědectví někdejšího pána a vládce nad kulturou, ve funkci na ÚV KSČ od roku 1972 až do jara 1989, Miroslava Müllera s literárním alias Ladislav Kapek. Felixe Slováčka osobně znal z recepcí, žádnou obálku nikdy osobně neposílal, ale bývalo zvykem, že zasloužilým a národním umělcům se z ÚV KSČ posílalo blahopřání ke "kulatinám".
Felixe Slováčka si prý vážil, také proto, že se "nevtíral" jako ostatní, nikdy nechtěl prospěch pro sebe, spíše pro jiné. Na otázku soudce, zda by mohl specifikovat tyto Slováčkovy intervence na stranických místech, Müller odpověděl:
"Pokud si vzpomínám, tak se na mne obrátil jen ve dvou případech, a to v případě Ladislava Štaidla a Michala Kocába. U Štaidla jednou našli na hranicích nějaké nepřihlášené valuty a měl z toho problémy. A u Kocába šlo to, že jeho kapela Pražský výběr měla zakázané vystupování."
Na další otázku soudce, jak ty případy nakonec dopadly, Müller odpověděl v tomto smyslu: "S tím Štaidlem jsme to nějak vyřídili, ale s tím Kocábem jsem nemohl nic dělat. To nebylo v mojí kompetenci, o tom rozhodlo město a do toho jsme my z ÚV přece nemohli mluvit, to snad pochopíte...." a při tom se pokrytecky usmál. Kdo si pamatuje, jak to tenkrát chodilo, musel se smát také.
Líčení skončilo tak, že svědkové, kteří se nedostavili, mezi nimi i Michal Kocáb, dostali pořádkovou pokutu 2000 Kčs a soudce soud odročil na 23.ledna 1993. Jak ten soudní spor nakonec dopadl, dodneška nevím.