| LOUČ č.13 20.11.2000 | |||
občasník informující o světě žurnalistiky a médií| motto: Karl Kraus měl Pochodeň, já to zkouším s Loučí... | © Milan Šmíd | Louč se snaží posvítit i tam, kam nedosáhne světlo internetových zdrojů www.ceskenoviny.cz/media.html, www.mam.cz, www.istrategie.cz, www.idnes.cz, www.ihned.cz, http://www.britskelisty.cz, http://www.ram.cz a dalších URL.
| |
|
První dojem z vládní novely vysílacího zákona Volební prognózy, novináři a politici |
Na okraj týdne 13.-20.11.2000
* Z hlediska mediální politiky tou nejdůležitější událostí týdne bylo zasedání vlády, které schválilo vládní návrh novely zákona 468/1991 o provozování R a TV vysílání, který je na internetu k mání jako sněmovní tisk č. 780, a který je konkurencí poslaneckého návrhu zákona ve sněmovním tisku č. 717. Viz též louč č.5 a poznámka zde.
Protože jsem neměl přístup k internetu, netušil jsem, že se mezitím k tomuto problému rozvinula diskuse na stránkách Britských listů. Věřím, že můj příspěvek tuto diskusi doplní.
* Výročí naší "velké listopadové" jsem prožil ve Vídni, kde se konala konference o "Přemostění starých a nových médií" (Bridging Old & New Media), kterou pořádalo společně s rakouskými spoluorganizátory (ORF, IDM) De Witt Wallaceovo Centrum pro komunikaci a žurnalistiku při Duke University. Neměl jsem tudíž mnoho času na přípravu 13.vydání Louče. V průběhu týdne se však chystám Louč doplnit svým referátem na konferenci a zážitkem, kterým pro mne bylo setkání s Big Brother na obrazovce.
zpětPrvní dojem z vládní novely vysílacího zákona
Ačkoliv jsem ještě neměl čas text vládní novely zákona č. 468/91 Sb., o provozování R a TV vysílání, podrobněji prostudovat, vystoupení ministra kultury Pavla Dostála na tiskové konferenci po zasedání vlády ve mně vybudilo poplašné signály, a to v okamžiku, když ministr Dostál při odpovědi na otázku redaktora ČRo Aleše Heřmánka projevil základní neznalost a nepochopení původního významu pojmu evropské televizní legislativy tzv. "major event" neboli "události značného společenského významu".
Dostál zde doslova řekl: "Víte, ono se musí zajistit, že když přijdou například povodně, že se jakákoli vláda, jakýkoli ministr nebude muset prát v této souvislosti o místo na obrazovce nebo v rádiu."
Takže jsem rychle zalistoval vládním návrhem novely a důvodovou zprávou a dočkal jsem se dalšího otřesného zážitku, a to v podobě návrhu paragrafu 9h, odst.3, který praví:
"(3) Za událost značného společenského významu se považuje událost uvedená v Seznamu událostí značného společenského významu, který po projednání s Radou stanoví ministerstvo vyhláškou."
Zase jednou se mi zjevil obraz onoho postkoloniálního soudce v africké zemi, ktrerý se domníval, že k převzetí britského práva stačí, když si oblékne talár a nasadí paruku - wig.
Ten článek o událostech značného společenského významu má samozřejmě své zdůvodnění a svoji logiku a já s ním souhlasím. To zdůvodnění se objevuje v direktivě EU Televize bez hranic, v jejích tzv. recitals 18-22. Jde o to, aby v době, kdy atraktivní přímé přenosy se stále více přesouvají do placených komerčních kanálů, aby veřejnost měla i nadále volný a univerzálně dostupný přístup k televizním informacím o některých událostech - především sportovních, neboť o politické přenosy jak známo placené kanály zatím zájem nemají. Tak praví Směrnice EU, tak praví v podstatě i naše vládní novela a její důvodová zpráva. Leč ministr Dostál to vyložil novinářům tak, že jeho ministerstvo uloží vyhláškou něco, co si vláda vymyslí, a co budou muset televize poslouchat.
Jestliže se ministr ve věcech nevyzná, pak se nedivím, že není schopen pozitivně ovlivnit práci svého personálu, který plodí dokumenty možná formálně vytříbené, leč obsahově pochybené. (Tato věta nevylučuje jinou variantu: ministr se nevyzná, protože ho personál není schopen dobře informovat, nicméně odpovědnost je stále na ministrovi, který sice nemusí vědět všechno, ale měl by na to mít své lidi.) Na první pohled je novela v zásadě kompatibilní s evropským právem a já budu první, který tento vývoj bude hájit a prosazovat. Jde však o tom, jakým způsobem se tak činí.
