PŘÍLOHA Louče

Terezie Tománková: Děkuju, pane prezidente. Jestli dovolíte, pojďme probrat vaše vztahy s vládou. Prohlášení Andreje Babiše ze 14. srpna tohoto roku na mítinku řekl. „Občas byly rozpory, třeba Ankara, já to považuji za uzavřené, nebylo by dobré, abychom tu s panem prezidentem válčili.“ V dnešním rozhovoru, který vyšel dnes ve čtvrtek, říkáte. „V reflexu věřím, že Andrej Babiš dříve nebo později pochopí, že je v jeho zájmu, aby faktická spolupráce mezi námi i přes některé rozdílné názory probíhala." Tak jak to tedy máte? Vy jste se nesetkali na bezpečnostní radě státu na vládě. Jak to mezi vámi teda je?

Petr Pavel: Z mé strany vůle k jednání zaznívala opakovaně a dlouhodobě. A já jsem rád, že pan premiér už se vyjádřil ve stejném duchu. Já jsem rád, že jsme se dnes po delší době sešli. To jednání bylo korektní, bylo věcné. Pan premiér souhlasil s tím, že je potřeba, abychom se scházeli, abychom spolu koordinovali, nejenom zahraniční politiku, ale i tu domácí, abychom se bavili o připravované legislativě. A já to považuji za dobrý začátek ke změně, která, jak věřím, nastane. A že budeme schopni se v nějaké periodě sejít a probrat aktuální věci, protože je zřejmé, a říkal jsem to mnohokrát, že konflikt mezi vládou a prezidentem primárně nepomůže této zemi, a to jak na domácí půdě, tak navenek. Ale nepomáhá ani premiérovi ani mně.

Terezie Tománková: Dal si pan premiér dnes, přitom když jste spolu mluvili, že se znovu budete scházet a jednat nějakou podmínku? Že se musí něco stát, něco se nestát?

Petr Pavel: Ne, ne, ne. Nebyly podmínky. Já znovu říkám, já jsem to dnešní jednání vnímal jako vstřícné, konstruktivní a doufám, že v něm budeme pokračovat.

Terezie Tománková: Proč se na to ptám? Protože pan vicepremiér Macinka včera ve středu prohlásil v médiích. "Pokud se chce pan prezident scházet s vládou, probírat zahraniční politiku, musí stáhnout kompetenční žalobu."

Petr Pavel: Já to nepovažuji za pozici vlády, protože tak, jak jsem se dočetl, tak stanovisko vlády je takové, že naopak chtějí, aby kompetenční žaloba byla projednána Ústavním soudem. Já to považuji taky za důležité, protože kompetenční žaloba nebyl nástroj, jak poškodit vládu. Kompetenční žaloba byla důsledkem neschopnosti se dohodnout a najít společnou cestu. A je vlastně snahou vyjasnit ty problémy z obou stran, které byly vnímány rozdílně. Já si myslím, že i vláda to vnímá stejně, že tedy chce, aby to bylo vyjasněno, aby Ústavní soud jako arbitr řekl kompetence mají být nastaveny tak a tak. A že to potom bude respektováno z obou stran.

Terezie Tománková: A slova pana ministra zahraničí si tady vykládáte jak, pane prezidente?

Petr Pavel: Já jsem s ním o tom nemluvil, ani jeho motivaci neznám, ale předpokládám, že stanovisko vlády je takové, že chce, aby se kompetence vyjasnily.

Terezie Tománková: Čili žalobu nestáhnete.

Petr Pavel: Není důvod to stahovat. Já opravdu chci také počkat na to, jak budou ty kompetence vyjasněny.

Terezie Tománková: Faktor Petr Macinka. Pojďme se o něm bavit upřímně, protože ty vaše vztahy jsou, jaké jsou. Jeho vyjádření jsou, jaká jsou. Dají se vztahy mezi vládou a vámi, Hradem, nějakým způsobem urovnat a znormalizovat bez toho, aniž byste si to vyříkali nebo nějak se, já nevím ani jak to nazvat, nějak usmířili s Petrem Macinkou?

