Čtenářský deníček - příloha Louče             leden 2021             archiv
aneb Vše co mne v tom měsíci zaujalo a stojí za přečtení .... i když je to TL;NR

Název: Ztroskotanci, samozvanci, odpadlíci, narušitelé, výtržníci a chaoti
Autor: Jan Macháček
Zdroj: lidovky.cz 11. 1. 2021

Monitor JM byl například některými čtenáři napomenut, že nahlašování a udávání nevhodných příspěvků (a následné blokace a vymazání účtů a profilů) na Facebooku přirovnal k atmosféře, kterou známe z minulého režimu: agilní udavači a napomínači, domovní důvěrnice, uliční výbory, agitační střediska, výbory lidové kontroly – a jak se to všechno jmenovalo.
(...)
Nesrovnávám Ameriku s komunistickým režimem, ale srovnávám sociální sítě s některými aspekty reálného socialismu. A srovnávat se má i nesrovnatelné a hlavně to, co nesedí úplně přesně. To je přece samotný smysl srovnávání.
(...)
Na levé části amerického politického spektra a v liberálních médiích se také používají podivná přirovnání: nejen samotný Trump a nejen ta agresivní část demonstrantů, nejen všichni jeho podporovatelé a umožňovatelé (enablers), ale vlastně všichni jeho voliči jsou prý zavrženíhodní fašisti a nacisti, Trump je jako Hitler a USA jako výmarská republika.
Ano – pravda, Trump poslal demonstranty ke Kapitolu, řekl jim například, ať si „vezmou svou zemi zpátky“. Když vtrhli do Kapitolu, nakonec jim řekl, že „je miluje“ a ať už jdou teď domů. Do toho tweetoval útoky na viceprezidenta Mikea Pence. Takže skutečně proběhl pokus narušit ústavní proces certifikace voleb. „Nátlak“ v podobě demonstrace by byl v naprostém pořádku, ale v patřičné vzdálenosti. Trump se nemůže divit, že možná bude sesazen. Hlavně se ale ukázalo, že americká ústava je sepsaná dobře, přesně pro případy, že se prezidentem stane člověk tohoto typu.
(...)
A další neadekvátní srovnání: normalizační komunistický režim a StB a státní televize, pokud vůbec o demonstracích informovaly, také nafotily největší exoty z nás, případně pankáče s číry, pokud se tam ocitli. Pankáč s čírem vyvolával v 80. letech mnohem větší hněv pracujícího lidu než nějaký vousatý disident. Je to ovšem dvousečné, pak se holt těžko argumentuje, že podobní lidé málem dokonali puč nebo se pokoušeli o restauraci kapitalismu v zájmu diverzních centrál Západu.
Většina lidí, která dorazila ke Kapitolu, vypadala ve skutečnosti docela normálně, i když jim IQ na dálku změřit neumíme.
(...)
Na tomto „puči“ nakonec vydělají novodobí cenzoři, kteří dostanou sociální sítě a internetové kanály pevně pod kontrolu progresivního křídla Demokratické strany. Firmám jako Facebook, Google a Amazon (Amazon je největším poskytovatelem icloudových služeb) hrozí ze strany vlády rozdělení a budou nyní sekat progresivní latinu.
(...)
Když jsme u těch neadekvátních příměrů, tak jeden pro změnu z druhé strany. Trumpovi příznivci i řada normálních republikánů upozorňují na to, že mnozí představitelé Demokratické strany podporovali a povzbuzovali jarní a letní demonstrace BLM a Antify jako adekvátní a sociálně spravedlivou reakci na policejní brutalitu proti Afroameričanům. Celé části velkých měst se v létě staly zónou, kam se nedalo vejít – hořely policejní stanice, soudní budovy, obchody a kostely. Materiální škoda byla tehdy mnohem větší, politická škoda je zase větší po středečních událostech. Rozdíl? Dosti zásadní – v případě událostí z léta nevyzýval k akci prezident.