Stačí jednoduché srovnání dvou dokumentů - směrnice EU Televize bez hranic a vládní novely zákona č. 468/91. Zatímco Směrnice ve svém článku 3a říká:
"Každý členský stát MŮŽE UČINIT OPATŘENÍ (may take measures) v souladu s právem ..atd.", která zajistí, že se nebudou vysílat "na exkluzivní základně (on exclusive basis)" některé "události pokládané daným státem za významné pro společnost," pak naše vládní novela toto opatření činí dosti rasantním způsobem a dokonce to v důvodové zprávě zdůvodňuje větou, že "SMĚRNICE (...) ZAVAZUJE ČLENSKÉ STÁTY k tomu, aby zajistily pro širokou veřejnost přístupnost přenosu takové události na volně dosažitelném, tj. neplaceném, nekódovaném a celoplošném programu."
Ve věci tzv. "major events" totiž Směrnice nic nikomu nenařizuje, pouze vytváří legislativní prostor pro ty státy, které si budou chtít některé přenosy významných sportovních akcí uchovat pro neplacenou televizi. Tedy nabízí se tu možnost, kterou ovšem naši lidé pojali jako povinnost.
Ať čtu Směrnici jakýmkoli způsobem, já v ní tu přísnou povinnost pro státy EU a tedy i pro Česko nenacházím, s výjimkou jediné povinnosti v článku 3a/3, která má však jistá zadní vrátka (je zde zmínka o rámci vlastních zákonů a využití vhodných prostředků), a ta povinnost se týká toho, že v EU budeme muset vyjít vstříc partnerským zemím v případě, že nějaká událost s velkým významem pro tohoto partnera by se odehrávala u nás doma a náš vysílatel by jí chtěl prodávat do země našeho partnera pouze na exkluzivním bázi, která by vyloučila volný přístup pro zdejší obyvatelstvo.
Pokud jsem použil metaforu o postkoloniálním soudci s bílou britskou parukou, pak se to týká hlavně zmíněného 9h, odstavce 3, jenž praví, že o tom, co jsou události značného společenského významu, stanoví ministerstvo vyhláškou.
Je zcela možné, že Dostálovi legislativci se nechali inspirovat praxí z Británie, leč přehlédli při tom několik důležitých skutečností.
Ano, Británie je zatím jednou z mála zemí, které již vypracovaly seznam tzv. "listed events" (patří mezi ně např.finále domácích fotbalových pohárů, kriket, hlavní dostihy apod.). Je to logické, když si uvědomíme, že právě Británii hrozí největší nebezpečí, že veškeré atraktivní sporty skoupí Murdochovo impérium pro placené programy Sky Digital.
Ano, pokud vím, tak tento seznam byl vydán ministerskou vyhláškou, ale také vím, že vydání tohoto seznamu předcházelo trojstranné jednání, kdy za jeden jednací stůl zasedli TŘI PARTNEŘI:
Nicméně náš vládní návrh novely zákona 468/91 počítá pouze s JEDINOU stranou - a to stranou regulátorů (ministerstvo+Rada).
Na tiskové konferenci to Dostál vysvětlil takto:
"(...) za událost značného společenského významu se považuje událost uvedená v seznamu událostí značného společenského významu, který po projednání s Radou pro R a TV vysílání stanoví ministerstvo vyhláškou. To znamená, že ministerstvo kultury zřejmě po poradě s mediálním výborem parlamentu (sic!) navrhne jakýsi seznam těchto událostí, projedná to s radou a vydá vyhlášku." A basta.
Je těžké obhajovat stát a regulátory proti útokům nevzdělaných komentátorů a rychlokvašených liberálů, když tento stát a regulátoři zapomínají na to, proč vlastně přišli na svět.
Stačí srovnat dvě webové stránky dvou regulátorů: americké FCC - Federální komunikační komise a ČTÚ - Českého telekomunikačního úřadu. Já vím, ty instituce nejsou zcela totožné a pracují v odlišných podmínkách. Leč srovnejte sami:
A když k tomu připočtete, že v Česku bývá zvykem držet se spíše litery než ducha zákona, a že ta litera se občas příliš nevyvede, pak není divu, že útoky na stát a regulátory jako ochránce veřejných zájmů mají ve veřejnosti takový ohlas.