Petr Pavel: Já nevidím ani důvod k usmiřování, protože já k ministru Macinkovi nechovám žádný negativní nebo nepřátelský vztah. Já beru některá jeho vyjádření spíše jako takový folklor, protože on prostě takový je. Občas rád provokuje. Ale já to neberu nijak fatálně, že by to bylo překážkou naší komunikace. Já jsem zdůrazňoval mnohokrát a zdůraznil jsem to dnes znovu před premiérem, že jsem připraven ke koordinačním jednáním nejenom s ním, ale i s ministrem zahraničí. Naopak považuji za důležité, aby u jednáních o koordinaci zahraniční politice byl, protože on je hlavním garantem za vládu, pro zahraniční politiku. A těch věcí, které bychom měli domlouvat, je celá řada. Ať už například o součinnosti při zahraničních návštěvách, při prosazování zájmu České republiky tak, abychom se nijak nekřížili a naopak ten efekt zmaximalizovali. Při hledání nových zástupců České republiky, velvyslanců, na kterých bychom se také měli dohodnout, protože to je naše sdílená pravomoc. A stejně tak se musíme domlouvat i o tom, jaké návštěvy a s jakým cílem budou jezdit do České republiky tak, aby to maximálně odpovídalo našim zahraničním politickým a ekonomickým zájmům.

Terezie Tománková: A jak ta kooperace zatím probíhá? Protože v médiích prosakovaly zprávy a v jednom z rozhovorů to, jakýmsi způsobem potvrdil i ředitel vaší komunikace, pan Vít Kolář, že Česko, že vy na Hrad nedostáváte všechny materiály, že nedostáváte všechno, co byste potřebovali a měli dostávat.

Petr Pavel: Asi nemá smysl zakrývat, že ten rozsah a způsob komunikace mezi Hradem a Černínským palácem, tedy ministerstvem zahraničí, není takový, jako byl s předchozí vládou. Což je ale nakonec přirozená věc. Těch zpráv dnes dostáváme o něco méně. Občas si o ně musíme říct, abychom je dostali. Ale já jsem přesvědčen o tom, že i ministr Macinka si uvědomí, pokud si toho není vědom už teď, že i pro něj bude lepší, když komunikace s Hradem bude probíhat standardně, protože jinak bude muset on řešit různé problémy, ke kterým bude docházet kvůli dvojkolejnosti zahraniční politiky. Já ji považuji za velice škodlivou. A věřím tomu, že ani on nechce řešit problémy, ale spíš budovat úspěchy.

Terezie Tománková: A je česká zahraniční politika už dvojkolejná? Je dvojí zahraniční politika? Protože dostávám se k tomu, že jste měli projevy oba dva, vy i pan ministr Macinka k ambasadorům a zaznělo to tam. Tak je to tak? Máme už dvě politiky?

Petr Pavel: Já jsem to neviděl úplně jako dvoukolejnost, ale zrovna konkrétně tady ta porada vedoucích zastupitelských úřadů byla příkladem, který jsem dnes použil s Andrejem Babišem, kdy jsem mu řekl, jak důležité je, abychom koordinaci dělali. Pokud bychom se totiž před touto schůzkou dokázali byť jenom na půl hodinky sejít s ministrem zahraničí a s premiérem, říct si jasně, jaké priority pro zahraniční politiku na následující rok máme, co tedy chceme velvyslancům říct, kdo z nás dá důraz na jaký aspekt, tak by to určitě přispělo k lepší koordinaci nás jako ústavních činitelů ve vztahu k zástupcům naší země v zahraničí. Premiér to uznal, že by to bylo lepší se takhle zkoordinovat. Já na tom budu dál pracovat, budu to dál navrhovat, protože jsem přesvědčen o tom, že to potřebujeme.

Terezie Tománková: A je Česká republika v zahraniční politice jednotná? Protože Petr Macinka na ta vaše slova samozřejmě reagoval a říkal: "Nyní máme jednu politiku, zahraniční, a tu, kterou určuje vláda, která vzešla ze svobodných voleb." Vyjádřil se poměrně kategoricky.

