Zpravodajský kanál a déja vu české mediální politiky

Při sledování diskuse o tom, kdo a jak by měl vysílat v Česku zpravodajský kanál, mě občas napadá bonmot: Kdo chce, hledá příčiny, kdo nechce, hledá důvody. Téměř všichni adepti na ředitelské křeslo v České televizi, Ivo Mathém počínaje a Jiřím Balvínem a Jiřím Janečkem konče, ve svých projektech slibovali, že rozšíří veřejnou službu ČT nabídkou dalších programů, na prvním místě programu zpravodajského.

Nikdo nikdy proti tomu neprotestoval. Nikdo nepoukazoval na nějakou nekompatibilitu těchto projektů se zákonem o České televizi, a to ani v případě, když už byla na světě současná novela a televizním radním představovali své záměry Jiří Balvín a Jiří Janeček.

V okamžiku, kdy ČT veřejně prohlásila, že pracuje na projektu zpravodajské televize, aby mohl příští rok začít vysílat, náhle se vynořily desítky důvodů, proč by tomu tak být nemělo, a jeden z nich hledá oporu v zákoně o ČT, jehož třetí paragraf praví:

“(1) Česká televize naplňuje veřejnou službu v oblasti televizního vysílání zejména tím, že
a) provozuje televizní vysílání dvou celoplošných televizních programů s využitím části kmitočtového spektra umožňující pokrytí území České republiky prostřednictvím pozemních vysílacích rádiových zařízení, popřípadě jiných technických prostředků.“

Před veřejností se zamlčuje slůvko „zejména“, které dává možnost naplňovat veřejnou službu nad rámec uvedeného výčtu povinností.

Podle Ivana Langera, Pavla Foltána nebo Jany Dědečkové, by BBC nikdy nemohla vysílat svých osm kanálů. Langer a Foltán by argumentovali textem Smlouvy (Agreement), v němž ve výčtu povinností v článku 2.2 jsou uvedeny jen dva televizní a pět rozhlasových celoplošných programů, a zcela by přehlíželi slůvko „primarily“ ve větě uvozující povinnosti BBC. (“... to provide the Home Services primarily by means of...).

Janě Dědečkové by se zase nelíbilo, že šest digitálních kanálů BBC se nedostane do „nedigitálních“ domácností, a že jejich sledovanost se pohybuje kolem jednoho procenta share. Ve svém článku na Virtually napsala:

“Pokud má vysílání zůstat veřejnou službou a koncesionáři jsou ze zákona nuceni platit stejný poplatek, musí mít zajištěn stejný rozsah služeb. Není možné, aby část koncesionářů byla diskriminována tím, že na kabelové vysílání nedosáhne,“ což jest dle Jany Dědečkové „v rozporu se zákonem“.

Já neupírám Janě Dědečkové právo na názor, i když si myslím, že při svém výkladu, co je a co není v rozporu se zákonem, se vydala na dosti tenký led. Kromě toho oceňuji její upřímnost, s níž zcela otevřeně – na rozdíl od výše zmíněných právníků – uvádí, proč se jí zpravodajský kanál ČT nelíbí: ten kanál chce mít soukromý. Doslova:

"Zdravému vývoji občanů by daleko více prospělo, kdyby na mediálním trhu vznikaly další subjekty privátní, které by v konkurenčním prostředí dospěly ke kvalitě daleko rychleji. Nad zpravodajstvím a publicistikou ČT jsem už udělala kříž.“

Mně osobně jako divákovi je jedno, zda kvalitní zpravodajský kanál dostanu ze soukromé nebo veřejné sféry. Ale dost mi vadí, když někdo ať už z důvodů ideových (sympatie, nesympatie) nebo z důvodů osobní provázanosti s jednou z těchto sfér (veřejnoprávní, komerční) se apriorně snaží nabídku svého potenciálního konkurenta zlikvidovat, aniž by tato byla podrobena veřejnému zkoumání co do prospěšnosti pro diváckou obec.