Volební prognózy, novináři a politici
Už vidím, jak přísní kritici si smlsávají na přeřeknutích Marcely Augustové, která si tu a tam komunisty pletla se sociálními demokraty a sociální demokraty zaměnila za ODS. Já si však myslím, že tentokráte bylo zpravodajské krytí voleb dobré a pokud bych něco novinářům vyčítal, tak jejich nedostatečné objasňování původu a metodiky vzniku dat, které veřejnosti předkládají.
V neděli po 22. hodině byli diváci konfrontováni s výsledky sociologických výzkumů, tzv. exit polls, které vznikají tak, že tazatelé stojí před volebními místnostmi a podle dané metodiky zpovídají ty, kteří právě odvolili. Využitím zákonů statistiky se pak výsledky ze zvoleného vzorku extrapolují na chování voličů celého volebního obvodu.
V bývalém Československu jsme se poprvé setkali s exit polls při prvních svobodných volbách v červnu 1990, kdy je z grantových peněz organizovala německá agentura INFAS. Už tenkrát sociolog Herzman upozorňoval na subjektivní momenty, které mohou rušivě působit - například lidé se nepřiznají k tomu, že volili komunisty, a volební výsledky jsou pak pro komunisty příznivější než čísla z exit polls. (Kupodivu, o osm let později v červnu 1998 se naopak mýlil sociolog Herzman, když se snažil opět výsledky exit polls korigovat a nakonec se ukázalo, že to není třeba, protože lidé se už nestyděli volbu KSČM tazatelům přiznávat.)
Naštěstí samotní politici mají s průzkumy veřejného mínění své zkušenosti, takže jejich postoj byl v nedělním večerním vysílání ČT2 opatrný. A dobře udělali. Jak se ukázalo, průzkumy naznačovaly, že by Jiří Dienstbier (ČSSD) měl v Mladé Boleslavi vyhrát 51:49, ale nakonec to bylo 49,8:50,2 ve prospěch protikandidáta ODS Jaroslava Mitlenera. Neuspěl ani jeden kandidát KSČM, ačkoliv průzkumy z Chomutova dávaly naději Ladislavu Drlému (KSČM) opět v nejtěsnějším poměru 51:49.
Politici často zpochybňují výsledky výzkumů veřejného mínění, zvláště tam, kde jsou pro ně nepříznivé. Tyto výzkumy však nikdy neříkaly, že jsou stoprocentně přesné. I u těch největších a nejpečlivěji dělaných se bude statistická chyba vždy pohybovat v rozmezí plus mínus 1 procento.
Hodně však záleží na novinářích, jak výsledky interpretují. Právě oni by si měli být vědomi jisté relativity a podmíněné objektivity získaných čísel a neměli by z nich dělat dalekosáhlé závěry, tak jak se s tím - zvláště u průběžných výsledků volebních preferencí - setkáváme.
Někdy by nebylo na škodu, kdyby novináři čas od času prověřili i metodiku výzkumů, a podívali se na zoubek práci agentur s tazateli, zda a jak jsou tito kontrolováni. Vždyť některé víkendové rozdíly mezi průzkumem a skutečností v Opavě (Josef Jařab zde nakonec zvítězil 57:43, ačkoliv průzkum naznačoval jen těsný rozdíl dvou tří procent) jsou skutečně na pováženou a měly by vést agenturu STEM k zamyšlení, zda v Opavě jejich lidé pracovali tak, jak měli.
Vzpomínám si, jak na jednom semináři před volbami v roce 1998 diskutovali novináři se sociology, kdo z nich více ovlivňuje veřejné mínění. Diskuse se týkala dnes téměř zapomenuté strany DŽJ (Důchodci za životní jistoty), která měla před volbami neobvykle vysoké preference, cca 4 procenta, a některé agentury byly obviňovány z toho, že DŽJ dělají reklamu a preferují ji ve svých výzkumech. Důkazem byla i rozdílná čísla ve věci DŽJ pocházející od STEMu, SOFRES-Factum a IVVM.
Nakonec se ukázalo, že za různost čísel mohla různá metodika - jedna agentura předložila dotazovanému seznam registrovaných stran, ze kterého měl zvolit, druhá agentura položila dotaz a nechala dotazovaného lovit v jeho paměti. Pochopitelně, že si vzpomněl hlavně na to, o čem nedávno slyšel v médiích, a tenkrát se v médiích hodně mluvilo o DŽJ, možná také proto, že usměvavý zdravý penzista Kremlička byl pro novináře přitažlivým objektem.