Petr Pavel: Což je samozřejmě pravda, ale k tomu, aby tomu tak bylo i nadále, tak je potřeba té koordinace, protože ministerstvo zahraničí sice může stanovit nějaké priority, ale pokud nebude probíhat v průběhu roku koordinace, tak prezident, který je aktérem zahraniční politiky, ať se to komu líbí nebo ne, protože je součástí moci výkonné a výkonu zahraniční politiky se podílí, tak bez koordinace i při sebelepší vůli se může občas odchýlit. A já se nechci odchylovat, nechci mít hradní zahraniční politiku, proto říkám, pojďme si vždycky sednout, zkoordinovat se, protože i já jsem nikdy nezpochybnil to, že rozhodující slovo v zahraniční politice má vláda. Já jsem to zdůrazňoval i před summitem v Ankaře, že jsem vždycky respektoval mandát vlády a budu ho respektovat i při dalších jednáních. Ale nemohu přistoupit na to, že by měl být prezident z výkonu zahraniční politiky vyloučen.

Terezie Tománková: Vy jste řekl, že doufáte, že si pan vicepremiér Macinka také uvědomí, že to je ku prospěchu věci, abyste spolu kooperovali a nějakým způsobem si informace vyměňovali. Na druhou stranu, asi neřeknu žádné tajemství, pro Motoristy jste velké téma, ten souboj s Hradem se pro ně stal velkou součástí jejich politiky a komunikace k voličům. Opravdu to čekáte?

Petr Pavel: Na druhou stranu k tomu, co říkáte, tak i ministr Macinka vykazuje znaky pragmatismu. A já si myslím, že pragmaticky pochopí, že na konfliktu se nedá stavět politika a dlouhodobě určitě ne. Možná krátkodobě před volbami, možná chvíli po volbách, ale dlouhodobě ne. Veškeré průzkumy sociologické i u nás ukazují, že naši občané možná až na výjimky nemají rádi konflikty. A i proto když jsem se bavil s různými ministry, případně s premiérem, tak jsem se snažil jim říct, rozdílnost názorů přece neznamená nepřátelství. My můžeme mít rozdílný názor na věc, což nakonec je ku prospěchu věci, protože různé aspekty našich rozdílných názorů nakonec mohou vytvořit jeden velice dobrý kompromisní názor. Takže já to budu takhle prezentovat i nadále. Budu se snažit komunikovat s každým ministrem, i s ministrem zahraničí, a přecházet některé invektivy, protože je nepovažuji za tak důležité.

Terezie Tománková: Je to složité to pro vás přecházet?

Petr Pavel: Není. Já už jsem starý na to, abych dokázal některé věci rozdýchat.

Terezie Tománková: A ještě k Motoristům. Zpětně. Nechci říct to slovo nelitujete, bych si vám nedovolila podsouvat, ale když se na to díváte zpětně, co to všechno způsobilo, spustilo, jak to potom všechno vypadalo? Neudělal byste některé věci jinak? A teď se dostávám ke zveřejňování SMS mezi Petrem Macinkou a Petrem Kolářem i k nejmenování Filipa Turka.

Petr Pavel: V principu většinou nelituju, co jsem udělal, protože to už se stejně nedá vzít zpátky. Ale ty kroky, které jsem udělal, tak i přesto, že s sebou nesly určité riziko, možná způsobily i některé těžkosti, tak je považuji principiálně za správné. A neudělal bych je jinak, kdybych tu možnost měl, protože si myslím, že vývoj mi dává za pravdu, že to byl správný krok.

Terezie Tománková: Pane prezidente, když u vás nejenom Motoristé, ale i třeba politici hnutí ANO mluví, tak často používají takovou přezdívku, nálepku „lídr opozice“. Pan prezident je lídr opozice. To si budete chtít s Andrejem Babišem také vyříkat? Jestli jste nebo nejste lídr opozice?

Petr Pavel: Já si myslím, že bychom měli asi začít definicí, co to je leader opozice. Podle toho posledního průzkumu s Andrejem Babišem sdílíme krásné první a druhé místo. Takže otázkou je, kdo je vlastně v opozici, jestli Andrej Babiš nebo já. A má-li být někdo opozicí vůči vládě, tak by to měl být asi někdo, kdo usiluje o to, aby tu vládu nahradil. Já o to neusiluju. Já jsem ve funkci prezidenta a hodlám ji vykonávat, jak nejlíp umím. A rozhodně neaspiruji na to stát se premiérem. Takže moje občasné kritické názory vůči vládě nejsou zdůvodněním toho, že bych byl v opozici, ale jsou prostě výrazem toho, že na některé věci mám odlišný názor, na což si myslím, že nejenom jako prezident, ale jako občan mám právo.