Název: O Pavlovi
Autor: Daňa Horáková
Zdroj: nakladatelství Torst 2020, ISBN 978-80-7215-592-7

Pavel Kohout
str. 99: Nikoho nepřesvědčil o tom, že jeho snaha být "jiný a lepší" je poctivá: měnil se vždycky jen tolik, kolik to vyžadovaly poměry. Ale v jádru mi ho bylo líto, protože bylo zřejmé, že za kritikou Kohouta se schovávají i někteří, kteří za komunismu buď sami vědomě ubližovali, anebo ke všemu mlčeli, a tím pádem kolaborovali. (...) Kohoutova "vina" spočívala v jeho výjimečnosti : sklízel především závist. Měl úspěch, naplánoval si a budoval kariéru.
str. 103: Protože pokud movitého Kohouta něco bytostně odputovalo, tak bezradnost chuďasů. (...) Kohout se neobnažoval ani nehroutil, nestál sám sobě v cestě, nýbrž hrál svou hru perfektně - snad i když spal. Jeho nervy byly z kalené ocele. Kohout nezahýbal své choti, nezadlužoval se. Nepil pravidelně (jako většina z nás), a pokud pil, tak většinou vodku, a to s nezdolností a vytrvalostí ruského mužika. Takže nebyl zranitelný ani vydíratelný, a to na rozdíl od svého "drahého přítele" Kundery, kterého podle něj v šedesátých letech měla StB v hrsti a jeho ženu Věru informovala o všem, co dělal. Anebo na rozdíl od Vaculíka a jeho "selfies" s paní Zdenou, která u něj estébáci při domovní prohlídce našli a zveřejnili.
str. 106: Kohout dopomohl řadě svých kolegů-spisovatelů k publikaci jejich děl, ale nechal si svou pomoc zaplatit - třeba ve formě spoluautorství.

Václav Havel
str. 121: Když onen předprezidentský Vašek, kterého jsem znala, mluvil o pravdě, svobodě či demokracii, byl rozpačitě dojatý a jen stěží potlačoval jakýsi (tehdy komicky působící) státotvorný patos. Kdykoli se Vašek rozpovídal o Češích, zdecimovaných do apatické stádnosti a zdětinštělé poslušnosti vůči moci, o nutnosti vrátit tomuto národu sebevědomí a víru ve spravedlnost, srovnával Pavel tyto "pojmy" s prvomájovými komunistickými hesly a vzbuzovaly v něm jak málem fyzický odpor, tak nedůvěru.

Pavel Landovský
str. 144: Lanďák - v mezičase zbavený československého občanství - se stal rakouským občanem. Členem Burgtheatru zůstal do roku 1996, i když vlastně nikdy nehrál to, co se mu nabízelo, spíše "směl" hrát to, čím byl. Lanďák se hercem nestal, on se jím narodil.

Věra Chytilová
str. 180: Věra byla v jádru první - a dlouho jediný - člověk, který Pavla konfrontoval s mezemi jeho "výjimečnosti", kdo byl imunní vůči jeho šarmu a sex-appealu, a koho tudíž nemohl vyprovokovat, urazit nebo zranit. Ve Věře, která žila vně konvencí (o což Pavel usiloval) narazil na power lady, na kterou prostě nestačil.
Svým způsobem se Věra v československé normalizaci prosadila stejně jako Forman v komerčním Hollywoodu. Oba totiž dodržovali rozpočty a termíny, ani jeden z nich nikdy nic "nepodepsal" anebo "neodvolal", jenom zarputile bojovali za svoje právo pracovat: "Chovat se jako dospělý člověk nemá nic společného s oportunismem" - toto Formanovo krédo by Věra, kdyby ho byla znala, určitě podepsala. Stejně jako on její: "Nikdy jsem nepochopila nějaké nesmyslné hierarchie, nevážila jsem si představených, nikdy jsem před nikým neměla strach."

Jiří Gruša
str. 202: Jiří - na rozdíl od většiny emigrantských V.I.P. - nezůstal mentálně v oné rajské kotlině mezi Ruskem a Pruskem. Stal se diplomatem, přestože mu bývalí kolegové předhazovali zradu na literatuře, jež přece produkuje věčné pravdy pro budoucí pokolení (...) Takže o něm "po světě" rozhlašovali, že právě on, který "přijel do emigrace jako kovboj do baru" (Karel Hvížďala) hanebně selhal. Ale v jejich pohoršení bzučí závist, protože oni sami to "tam" - mezi Němci, mezi Evropany! - nikam nedotáhli a hemžili se nadosmrti mezi (s prominutím) Čecháčky.

Milan Kundera
str. 213: Kundera. Milan Kundera. Jeho famácký profesor, kterému kdysi v jakémsi pražském baru přebral slečnu. Idol jak emigrantů, tak domácích, víceméně zapadlých vlastenců. Hvězda evropské literatury. To byla síla. To byla autorita... Konec diskuse. (na závěr diskuse o Kafkovi a Mileně Jesenské - pozn. mš)

Ivan Sviták
str. 234: Chtěl být hvězda - a zůstal prskavkou. A to i New Yorku, kam po invazi emigroval...
str. 238: Po 22 letech v exilu se Sviták v březnu 1990 vrátil do Československa, začal se okamžitě angažovat v politické levici a ironizovat veškeré dění, ale aplausu, ba ani dividend za své předsametové zásluhy ve formě funkce či místa se nedočkal.