Když už chybují novináři (například při informování o volebních preferencích se téměř pravidelně zamlčí procento nerozhodnutých, což jsou vlastně ti, kteří nakonec volby rozhodují), pak politici by chybovat neměli. A někdy mám pocit, že v sekretariátech našich politických stran je až příliš mnoho analytiků, kteří až příliš vážně berou průběžné výzkumy veřejného mínění, o posledních volbách ani nemluvě. Vždyť jejich výsledky odrážejí rozložení volebních preferencí pouhé třetiny našeho voličstva. Takže ty dvě třetiny jsou velkou neznámou a to ve dvou aspektech - zda přijdou volit a koho budou volit.
Právě důchodce Kremlička může sloužit jako výstražný příklad. V euforii nad čísly průzkumu volebních preferencí slíbil redaktorce pořadu TV NOVA Na vlastní oči Kateřině Hrochové, že sní chrousta, když se DŽJ do parlamentu nedostane. Důchodci se do Sněmovny nedostali a navíc jentaktak překročili hranici 3 procent, která jim zajišťovala státní příspěvek. Aby slib sázky splnil, před očima kamer nakonec snědl brouka potemníka a zapil ho fernetem. Mohl si to ušetřit, kdyby tolik nepodléhal médiím a lépe rozuměl tomu, jak s výsledky výzkumů veřejného mínění nakládat.
P.S. Dvě poznámky k drtivé porážce Libuše Benešové (ODS) v souboji s kandidátkou čtyřkoalice Helenou Rögnerovou, která v Benešově zvítězila 74,5:25,5:
Situační zpráva o Velkém Bratrovi z víkendu 17.-19.11.2000
Velkého Bratra jsem znal už z internetu, který mi už dříve zprostředkoval návštěvu uzavřeného domu s kamerami a mikrofony, nepřetržitě sledujícími zdejší dobrovolné vězně, jejichž pozorováním se bavili diváci komerční stanice RTL. Nemaje kabelovou televizi ani satelit, teprve minulý víkend jsem si vše mohl "vychutnat" na vlastní oči při druhé sérii tohoto televizního pořadu v Německu (začala 15.září, skončit má 5.ledna 2001).
Lidem z médií není třeba široce vysvětlovat, co to je televizní formát Big Brother, který firma Endemol už prodala téměř na všechny významné televizní trhy. Naše TV NOVA ústy Líby Šmuclerové se nechala slyšet, že "do toho zatím nepůjde". Myslím, že vím proč. Big Brother je dosti drahá záležitost, musela by se koupit licence, na plný úvazek k sobě váže celý štáb lidí. TV NOVA zatím na to nemá, musí odvádět peníze svému patronovi MEF Holdingu tak jako dříve odváděla peníze Američanům. O to zajímavější je sledovat, jak RTL ty peníze dostává zpátky.
Každodenní sestřih událostí v uzavřeném domě "Big Brother - Doku Soap", který vyprodukuje denně hodinu večerního programu RTL2 deně, by asi náklady neamortizoval. A proto každý víkend se na RTL1 koná velké dvouapůlhodinové show s názvem "Big Brother - die Entscheidung" (Rozhodnutí), ve kterém se mimo jiné rozhoduje o tom, kdo opustí na základě hlasování uzavřený televizní dům, případně kdo nahradí ty, kteří to mezitím vzdali (repríza v neděli dopoledne). Tento gala pořad, jakési pop-super-talkhow, je samozřejmě hojně prošpikován reklamami. Příbuzní a známí těch, kteří se dobrovolně vystavili očím diváků, jsou exploatováni ve zváštních pořadech "Big Brother - Family & Friends". A kromě toho na to, co se děje v domě Velkého Bratra, navazují soutěže "Big Brother - das Quiz".