Terezie Tománková: Na druhou stranu, nejde jenom o tu nálepku, kterou vám dala vláda, lídr opozice, protože to je strašně jednoduché a asi, řekněme si upřímně, se proti tomu špatně brání. Ale oni vás tak vnímají i občané. Průzkum NMS pro Novinky ukázal, že lidé si myslí, že lídrem opozice jste vy, z nějakého zvláštního důvodu. Na druhém místě skončil Andrej Babiš. Ale možná jste prostě pro součást nebo tu část společnosti, která nevolila vládní strany, lídrem opozice.

Petr Pavel: Je to možná dáno tím, že současná opozice není tak výrazná, jak by mohla nebo chtěla být. A pokud se stane nejsilnějším hlasem, kritickým hlasem k vládě prezident, no tak to může vést k závěru, že prezident je tou opozicí. Já rozhodně lídrem opozice nejsem, ani nechci být, ani nebudu. Já jsem připraven vládu pochválit za cokoli, co udělá ve prospěch téhle země. Stejně tak jako k ní budu kritický, když budu přesvědčen, že to není ve prospěch téhle země. Dělal jsem to i v případě předchozí vlády a myslím si, že těch konkrétních případů bylo také dost.

Terezie Tománková: Proč nemáme výraznou opozici nebo výrazného lídra opozice?

Petr Pavel: To bychom se měli zeptat opozičních stran.

Terezie Tománková: My se jako novináři jich samozřejmě na to ptáme. Opoziční předáci jsou už pod tlakem, aby nějak zvýšili svoji aktivitu nebo si hledali témata. Nezlobíte se na ně? Protože potom to samozřejmě plodí tyto situace, že pro část společnosti jste přirozeným zástupcem jejich zájmů nebo jejich myšlenek, idejí vy.

Petr Pavel: Já se rozhodně nebudu stavět do role jakéhokoliv konsolidátora opozice. To bych potom dal všem těm řečem za pravdu. Je to na nich, jak se k tomu postaví. Ale myslím si, v principu, že je důležité i pro občany, aby tady byla silná opozice, která bude jasně artikulovat svoje názory a která bude vytvářet alternativu k vládě. Což nakonec je správně, protože nikdo nemá patent na rozum. A sebelepší vláda nebude nikdy perfektní. Vždycky mohou být některé názory z opozičního tábora, které budou stát za zvážení a které možná budou i lepší než ty vládní. Já se snažím, ať už mluvím s předsedy opozičních stran nebo těch vládních, jim dávat najevo, aby nebyli příliš ortodoxní a vyhranění v přijímání jiných názorů. Aby nechali pootevřená vrátka, protože volič nebude v principu vnímat jako zradu když jeho strana vyjádří podporu návrhu nějaké protistrany. Ale může spíš negativně vnímat to, pokud se jeho strana bude negativně vymezovat vůči všemu, co přichází z okolí. Protože racionálně uvažující volič může dospět k názoru, že návrh na řešení nějakého problému může být i u strany, kterou nevolí, lepší než ten, z jeho vlastní strany. A pak asi bude chtít, aby byl přijat, pokud možno co nejlepší návrh. Ne jenom ten, který má jeho stranickou barvu. A to si myslím, že je důležité, protože síla a sebevědomí těch politických stran a jejich reprezentantů není v tom, že budou za každou cenu se vymezovat proti všem návrhům, ale že budou schopni říct, v tomhle má ta druhá strana pravdu a my jsme připraveni to přijmout a diskutovat o tom.

Terezie Tománková: Ale pak je tady ta silná politika anti-Babiš, kterou opoziční někteří politici stále vyznávají. Nevím, na kolik jim funguje. Samozřejmě na to sám upozorňuje Andrej Babiš. Je to účinná metoda?

