Z četných komentářů a názorů mne zaujal ten z dnešních Lidových novin "Boris Johnson, terminátor?", v němž Jaroslav Veis upozornil - s odkazem na blog litevského politika Andriukaitise, že "prostě Boris" nemusí být jen britskou variantou Donalda Trumpa, ale že se u něj dají nalézt jisté podobnosti s Borisem Jelcinem, který svojí chaotickou politikou vydláždil cestu k moci Vladimíru Putinovi.
Zde je Veisova dystopická verze dalších událostí: "poslední říjnový den Boris Johnson vskutku prosadí slíbený brexit bez dohody. Po letmé etapě úlevy, že konečně všichni mají brexitové utrpení za sebou, přijdou pochmurné všední dny.
Nejprve skotské referendum, jehož výsledkem bude odtržení Skotska od Spojeného království. Vzápětí chaotický pokus o sjednocení Irska a nový výbuch tradičního násilí.
Pahýl Spojeného království sice o Wales už nepřijde, avšak vyhlídky parlamentní demokracie budou jenom temné.
Týdeník The Economist bude v editorialu analyzovat, kdo se stane prvním anglickým diktátorem od dob Olivera Cromwella."
I když tuto vizi uznávaného spisovatele sci-fi povídek nesdílím, přesto člověka napadne: co kdyby náhodou. Také politoložka Dvořáková si myslí, že tvrdý brexit by mohl vrátit během dvou tří let do severního Irska násilí.

Aféru provází přetlačovaná v trojúhelníku Zeman - Babiš - Hamáček, jejíž jedna epizoda se odehrála v dnešních médiích. Mám na mysli:
Dvoustránkový rozhovor s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským v Lidových novinách, v němž se jasně říká, že prezident premiéra musí poslechnout. (Tady je vidět, jak je dobré vlastnit média, když někoho chci dostat pod tlak veřejnosti.)
A dále rozhovor samotného premiéra Babiše v Právu: "Kauzu Šmarda si vyrobila ČSSD, teď se ji snaží hodit na mě". (Tady je vidět, jak je dobré mít marketingové experty, kteří vám zajistí prostor i v jiných médiích, když ho potřebujete.)

Podle mého názoru záměr je jasný, zaútočit na slabé místo protivníka, kterým je nejednota uvnitř ČSSD. Jak jsem napsal před týdnem, bude záležet na tom, zda předsednictvo (61 členů) Hamáčka a jeho křídlo v ČSSD v souboji s prezidentem podrží.
Kdyby se předsednictvo rozhodlo pro nějakého jiného kandidáta na ministra kultury (jak asi Zeman tiše doufá) byla by to Hamáčkova prohra, protože on musí za Šmardou z prestižních důvodů stát, i když Šmarda není žádný ideál.
Kdyby se předsednictvo postavilo za Hamáčka a za Šmardu, a prezident by odmítl konat, mohl by to být konec koalice. Totéž může udělat Hamáček při střetu s opozicí ve vlastní straně. Protože vystoupení z vlády je dnes jediná zbraň, kterou ČSSD a Hamáček ve sporu s prezidentem, jemuž hrají do karet i současné problémy premiéra Babiše, má. Tolik logika událostí.

Můj soukromý názor? Na tuhle šlamastyku si ČSSD svým způsobem zadělala sama. Jednak uspěchaným odvoláním Antonína Staňka i nepřesvědčivou volbou jeho nástupce. Není divu, že pro prezidenta, kterému už dávno nejde o blaho společnosti a státu, ale o vlastní zbytnělé ego, se tyhle nešikovnosti staly vítanou záminkou, aby si opět vyřizoval účty se svými odvěkými nepřáteli.
Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Možná, že díky konfliktu s prezidentem se konečně dozvíme, zda ČSSD se zmátoří nebo odejde do kytiček.