V těchto soutěžích (60 minut) velice snadno můžete přijít k odměně od 100 do 1000 DM, když budete schopni odpovědět na triviální otázky, o které vlastně ani tolik nejde. To, co vyhrává, je "Hot Button" neboli horký knoflík, do kterého moderátor po zadání otázky udeří a tím vybere z množiny telefonujících právě toho jediného, který tak získává šanci na výhru. Jestliže dobře odpoví, dostane nejen peníze, ale může také hádat čtyřčíselnou kombinaci pro otevření trezoru s půl miliónem marek, kterou strážce před kamerou pomalu a obřadně vyťuká, aby se ukázalo, že trefit se do jediné správné kombinace z 10 tisíc možných není jen tak jednoduché. A soutěží se nejen v otázkách, ale také v primitivnějším vkládání míčků do třech děr, jimiž propadají do košíčků s vyznačením částky. Pokud je to nula, sázka propadá a tak vzniká jackpot - tak kolem 20 tisíc DEM - o který se soutěží na konci. Ta soutěž je spíše jakousi ruletou, kde rozhoduje především náhoda a "Hot Button". Vaše sázka není velká - 96 feniků za telefonní ovor.
Naproti tomu rozhodování o tom, kdo vypadne ze soutěže, je dražší - stojí 1,21 DEM za minutu. Big Brother má i své teletextové stránky, které tento merchandising ještě dále rozvíjejí. Najdete zde čísla na pět mikrofonů (venkovní atrium, jídelní stůl, obývák, kuchyně, předsíň), na něž se můžete svým telefonem (1,21 DEM za minutu) napíchnout a šmírovat tak nic netušící obyvatele televizního domu. Pro přátele BB existuje speciální hlasová stránka (1,21 DEM za minutu), na čísle Big Brother News je faxová služba, která vás zásobí veškerými informace o účastnících show, o tom, co se kdy a jak v domě odehrálo, případně vám dodá velkobratrský horoskop.
Nemá cenu, abych popisoval účastníky, ty je třeba vidět. Bližší viz adresa www.bigbrother.de. Za zmínku stojí, že pořadatelé ve skladbě účastníků vytvářejí zajímavý etnický mix. Tento víkend byl pozoruhodný tím, že dům dobrovolně opustili tři účastníci, z čehož dva z důvodů lásky, která mezi nimi vzplála a pro niž už nenalézali v domě soukromí. Big Brother tudíž získal love story pro publikum, která byla navíc atraktivní tím, že zamilovaný pár tvořila plavovlasá Daniela s Karimem, jehož pleť je tmavá jako bota. Kdo ví, zda šlo o skutečnou lásku nebo to byl chladný kalkul dvojice, která na sebe záměrně strhla veškerou pozornost a nyní se už jenom vyhřívá na výsluní popularity bulvárních plátků. Mezi náhradníky, které v sobotu do uzavřeného domu dopravil speciální "papamobil", se opět objevila etnická různorodost zdejší populace - německá kadeřnice s arabsko-italskými rodiči.
Co si myslet o této show, nad níž se pohoršují duchovní autority po celé Evropě? Ano, nestydatě se zde využívá nízkého pudu voyeurismu nás lidí, který svádí pohlížet do cizích domácností klíčovou dírkou. Na druhé straně ti lidé, kteří svůj život vystavují veřejnosti jako ve výkladní skříni, se toho podniku účastní dobrovolně, nikdo je k ničemu nenutil, navíc vědí, odkud a jak jsou pozorováni, takže není proč je litovat.
Podle mého názoru ten nejlepší způsob, jak takové pořady odmítnout nebo proti nim bojovat, je ignorovat je, nedívat se na ně. Znám kritiky TV NOVA, kteří jsou schopni vychrlit stížnosti téměř na každou položku nováckého vysílacího schematu, až se někdy divím, zda mají vůbec čas dívat se v televizi na něco jiného.
Dokud se budou lidé na pořady typu Big Brother dívat, budou se vyplácet. Až ztratí publikum, sám vysílatel je stáhne z oběhu. Taková je zákonitost komerční televize.
zpětŘekli o televizi
Pro mě je televizní program Big Brother civilizační duševní chorobou, která propukla v celé Evropě. Tenhle elektronický virus vynalezl - podobně jako jiné příšernosti - Američan. Už před padesáti lety jsme měli strach před jejich talkshow. Dneska je už beze změny přebíráme (...) Všem, kteří se na těchto módních vlnách podílejí, bych rád věnoval jeden citát Sigmunda Freuda: Nestoudnost je znamením slabosti ducha. (Schamlosigkeit is ein Zeichen von Schwachsinn)."
Kurt Bacher, dlouholetý intendant ORF v rozhovoru ke svým 75.narozeninám v týdeníku FORMAT 46/2000, str.96
zpět Pokud chcete vědět, co je napsáno a vytištěno v knize Média, Internet, TV Nova a já, pak můžete nahlédnout zde do úvodu a zde do obsahu knihy. Vydalo vydavatelství ISV v Praze. zpět