zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií © Milan Šmíd
Koho to dnes ještě zajímá... příležitostná příloha Louče

[19. 10. 2022]    51 - Moje devadesátky aneb
Jak jsem byl u toho, když se tvořily nové mediální zákony

Nebýt nedávné studie Vojtěcha Bergera o českých médiích veřejné služby, v níž se Hana Marvanová a Ladislav Jakl prezentovali jako spoluautoři mediální legislativy z roku 1991 (pozn.1), možná by tento text vůbec nevznikl. Už jednou před léty jsem korigoval báchorky Ladislava Jakla o tom, jak se zapsal do historie českých médií. Teď, když Vojtěch Berger znovu uvedl Jakla a Marvanovou jako věrohodný zdroj informací, rozhodl jsem se vytáhnout z prachu zapomnění historii vzniku celé mediální legislativy po roce 1990. Na rozdíl od vyprávění pamětníků spoléhajících se jen na svoje – často nepřesné a zkreslené – vzpomínání jsem schopen doložit své zážitky písemnými dokumenty, i když – co si budeme nalhávat – subjektivitě pohledu soustředěnému na vlastní zážitky a ponechávající stranou události, kterých se dotyčný nezúčastnil, se při vzpomínání člověk nevyhne.

Ano, Hana Marvanová a Ladislav Jakl jako poslanci České národní rady v letech 1990-1992 zřejmě připomínkovali návrhy nové mediální legislativy, včetně zákonů o České televizi a o Českém rozhlase. Jenomže tyto návrhy nevznikaly v parlamentu, nepsal je ani Jakl ani Marvanová. Speciálně zákony o Českém rozhlase a České televizi dostalo za úkol vytvořit Ministerstvo kultury, v jehož rámci se vytvořil tým vedený dvěma právníky Alešem Dvouletým a Michalem Mazancem. Na jejich znění participovali zástupci Československého rozhlasu a Československé televize, nevylučuji účast Ladislava Jakla, o Haně Marvanové dost pochybuji. Zákony o ČT a ČRo tedy vznikaly v české vládě, na ministerstvu kultury, nikoli v České národní radě, jejíž poslanci návrhy zákonů pouze připomínkovali. Kromě toho – jak později doložím – Dvouletý a Mazanec vycházeli (někde dokonce opisovali) z textu zákona o vysílání, který se od roku 1990 připravoval v útvaru náměstka federální vlády Josefa Hromádky a později Josefa Mikloška. Byl to federální zákon, přijatý 30. října 1991, zveřejněný ve Sbírce zákonů jako Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání pod číslem 468/1991, který stanovil nejen základní pravidla tzv. duálního systému vysílání, ale také hlavní úkoly, které by nově koncipovaná média veřejné služby měla plnit.

Před jednadvaceti lety, krátce po známé televizní krizi, jsem na kolokviu FAMU s tématem „Obraz médií a událostí okolo České televize“ přednesl referát „Mediální zákony jako dítě revoluce“, který bilancoval průběh vytváření mediálních zákonů po listopadu 1989. Hlavní fakta a chronologie událostí popsané v tezích předneseného referátu jsou však příliš stručné – a ne vždy přesné – a proto jsem se rozhodl přidat k nim širší výklad. Ponořil jsem se nejen do vzpomínek, ale také do zachovaných dokumentů, které mám v archivu jak v písemné, tak digitální podobě. Už od druhé poloviny roku 1990 jsem měl k dispozici počítač a tiskárnu. Redakční laptop Toshiba přinesla do domácnosti manželka, která tehdy pracovala v Lidových novinách, vlastní jehličkovou tiskárnu zaplatil můj devizový honorář za spolupráci s pražským zpravodajem ARD. Laptop Toshiba byl vybaven textovým editorem Wordperfect 5.0, jehož texty se naštěstí dají převést do rodiny souborů Word. Od té doby jsem vystřídal už celou řadu počítačů, při každé obměně jsem se snažil zálohovat starší soubory a přenášet je do nového přístroje. Díky tomu jsem se mohl pokusit o rekonstrukci dějů z devadesátých let.

Při ponoru do doby a událostí, od nichž nás dělí více než třicet let, jsem byl průběžně konfrontován s nedokonalostí paměti, která si postupem doby zjednodušuje děje minulé a jejich interpretaci si občas přizpůsobuje dané době nebo vlastní osobě. Musel jsem tak poopravit a upřesnit ve své paměti data o chronologii dějů, o nichž bude řeč. Neboť písemné dokumenty a další historické prameny, i když jejichž validita nemusí být stoprocentní, mají vždy větší platnost než vzpomínky ukotvené v našich hlavách.

