Pod ředitelem České televize Janem Součkem se kýve židle. Příští týden 6. května bude Rada ČT jednat o jeho odvolání. Co se kolem Součka děje, popsali lépe a podrobněji už jiní, proto zde nabízím jen odkazy na dva zdroje. Ten bulvární v týdeníku Reflex Divoký thriller v České televizi, a ten serióznější od Filipa Rožánka na Lupě Proč má padnout ředitel ČT?. Rožánek se v něm zabývá až "tou poslední kapkou" sporu, který poprvé vybublal na jednání Rady ČT 12. března přijetím tří usnesení, z
nichž jedno Součkovi vytklo "vyplacení mimořádné odměny manažerovi (...) ve výši 2,5násobku jeho platu, kdy vyplacení odstupného zákon výslovně zakazuje" nebo "nestandardní přiznávání plateb zaměstnancům při rozvázání pracovního poměru mimo rámec kolektivní smlouvy. Například v případě manažera, jemuž byla přiznána konkurenční doložka v prakticky stejné výši jako jeho celkový příjem za celou dobu jeho šestiměsíčního pracovního poměru." (doplněno a upřesněno 3.5.) Veřejné jednání Rady ČT se sice jménu dotyčného vyhýbalo, ale všichni věděli, že to byl Součkův kámoš z Brna Jiří Kokmotos.
To vše v situaci, kdy prezident Pavel minulý týden podepsal "velkou mediální novelu", podle níž od května budeme platit za ČT 150 Kč a za ČRo 55 Kč měsíčně.
Po třiceti letech věnovaných osvětě a podpoře konceptu médií nezávislých na vládě a sloužících veřejnosti, kterým říkáme veřejnoprávní, dnes docházím k názoru, že tento koncept u nás ztrácí perspektivu. Už před deseti lety jsem upozornil, že jeho další existence ve změněných podmínkách je závislá na dvou faktorech, dvou pilířích. A dnes stojíme před otázkou, zda tyto pilíře jsou dostatečně pevné, nebo zda vůbec ještě existují.
Tím prvním je politická vůle média veřejné služby podpořit, neboť jejich vysílání "je přímo spjato s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti" (citace Amsterdamského protokolu smlouvy o EU).
Stačilo sledovat 40 hodin rozpravy k návrhu novely zákona, v níž především Česká televize - méně Český rozhlas - byly předmětem paušálního osočování ze strany opozice, zpochybňování jejich činnosti "placené z našich daní a poplatků", pro jejichž placení "není nejmenší důvod" (Andrej Babiš). Sněmovní rozprava tak odhalila nejen naprostou neschopnost našich politiků vnímat funkci média veřejné služby nad rámec jejich zpravodajství a publicistiky, ale i neohrabanost vlády a jejích zástupců při obraně existence České televize a Českého rozhlasu. Příkladem může být kličkování ministra kultury Martina Baxy ve věci poplatků, jakož i nekvalitní návrh zákona, který vláda silou protlačila, a jenž vedle užitečných paragrafů (upřesnění veřejné služby v nových technologiích, pravidla obchodních sdělení, memoranda apod.) má závažné nedostatky a je zralý na rychlou novelizaci.
Druhým pilířem, na kterém stojí existence vysílání a médií veřejné služby, je podpora veřejnosti. Před léty jsem to popsal takto: "Tím druhým, neméně důležitým pilířem, je zájem a podpora široké veřejnosti, bez níž by vysílání veřejné služby mohlo zajít na úbytě v začarovaném kruhu příčin a následků. Ten by mohl začít prudkým poklesem sledovanosti, po němž by následovalo omezení přísunu finančních prostředků, což by vedlo ke snížení kvality a přitažlivosti pořadů s následným dalším poklesem diváckého zájmu, a tak dál až k bodu, kdy vysílání veřejné služby – pokud by nezaniklo – by se mohlo dostat do pozice marginální kulturní instituce dotované státem."
Obávám se, že Česká televize se do tohoto stavu již dostala, i když na začátku nebyl pokles sledovanosti, ale pokles příjmů znehodnocovaných inflací, doprovázený poklesem kvality nabízeného obsahu - mám na mysli dramatickou tvorbu a nedostatek inovací.
Přestože Česká televize se neustále zaštiťuje průzkumy měřícími po vzoru BBC plnění veřejné služby, v nichž hodnoty přesahují
padesát procent ve prospěch ČT, některé vědecké studie ukazují, že podpora konceptu médií veřejné služby je u obyvatel ČR sotva poloviční. Z mého pohledu dnes sklízíme setbu polistopadových pravicových vlád, pro něž "veřejné" bylo sprostým slovem, neboť mělo existovat jen "soukromé" a "státní", a v této konstelaci Česká televize a Český rozhlas byly představovány veřejnosti jako nechtěné relikty minulosti. Nehledě na postoje populistů, kteří namísto aby vysvětlovali význam médií veřejné služby pro celou společnost, nadbíhají náladám odmítajícím platit rozhlasové a televizní poplatky pod diskutabilní záminkou - ČT ani ČRo prý nikdy nesledují.