Petr Pavel: No, není to účinná metoda, ale buďme upřímní, ono to je oboustranné. Jak často slyšíme kritiku na Fialovu vládu, stejně tak slyšíme kritiku na Babišovu vládu. Což na jednu stranu je přirozené, na druhou stranu ale se z toho nesmí stát mantra, která bude uvozovat každou větu, protože pak opravdu to vytváří nesmiřitelné dva tábory. Mnoho z toho, co se třeba dnes daří, tak mělo počátek v předchozí vládě nebo dokonce ještě v té před předchozí. Takže voliči občané mají vždycky tendenci vnímat současné výsledky nebo projevy jako dílo vlády, která teď je u moci. Takže některá opatření, která přijala Fialova vláda, tak mají pozitivní efekt dnes. A může se jimi pochlubit Andrej Babiš, což je naprosto v pořádku. Stejně tak to dělala Fialova vláda s výsledky, které byly započaty předtím. Ale měli bychom asi být féroví a říct, že ten proces má nějakou kontinuitu. A možná i říct, že třeba z hlediska konsolidace veřejných financí některá opatření, která přijala Fialova vláda, pomáhají ekonomické situaci i dnes.

Terezie Tománková: Třeba se toho dočkáme z úst Aleny Schillerové nebo Andreje Babiše. Zatím jsme to při tom jednání o rozpočtu neslyšeli. Ta polarizace společnosti se, pane prezidente, ukázala i při projevech vašich i vládních činitelů před Českým rozhlasem, kde se připomínal 21. srpen 1968. Co jste se z toho vzal? Z toho, že pískali lidi na vás, ale i na vládní politiky, zejména na vás?

Petr Pavel: Na jednu stranu je to svoboda vyjádření názorů, což je v pořádku. Buďme rádi za to, že ji můžeme takovýmto způsobem vyjadřovat. Na druhou stranu bychom se měli zamyslet nad tím, jestliže politik přednese projev, na kterém fakticky není nic moc k vytknutí, a přesto lidé po celou dobu volají hanba, hanba, tak to asi nebude obsahem toho projevu, ale možná diskontinuitou mezi tím projevem a projevy v ostatním čase.

Terezie Tománková: A teď mluvíte o projevech vládních politiků.

Petr Pavel: Teď mluvím třeba o konkrétním projevu Tomia Okamury, kde právě ten pískot byl asi nejsilnější. Ale v obecné rovině rozdělení společnosti je asi přirozenou věcí. To, co bychom ale neměli podporovat, je, aby se stalo dogmatickým rozdělením, které potom vylučuje debatu, které vylučuje vůbec jakýkoliv kompromis, protože kompromis je vlastně principem politiky. Vždycky bychom se měli snažit najít řešení, které pokud možno uspokojí co nejvíce lidí, které vyjde vstříc co největšímu počtu potřeb. A budeme-li to jenom rámovat jednou politickou stranou nebo koalicí u vlády a pak opozicí, tak se nedobereme nikdy toho lepšího řešení, ale ani žádné kontinuity, protože každá vláda bude mít tendenci negovat všechno to, co ta předchozí udělala. A to nás bude vlastně držet v takové časové smyčce, kdy se budeme vždycky vracet o čtyři roky zpátky, abychom předělali všechno to, co udělala ta vláda před námi. My bychom měli být schopni a znovu se vrátím k těm několika strategickým prioritám, si říci, co jsou ty oblasti, které nás mohou posunout dál, které nám mohou zajistit bezpečí, prosperitu, kterou všichni bychom chtěli a na tom se pokusit najít shodu, která bude respektovaná každou další nastupující vládou, protože některé projekty jako třeba hluboká reforma zdravotnictví, hluboká reforma vzdělávacího systému, bezpečnostního systému, a teď nemyslím jenom armádu, ale myslím i celou odolnost společnosti, funkční krizový systém, to je úkol na více než čtyři roky. A proto ta kontinuita je tak důležitá. Proto je taky důležité ta komunikace mezi vládou a opozicí, abychom se neustále neuzavírali do dvou hermeticky uzavřených táborů.

Terezie Tománková: Pane prezidente, vy jste v tom projevu, ještě se k němu vrátím, k tomu vašemu, vyzval k obraně nezávislých médií. Co to znamená? Teď se ptám konkrétně, pokud vláda do sněmovny opravdu pošle a bude trvat na tom, na změně financování Českého rozhlasu, České televize, tak do té debaty budete aktivně vstupovat? Budete tomu bránit? Nebo pak ten zákon zavetujete?