Nedělejme si iluze, seriózní nebulvární zpravodajský kanál se v českých poměrech ještě dlouho neuživí (reklamou, poplatky od kabelových distributorů). Důvody jsem popsal v jiném článku Louče. A právě z těchto důvodů já osobně se vyslovuji pro to, aby projekt zpravodajského kanálu ČT nebyl odložen k ledu. Získal bych tím jistotu, že peníze na celodenní zpravodajství půjdou ode mne, a nikoli od nějakého finančně obchodního konglomerátu, jehož záměry či cíle se mohou, ale také nemusejí krýt s cílem veřejného prospěchu.

Co mně poněkud znepokojuje, je jednak zpolitizování diskuse o zpravodajských kanálech (mám na mysli i obstrukce, kterým čelí český pokus o vytvoření parlamentního kanálu po vzoru amerického C-SPAN - blíže viz článek Louče o parlamentních kanálech a tato glosa), a dále naprostá absence nějaké mediální politiky, která by na prahu digitalizace zemského vysílání řekla své jasné slovo, jak by mělo být nalajnováno nové hřiště, na které se postupně přenese terestrické rozhlasové a televizní vysílání.

Před devíti lety jsem popsal důvody, proč by nějaká mediální politika měla existovat. Tehdy jsem se ptal:

“Vzniká otázka, proč by měl stát, vláda nebo parlament v médiích něco řídit a ovlivňovat, cožpak není lepší, aby se masová média ponechala bez jakékoli regulace? A pokud má něco jako "mediální politika" vzniknout, tak ať to vznikne samovolně z interakce účastnických subjektů a na ně působících vlivů?

Osobně se domnívám, že stát může existovat i bez explicitně definované mediální politiky (...) ovšem za cenu, že právě v onom průsečíku ekonomických a politických zájmů, na oné rušné křižovatce dochází občas ke karambolům, dopravním zácpám, k porážení slabých chodců silnými náklaďáky; zkrátka vzniká zde nebezpečí, že mohou být ohroženy některé základní životně důležité a prospěšné funkce komunikace v demokratické společnosti, tak jak je popsal ve své studii Denis McQuail, tedy že masová komunikace by měla sloužit veřejnému zájmu, jenž bude poměřován naplňováním základních hodnot moderních západních společností - svobody, spravedlnosti/rovnosti a řádu/solidarity (freedom, justice/equality, order/solidarity).“

Někdy mám pocit, jakoby neblahé zkušenosti z lajnování hřiště duálního systému vysílání v 90. letech a chaotické změny jeho pravidel nebyly pro nás dostatečným poučením. Jakoby televizní karamboly a arbitrážní ztráty minulosti nás dostatečně nevarovaly před opakováním situací, v nichž živelnost a ustupování okamžitým partikulárním tlakům, ať už od komerčních subjektů nebo politických stran, převažují nad zájmem obecného prospěchu.

Ta situace je tady znovu. Stačí nahlédnout do zákulisí událostí, které provázejí plánovaný přechod na digitální vysílání. Bilancoval jsem je v článcích Digitální otazníky a Digitální otazníky na pokračování.

Multiplexy se vytvářejí nikoli podle potřeb diváka, ale podle potřeb jejich potenciálních provozovatelů, zde jmenovitě Českého Telecomu. Z podobných důvodů byla odložena ad acta možnost vytvoření jednoho veřejnoprávního multiplexu. Navíc nikomu se nechce kousnout do kyselého jablka, které se nazývá „územní rozsah vysílání a soubor technických parametrů“ u existujících licencí. Díky úspěšnému parlamentnímu lobbyingu, jenž se promítl do zákona č.231/01 (komentáře lze najít v archivu Louče), se Primě a Nově prodloužily licence do let 2016 a 2017, aniž by tyto televize měly jakoukoli povinnost vyjít vstříc potřebám modernizace našeho vysílacího prostoru.

Karamboly, které nás mohou čekat při digitalizaci zemského vysílání, nebudou mít podobu televizních krizí či prohraných arbitráží, ale bude to „pouze“ podoba technického zaostávání a zhoršení univerzální dostupnosti vysílací služby ve srovnání s nabídkou, kterou budou mít k dispozici naši západoevropští sousedé.

P.S. O některých neřešených problémech digitalizace psal publicista Zdeněk Duspiva v článku Problémový pohled na nové digitální licence, který měl pokračování.