Ludvík Vaculík
str. 241: Vaculík - syn brumovského tesaře a (jak upozorňovala Madla) vnuk panského drába - byl celoživotní katolík, a sice onoho syrového, patriarchálního ražení, které svého času sedlákům nezabraňoval sáhnout nádenici pod sukni, už protože to pan farář nepovažoval za přestupek, hodný trestu, ale spíše za něco jako přírodní úkaz, za nezávadnou přeháňku. Z církve sice během vojenské služby roku 1951 vystoupil, ale atiesmus rudého režimu mu nenabídl ono "vykoupení", jež hříšníkovi slibuje zpověď. Takže Vaculík sice s apetitem zdatného "ogara" hřešil - ale nevěděl, kam s tím špatným svědomím.
str. 243: A když se s blížícím se stářím začal ptát, jak žít, aby zůstal sám sebou, aby "zpečetil" svou autenticitu, rozhodl se - už po sametové revoluci - pro návrat do lůna Svaté církve. (...) V domácnosti, alespoň dle svědectví jeho právoplatné manželky v její knize "Já jsem oves", Vaculík žádnou "ženskou práci" nedělal. Nikdy si neuvařil, neuklidil, nepřevlékl ložní prádlo, a pokud opláchl svůj hrnek od kafe, považoval se za hrdinu a mučedníka současně. "Ludva" čekal, že mu Madla bude prát a žehlit, že mu strčí hřebínek na vlasy do kapsy, i když šel za jinou, protože věděl, že jeho žena je přesvědčena, že ji svět bude "soudit" podle jeho zjevu, a že se "pořádná ženská" o svého chlapa musí postarat za všech okolností.
str. 246: Vaculíkův Snář - to byl megaevent, happening, o kterém se dodnes vedou akademické spory, píšou disertace a organizují veřejné diskuze, jež zkoumají jeho literární formu a řeší otázku, zda jde o román či deník či románový deník nebo deníkový román
str.247: Na mne Snář - s odstupem let a s oním shovívavým úsměvem, s nímž se stárnoucí člověk ohlíží na své heroické mládí - působí především jako jakási podprahová zpověď. U zpovědi na sebe přece člověk musí říct vše, úplně vše - i za cenu, že tím ublíží svým nejbližším. Vždyť odpuštění hříchů dosáhne, jen pokud vypoví pravdu a nic než pravdu. (...) Sám sebe stylizuje do role "nezaujatého vypravěče", kdežto nás zobrazuje pokřiveně. A pokřivený image, který ve Snáři vpálil disentu, je věčný. Vaculík sice opakovaně tvrdí, že chtěl zanechat pravdivý dokument doby, a že svou generaci vlastně jen "vyfotil". Ale co zanechal, jsou fotky z photoshopu.

Milan Machovec
str. 275: (citát Machovce) "Bůh je otázkou po smyslu v mytologickém rouchu, já ji však raději kladu bez mytologického hávu, tedy bez závoje, nepokrytě a často."
str. 276: Milanovi se prostě podařilo uniknout směšnosti a zachovat si věrohodnost - přestože po únoru 1948 (jako Sviták, Vaculík, Kohout) vstoupil do komunistické strany. Ale už tehdy na rozdíl od výše zmíněných své rozhodnutí vysvětloval poctivě. Jednak prý podlehl kouzlu komunistů, kteří slibovali splnit jeho ideál o sociální spravedlnosti dříve a rychleji než ostatní spolky. Což byl argument, kterým se obhajovali všichni. Ale Milan též přiznal, že chtěl udělat kariéru, že nechtěl "zůstat na ocet" a ocitnout se mezi občany druhé kategorie bez možnosti univerzitního vzdělání.