Petr Pavel: Už v přípravě těchto opatření jsem měl snahu svolat odborníky ze všech názorových částí tohoto problému ke kulatému stolu, abychom si vlastně pohovořili zaprvé o možných variantách financování veřejnoprávních médií, protože koncesionářské poplatky rozhodně nejsou jediným. Abychom se pobavili o výhodách, nevýhodách jednotlivých modelů, abychom se pobavili o tom, co vůbec znamená veřejnoprávní služba, v jakém rozsahu by měla být poskytována a dali nějaké doporučení pro vládu, která s ním potom bude dál pracovat. Mně přišlo zvláštní, že oba aktéři těch návrhů, které jsou teď ve sněmovně, to znamená pan ministr Klempíř a poslanec Nacher, nakonec odmítli účast na tom kulatém stolu. Já jsem nechtěl nijak vířit v té době poměrně zjitřenou debatu tím, že přesto to budeme dělat, protože samozřejmě bez jejich účasti by to moc nedávalo smysl. Ale jsem přesvědčen o tom, že by se taková debata měla vést nejenom o veřejnoprávních médiích, ale i o jiných problémech, které řešíme, protože žádné ministerstvo nemá patent na to, že rozumí celému problému nejvíc. A myslím si, že účast odborníků, kteří mají dobrý vhled do problematiky, vyjádření všech možných aspektů, na které bychom neměli zapomenout, je důležité pro to, abychom zvolili dobrý model. A já rozhodně neříkám, že když budou veřejnoprávní média financována ze státního rozpočtu, tak to automaticky znamená ztrátu jejich nezávislosti, ale musíme najít takové pojistky, mají je třeba některé severské země, například Finsko, které tu nezávislost opravdu garantovat budou. Takže je to opravdu o té debatě. A mně vadí to, že se ta debata nevede, že se tady soustředíme jenom na to, kdo bude platit jejich rozpočet. Ale nebavíme se o všem tom ostatním. Nebavíme se o veřejné službě jako takové.

Terezie Tománková: Na druhou stranu vláda nevypadá, že chce tu debatu vést, protože vládní politici řekli, my jsme to slíbili voličům, oni nás s tím zvolili, máme to v programovém prohlášení. A vypadá to, že na tom návrhu trvá vláda.

Petr Pavel: To je v pořádku. Já si říkám, to ale nevylučuje tu debatu, že jo. A i to jim budu se snažit říct: vy jste splnili, vy chcete splnit svůj slib, v pořádku, ale pojďme se tady pobavit o tom, jak to udělat co nejlépe, abychom na jedné straně vyhověli požadavkům na zachování ochrany veřejnoprávních médií a na druhou stranu změnili třeba systém financování tak, aby byl lepší. To přece není... Ta debata tomu nebrání.

Terezie Tománková: To určitě ne. Já vím, že teď budu hodně předjímat, ale já se na to prostě musím zeptat, protože mě to zajímá. Pokud to opravdu projde v té podobě, jak vláda chce, přejde financování pod státní rozpočet, přistoupíte k vetu?

Petr Pavel: Já bych musel vidět ten návrh, protože v tom návrhu určitě bude například konkrétní systém, jak to bude děláno z toho státní rozpočtu. Jestli to bude částka, která bude pohyblivá, nebo jestli bude stanovena nějak fixně, včetně například úprav podle inflace, jestli zajistí i kontinuitu činnosti veřejnoprávních médií. Protože například to není jenom o zpravodajství, to není jenom o sportu, ale je to také o vzdělávání, je to o kultuře. A mnoho těch projektů je dlouhodobých. Takže třeba na sportovní přenosy se uzavírají smlouvy na pět let dopředu. Pokud se změní financování z roku na rok, a nebude tam předvídatelnost, tak ta média v podstatě nemohou moc dobře fungovat. A to jsou důležité věci, které je potřeba znát k tomu, abych vůbec věděl, jestli návrh podpořit nebo nepodpořit.

Přepis celého rozhovoru podle AI

Louč