Přestože jsem dlouhá léta obhajoval tzv. koncesionářský rozhlasový a televizní poplatek jako nejlepší způsob financování médií veřejné služby (jen tak mimochodem - které z východoevropských veřejnoprávních médií se může pochlubit, že se obešlo přes třicet let bez státních dotací jako Česká televize a Český rozhlas?), dnes docházím k názoru, že pravděpodobně jediným východiskem pro budoucnost financování českých veřejnoprávních médií bude státní rozpočet.
Vede mě k tomu zkušenost z parlamentní debaty a ze zážitku sněmovního semináře s názvem "Definice poplatníka". Konal se na podzim 2022 pod vedením Aleše Juchelky za naprostého nezájmu poslanců, včetně členů volebního výboru, dnes přejmenovaného na výbor pro mediální záležitosti. Informace o financování médií veřejné služby na základě zahraničních příkladů, které zde přednesl Filip Rožánek a také moje osoba, zůstaly naprosto bez ohlasu a bez účinku na následné rozhodování zákonodárného sboru, čímž se tento seminář zcela minul účinkem, na rozdíl od podobného semináře s mezinárodní účastí v roce 2004, jehož náměty se o rok později promítly do stále platného zákona o poplatcích 348/2005.
Jestliže tenkrát v roce 2004 seminář přispěl k tomu, že nový zákon - také na základě zahraničních vzorů - vyřešil a upřesnil, jak se budou poplatky platit, a kdo bude za výběr poplatků odpovědný, tentokráte byl dopad semináře z roku 2022 na kvalifikované rozhodování nulový. Vláda a poslanci měli na výběr - buď pokračovat v naprosto zastaralé konstrukci poplatku za "vlastnictví přijímacího zařízení", nebo přejít k plošné platbě ve formě paušálního (solidárního) poplatku na domácnost a na podnik, nebo zvolit třetí možnost: zakomponovat poplatek do daňového systému ve formě mimorozpočtové daně. Nakonec vznikl kočkopes, v němž lidé/domácnosti platí za vlastnictví všeho, co vysílání reprodukuje (přijímače, počítače, mobily apod.) a na podniky byla uvalena paušální solidární sazba dle německého vzoru. Je jasné, že tohle asi nebude moc dobře fungovat. Že to České televizi a Českému rozhlasu i při současném zvýšení poplatku k odvrácení sestupné trajektorie popularity - a možná i financí - asi moc nepomůže, je nabíledni.
Možná, že moje rekviem je předčasné. Vysílací instituce Česká televize a Český rozhlas zřejmě jen tak nezaniknou, i nadále budou existovat a produkovat nějaký obsah. Otázkou však je, jaký ten obsah bude a v jakém rozsahu a v jaké kvalitě pokryje témata a žánry, které komerční média ze své podstaty a pod diktátem trhu nemohou nabídnout.
Na jednom ze známých krumlovských mediálních seminářů (kdo si dnes ještě na ně 
vzpomene) jsem před dvaceti lety zahájil svůj referát slovy: "Medvědí službu konceptu televize veřejné služby činí ten, kdo říká, že "veřejnoprávní televize musí být, protože být musí". Veřejnoprávní televize také být nemusí. Ale to, že ji máme, je výsledkem svobodného rozhodnutí při vědomí její potřebnosti a užitečnosti."
V současnosti to však vypadá, že vůle k svobodnému rozhodnutí ve prospěch veřejnoprávních médií tu dnes není, protože pochopení a podpora konceptu nezávislých médií veřejné služby se z našeho veřejného života vytrácí. Důvody? Viz odkaz na výše popsanou erozi nosnosti jejich pilířů.
Česká politická scéna dělá vše pro to, aby z nich udělala bezzubý nástroj své publicity a propagandy. Pro veřejnost masírovanou alternativními zdroji, sociálními sítěmi a pod vlivem populistů systematicky a dlouhodobě podkopávajících důvěru v Českou televizi a Český rozhlas (Zeman, Babiš, Okamura) koncept médií veřejné služby mezi lidmi ztrácí přitažlivost. Zvláště když výkony České televize v původní programové tvorbě jsou matné a konkurence komerčních platforem silná. Kvalitní a rozmanité služby, které i v podmínkách finanční nouze stále ještě poskytuje Český rozhlas, to asi nezachrání.
Možná, že přichází čas rozloučit se s veřejnoprávními médii západoevropského stylu podle vzoru BBC, z nichž se postupně stanou média státní (financování přes daně, limitovaný rozpočet a omezené programové výstupy). Lze si jenom přát, aby i v těchto nových podmínkách si státní média zachovala nezávislost na vládnoucích garniturách. Když už budou státní, tak ať jsou alespoň neutrálně státotvorná.