Vzhledem k debatě, která se rozvinula kolem profesora Jana Jiráka, se zájmem jsem vyslechl jeho dnešní vystoupení na CNN Prima News a jeho text přepsal a umístil jako přílohu Louče.
Ponechám stranou tvrzení, že lze marketingem zformovat něco z ničeho, jak vyzněl Jirákův výrok o marketingovém konstruktu v rozhovoru pro Echo24, podle něhož Petr Pavel "nenese žádný životní příběh, pro který by prezidentství byla pointa." Při znalosti vedení rozhovorů Danielem Kaiserem bych se nedivil, kdyby tento výrok Kaiser vypreparoval z nějakého širšího kontextu Jirákových výpovědí.
Nevím však, proč Jirák staví autenticitu Andreje Babiše proti neautentickému Petru Pavlovi. Já to vidím spíše naopak. Jestliže autenticita znamená obecně pravost a hodnověrnost, pak jaký je "autentický" Andrej Babiš, jehož postoje mají povahu korouhvičky, která se otočí vždy tam, kde je to pro něj výhodné. Před volbami v roce 2021 zachránce suverenity proti Bruselu, euru, ekologickému šílenství a muslimskému nebezpečí, před prezidentskými volbami mírotvorce a lidumil dojemně promlouvající z připravených marketingových not na historickém Vyšehradu.
Je možné a vysoce pravděpodobné, že autenticita obrazu Petra Pavla časem dostane také trhliny, jenomže jeho autentičnost zatím nelze rozporovat přinejmenším ve dvou aspektech - má charisma a životní příběh (což se pouhým marketingem nedá vymyslet). Minulý měsíc jsem si na Louči posteskl, že bych si také představoval někoho jiného na Hradě, nejlépe hotového státníka, a že také mně vadí styl Pavlovy kampaně ve formě nablýskaného marketingu, nicméně té autenticity tam stále vidím více, než u Babiše.
Jestliže Jana Jiráka "vyděsila ta formulace, (...) že pro ministerstvo představuje riziko skupina lidí, kteří mají v podstatě jiný názor na stát, ve kterém žijeme, a na režim, který v něm panuje," pak mě zase vyděsila Jirákova ochota vystavit bianco šek lidem, kteří budou brojit proti "státu a režimu, který v něm panuje." Když Jirák kritizuje chystaná vládní opatření, jejich neurčitost a možnost zneužití (a já s ním plně souhlasím), pak by se jeho kritika neměla převrátit do zrcadlově obráceného paušálního postoje, jenž skrývá nebezpečí zneužití svobody projevu proti demokratickému politickému systému. Mohl by vědět, že svoboda projevu má své limity, jak se dá snadno zjistit z článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (například zde nebo tady).
Že by setrval ve svém omylu, podle něhož "čtenář má stejné právo na pravdu i na lež"?
2. 2. 2023
Přesně před rokem se v deníku Nezavisimaja gazeta objevil článek s titulkem Předpovědi krvelačných politologů - O nadšených jestřábech a zbrklých kukačkách. Dostal jsem se k němu a přeložil ho až poté, co Rusko rozpoutalo krvavý válečný konflikt na Ukrajině (německy zde). S údivem jsem zjišťoval nejen, jak se předpovědi, které zde pronesl penzionovaný plukovník Michail Michajlovič Chodarjonok tři týdny před invazí, naplňují, ale ještě větší údiv ve mně vyvolávala skutečnost, jak toto varování nikdo nevyslyšel. Mám na mysli věty:
"S chlebem, solí a květinami se s ruskou armádou na Ukrajině nikdo nesetká.
V ruské expertní komunitě se hovoří o několika hodinách, někdy i o několika desítkách minut. Jaksi se přitom zapomíná, čím vším jsme si už prošli. Věta „obsadit město jedním výsadkovým plukem za dvě hodiny“ se už stala klasikou žánru. (...) Takže ruská armáda se v průběhu hypotetické války s Ukrajinou může setkat s více než jedním Stalingradem a Grozným.
Obecně platí, že žádný ukrajinský blitzkrieg nebude. Ozbrojený konflikt s Ukrajinou v současné době zásadně neodpovídá národním zájmům Ruska. "
Teď, kdy válka trvá již skoro rok, jsem narazil na další zajímavý text, který jsem přeložil a zařadil do Čtenářského deníčku Louče. Pod titulkem "Jugoslávie u tří oceánů. Co čeká Rusko a Ukrajinu po válce" se zde srovnává válka v Jugoslávii a válka na Ukrajině.
Závěry jsou dosti pesimistické:
"Ale je tu ještě jedno poučení z jugoslávské války, které spočívá v tom, že ji prohráli všichni, bez ohledu na to, jak spravedlivá byla věc, za kterou bojovali. Ani postavení oběti agrese ve spojení s následným vítězstvím a se sympatiemi Západu ji neochrání před chmurnou realitou, která ji čeká po skončení bojů.
Pokusíme-li se stručně zformulovat hlavní výsledek jugoslávské války, pak se scvrkne v konstatování, že nejvyspělejší země východní Evropy se za pár let proměnila v zadní dvorek Evropy. Proměnila se na chudý provinční a beznadějně zaostalý region, který je zajímavý jen svou pohnutou historii, nikoli však svými perspektivami. (...)
Vítězové a poražení, nevinní i viníci, agresoři a jejich oběti – jejich spory a nároky obrácené do minulosti už dávno nezajímají zbytek světa, který se posunul daleko vpřed.Rusko a Ukrajinu samozřejmě nelze nazvat malými. Ale tato odlišnost od Jugoslávie sama o sobě sotva bude stačit k tomu, aby se neopakoval její poválečný osud.