Jiří Menzel
str. 287: (Menzel přijel na projekci Postřižin v Mnichově, v kině seděli s Juráčkem, který ho pozval k nim domů) Menzel, očividně zaskočen, odvětil, že se sice nebojí se s námi stýkat, ale že to pro jistotu oznámí panu Rybínovi. Nejsem si samozřejmě jistá, ale "soudruh Rybín" byl zřejmě ideologický dozorce a tím pádem příslušník StB, čili jeden z oněch činitelů, kteří doprovázeli každou delegaci, vyslanou ze socialistického Československa na Západ.
(Horáková se mýlí - Rybín byl šéfem Filmexportu, u StB začínal po roce 1945 a v 50. letech, ale kvůli roku 1968 byl z vnitra odsunut a Filmexport byl pro něj "trafikou.")
str.290-291: (při líčení sporu Jiřího Menzela s Pavlem Juráčkem Daňová připomíná Erasma Rotterdamského) Erasmus nebyl ani pro Luthera ani pro papeže. Jenomže to, co on považoval jako absolutní nezávislost (a nevděčnou toleranci), jiní vnímali jako nerozhodnost, zdráhavost a zbabělost (...) Erasmus nebyl vůdcem, ani "příslušníkem," nebyl ničím - ale něčím přece jen byl: nezaujatým pozorovatelem, který svůj princip "nevměšování" splatil osamělostí. Pavel a Menzel by se pro identické politické postoje zřejmě nenadchli v žádném režimu (...) Menzel chtěl točit "pro lidi" a Pavlův arogantní l´art pour l´artismus ho popouzel.

domov
str. 352: A když jsem se rozjela do Prahy, abych na ministerstvu zahraničí v Černínském paláci na Hradčanech "probrala" nabídku na vstup do diplomatických služeb "Vaškovy republiky", oslovil mě vrátný za majestátním vchodem "čest, soudružko, tak mi dej občanku". Tykal mi. Říkal mi soudružko. V tu chvíli se moje "těšínská jablíčka" bleskurychle scvrkla. V Německu jsem měla práci, která mě bavila, a dokonce mi "vnucovala" dojem, že dělám něco užitečného a smysluplného. Ale v Černínském paláci to čpělo oním podhoubím, v němž prosperují posluhovači, kteří přežijí, ať už jim vládne, kdo chce.

Václav Havel
str.391 (odkaz na Putnu, který cituje deník PJ o tom, že i zhýralost VH si zachovává "vnější noblesu a vnitřní čistotu", DH pak popisuje situaci narozenin 2. srpna 1975 Juráčka a stripérky, kterou mu "darovali" přátelé, jak s ní Václav Havel konverzoval o lidských právech a Helsinkách - v té době podepsán Závěrečný akt pozn. mš)
str. 459: 15. prosince se Václav v Praze sešel s Milošem Formanem při promítání jeho nového filmu Valmont. Kdysi spolu sdíleli ložnici v poděbradském internátu (...) Tenkrát, v Poděbradech se nastávající puberťáci jednoho dne měli na dvoře učit jezdit na kole. Desetiletý Vašek nasedl a rozjel se, ale neotočil před bránou, jak bylo nařízeno, nýbrž zuřivě šlapal dál a dál. když ho příslušný profesor tělocviku na motorce někde před Nymburkem dohnal a nařizoval malému, obtloustlému klukovi, aby okamžitě zastavil, odvětil Havel, že by strašně rád zastavil, ale že se neumí otočit. Navíc nedosáhne nohama na zem... To mu zřejmě zůstalo. Na cestě, pro kterou se jednou rozhodl, nebyl Vašek k zastavení, i když pro ni možná nebyl dostatečně vybaven.

Pavel Juráček - deník
str.463: Pavel nepsal svůj deník pro sebe, ale pro své budoucí čtenáře (...) Stačí přečíst "návod k použití", který formuloval už 11. prosince 1954 a nenapsal rukou jako tisíce dalších stránek, ale na stroji (čímž zřejmě hodlal zdůraznit závažnost tohoto sdělení): "všem těm, kteří otvírají tyto stránky, ať už jsem jim deník půjčil, nebo jej nalezli náhodou, všem těm, kteří budou číst, píši tyto řádky (...) Přesto ale upozorňuji, že mé "gymnasiální lásky" proběhly obvykle mnohem střízlivěji..., než jsem napsal (...) Snad jenom jediná věc zůstala od počátku až do konce pravdivá. Nikdy jsem v nic nevěřil, Teprve dnes vím, jaká následky to přináší." Svou proklamaci končí imperativně (o něco poprosit skutečně neuměl): "Chci, aby ten, kdo otvírá první stránku mého deníku, si nad každou řádkou uvědomoval to, co jsem zde dnes napsal."

Archiv Čtenářského deníčku Louče zpět na Louč

Nelze podržet v paměti věci minulé... (Kniha Kazatel 1)                   Ale když paměť slábne, web a internet snad mohou pomoci (Milan Šmíd)
CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd