První zmínka o přechodu televize na digitální vysílání se v Louči objevila již v druhém číslovaném vydání ze srpna roku 2000 v rubrice „Co mne napadá při čtení novin“:
Cesta k české digitální budoucnosti terestrického televizního vysílání bude totiž ještě dlouhá a trnitá. Bez cílené rozvojové strategie, které budou muset ustoupit některé partikulární zájmy současných vysílatelů, a bez podpory státu to nepůjde. A já jsem velice zvědav, jak ten přechod z analogového na digitální vysílání, který neviditelná ruka trhu umí vyřešit jen u placené televize, u nás proběhne.
Pak jsem o digitalizaci zavadil několikrát při přípravě nového zákona o R a TV vysílání 231/01, když jsem upozornil na zádrhele, které vyvolá automatické prodlužování licencí televizním vysílatelům. Ještě před přijetím zákona v lednu 2001 jsem v článku pro Parlamentní zpravodaj hodnotil plusy a mínusy poslaneckého návrhu a do mínusů jsem zařadil:
nový institut prodloužení licence je sice logický, leč tak jak je v návrhu uveden, nedává možnost Radě, aby uložila dosavadnímu vysílateli nové podmínky reagující na změnu okolností (např. digitální vysílání).
O dva měsíce později, v březnu 2001 Louč uvedla Tři důvody, proč je třeba změnit návrh zákona ve věci prodlužování licencí :
Pokud se budou prodlužovat automaticky licence, nebude možné přimět současné komerční rozhlasy a televize k účasti na reorganizaci využívání kmitočtového spektra, které si nezbytně vyžaduje technologický pokrok (např.zavádění digitální televize).
Já se domnívám, že už jenom ten jediný, třetí bod je dostatečně závažným důvodem, aby se naši poslanci hluboce zamysleli a formulaci, že "licence se prodlouží", doplnili slovíčkem "když" nebo "za podmínky, že", tj. slovíčkem, které zabrání zakonzervování současného stavu.
Ještě v březnu 2001 jsem se zamyslel nad tím Proč jdou poslanci na ruku našim televizním magnátům? jmenovitě při jejich požadavku na automatické prodloužení licencí. Našel jsem toto vysvětlení:
Jak je možné, že veškeré argumenty selhávají a poslanci znovu a opět podepisují bianco šeky komerčním vysílatelům, na které nakonec doplácí zájem diváků a posluchačů? Jsou tak nevědomí, nebo navedení? (..) Odpovídám: jsou navedení (čímž neříkám, že jsou koupení) zvláště ti, co udávají tón debatám. Jsou navedení, protože nereagují na věcné argumenty (..) Ti, kteří navedeni nejsou a řadí se spíše do kategorie nevědomých, poslouchají signály ze stranických sekretariátů. Já pro tuto současnou situaci nacházím jediné vysvětlení: volby roku 2002. Jeho (Železného) síla spočívá v tom, že efektivně kontroluje obsah vysílání televizní stanice, kterou sleduje polovina národa. To je jeho hlavní trumf, který drží v ruce vůči politikům...
Když zákon prošel tak, jak soukromé televize potřebovaly a v lednu 2002 se licence Nově prodloužila do roku 2017, v článku
Televize Nova a digitální budoucnost ČR jsem toto prodloužení komentoval slovy, aniž jsem tušil, jak ta slova budou prorocká:
Zákon šitý na míru komerčním vysílatelům svým způsobem "zabetonovává" současný stav využívání frekvenčního spektra vhodného k rozhlasovému a televiznímu vysílání. Neboť regulační orgán nemá možnost - což je ve světě unikát - měnit při prodlužování licencí licenční podmínky, územní rozsah a soubor technických parametrů vysílání.
Tisková zpráva, kterou RRTV vydala, mě zatím nepřesvědčuje o tom, že v případě prodloužení licence CET 21 si stát ponechal v rukou nástroje, kterými může prosazovat v této zemi technologický pokrok. Pokud CET 21 nedostane povinnost podílet se na digitalizaci v licenčních podmínkách (a ona podle nového zákona žádné nové licenční podmínky přijmout nemusí s výjimkou těch, které sama nabídne), stále tady bude hrozit nebezpečí, že se Nova stane faktorem, který nás bude tlačit v televizním vysílání směrem od Evropy, do technologické zaostalosti rozvojových zemí.
Protože se s digitalizací dlouho nic nedělo, komentoval jsem až v květnu 2004 vládní usnesení č.395/04 „k zahájení řádného digitálního televizního vysílání“, v němž vláda uložila ministru informatiky ve spolupráci s ministrem kultury předložit "návrh koncepce rozvoje digitálního vysílání v ČR" do 31. března 2005, protože to, co se do vlády dostalo, se zabývalo jen prvními kroky přechodu. Bilance vládních kroků měla název Digitální otazníky aneb Co se vleče, neuteče?. Jen tak pro zajímavost - ministerskou koncepci nakonec schválila vláda až v březnu 2006, tedy rok po termínu.
Jen okrajově se Louč dotkla problému digitalizace v říjnu 2004 článkem Zpravodajský kanál a déja vu české mediální politiky :
Díky úspěšnému parlamentnímu lobbyingu, jenž se promítl do zákona č.231/01, se Primě a Nově prodloužily licence do let 2016 a 2017, aniž by tyto televize měly jakoukoli povinnost vyjít vstříc potřebám modernizace našeho vysílacího prostoru. Karamboly, které nás mohou čekat při digitalizaci zemského vysílání, nebudou mít podobu televizních krizí či prohraných arbitráží, ale bude to „pouze“podoba technického zaostávání a zhoršení univerzální dostupnosti vysílací služby ve srovnání s nabídkou, kterou budou mít k dispozici naši západoevropští sousedé.
Když Rada pro R a TV vysílání vyhlásila licenční řízení na digitální programy a přihlásili se první účastníci, v prosinci 2004 Louč zveřejnila článek Digitální projekty na stole a teď babo rado raď!:
Teprve teď některým politikům začíná dopadat pětník a uvědomují si, že přechodu na digitální televizní vysílání se za a) nelze vyhnout, donutí nás k tomu okolní svět, a že b) tento přechod není jen technologickým, ale také citlivým politickým problémem, který se jim v budoucnu může jako bumerang vrátit na jejich hlavu.
Nejsem si jist, zda nekoordinované rozhodování dvou regulátorů: ČTÚ a Rady pro R a TV vysílání bylo a je tím správným řešením. Mohu jenom opakovat to, co jsem už vícekrát napsal: je třeba posadit za jeden kulatý stůl všechny zúčastněné strany, tj. telekomunikační operátory, provozovatele vysílání, výrobce či dodavatele spotřební elektroniky, vládní úředníky, regulátory, nezávislé odborníky, a to podobným způsobem, jako se to stalo třeba v Německu nebo ve Velké Británii a dalších zemích, kde vláda vládne a nevyhýbá se odpovědnosti za hospodaření se společným statkem - vysílacími frekvencemi.
Když se letos na jaře schvalovala "digitální" novela vysílacího zákona, reagoval jsem v červnu 2006 glosou Digitální zpoždění – kdo za něj může?, v němž
Protože o tom, že v případě digitálního vysílání selhali politici, lépe řečeno vláda a stát, není pochyb. Jestliže zemské digitální vysílání využívá společný statek, tj. vysílací frekvence, a jestliže správu věcí veřejných a společných svěřujeme do rukou státu, pak role státu je zde nezastupitelná. Všude tam, kde zavádění digitální televize funguje, se to podařilo také díky jasné koncepci, kterou stát a státní správa ve spolupráci s vysílateli a komunikačními operátory připravily.V této souvislosti nelze nechat bez odezvy reakci ministryně Dany Bérové, která se proti kritice svého ministerstva ohradila a v odpovědi na článek Fera Feniče v LN “Fenič jde proti svým zájmům“ napsala: „musí být jasné, že jedna z mála institucí, která za to (opoždění DTT - mš) vůbec nemůže, je právě ministerstvo informatiky". To je do nebe volající nepravda. Dana Bérová totiž celou věc zužuje na legislativní problém slovy: “Můj úřad se pokoušel opakovaně prosadit co nejjednodušší zákonnou úpravu už v rámci zákona o elektronických komunikacích, kterou však odmítla sněmovna.” Ovšem to zpoždění nezpůsobila jenom legislativa, to zpoždění způsobila také nečinnosti vlády, konkrétně Mlynářova ministerstva.
A tak, když mě letos v září 2006 požádaly Lidové noviny o komentář k soudnímu výroku, který zneplatnil udělené digitální licence, v rubrice Úhel pohledu jsem pod titulkem Stát přistupoval k digitalizaci nekoncepčně (původní titulek: Když stát nefunguje, jak by měl) mohl pouze zopakovat vše, co jsem v předchozích komentářích napsal.