Pomohly mi k tomu především popisy a soubory dvou disket (ve formátu .rtf zde a tady), na něž jsem někdy v roce 1998 přepsal dokumenty vzniklé při tvorbě zákona o vysílání pro Radu ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Zatímco soubory z jedné diskety se zachovaly, z druhé diskety jsem našel jen jejich část. Ale i tak její popis byl užitečný pro přesnější dataci některých událostí. Dalším zdrojem informací upřesňujícím výše uvedenou přednášku z roku 2001 jsou moje diáře z let 1990-1991, do nichž jsem si zapisoval některá setkání a jednání vztahující se k přípravě zákona. Přestože zapsané poznámky jsou často jen heslovité, bez kontextu, který ne vždy jsem dnes schopen přesně zrekonstruovat, domnívám se, že na jejich základní údaje (místo a datum konání, přítomní nebo přednášející) je možné se spolehnout.

x x x

Moje cesta k účasti na tvorbě mediální legislativy začala vlastně už v lednu 1990, když jsem si přečetl Memorandum o postavení televize, jehož hlavním iniciátorem byl Jindřich Fairaizl, a k němuž připojili své podpisy František Filip, Jiří Hubač, Antonín Moskalyk, Jiří Pittermann, Jiří Věrčák a Petr Weigl. Z uvedeného textu jsem se dozvěděl, že „Televize je rozpětím svého působení přímo povolána přispět k mravní obrodě nejvyšší měrou.“ V tomto duchu se nesl celý text předpokládající, že jediným reprezentantem televizního vysílání bude i nadále státní Československá televize, kterou však bude řídit „sbor nezávislých autorit a osobností na nejvyšší duchovní a mravní úrovni.“ Že někdejší státní rozhlasy a televize v západních demokraciích se už dávno přeměnily do podoby nezávislých veřejnoprávních korporací, nebo že přes kabelovou a satelitní distribuci už řadu let do Evropy proniká soukromé komerční vysílání, se kterým bude třeba v budoucnu počítat, o tom v Memorandu nebylo ani slovo.

Vadilo mi také, že v debatách o budoucnosti rozhlasového a televizního vysílání, které se rozhořely po listopadu 1989, se vyskytovaly názory, podle nichž by se měly Československý rozhlas a Československá televize buď zrušit, nebo rasantně omezit jako pozůstatek zdiskreditovaného bývalého režimu, protože možnost vysílat by měl dostat každý, kdo si o to řekne, vždyť soukromé stanice díky neviditelné ruce trhu zařídí mnohem lepší vysílání. Trochu mě vyděsilo, že podobné názory se ozývaly nejen od neinformovaných lidí z ulice, ale také z řad politiků nové garnitury, od nichž bych očekával, že mají alespoň základní vědomosti o vysílání, o vysílacích frekvencích, kterých není neomezené množství, a proto jejich využití musí někdo řídit a koordinovat.

Televize ve světě - publikace 1989 Věděl jsem, že jeden z mých fakultních spolužáků a známých Václav Soukup pracuje v sekretariátu Čalfovy vlády, a navštívil jsem ho. Chtěl jsem se od něj dozvědět, jaké má vláda plány s Československou televizí, v níž jsem tehdy ještě pracoval, a s nelibostí pozoroval amatérské řízení této instituce novým ředitelem Jindřichem Fairaizlem. Postěžoval jsem si na diletantismus debat o budoucnosti vysílání u nás a Soukupovi jsem přinesl a předal výtisk své knihy „Televize ve světě,“ (pozn.2) kterou jako účelovou publikaci pro zaměstnance v roce 1989 vydala Československá televize.

Václav Soukup mi tehdy řekl: „Teď je tady zvykem, že lidé přicházejí a nabízejí své zkušenosti a znalosti. Tak se také zapoj.“ Nebyl jsem si zcela jist, zda o názory „starých struktur,“ do nichž jsem se podle porevoluční terminologie jako dlouholetý pracovník ČST dostal, bude někdo stát, ale vzal jsem si k srdci slova Václava Havla, který vyzval všechny občany, včetně bývalých komunistů, aby své znalosti dali k dispozici nově budované demokratické společnosti.

Dnes už si nevybavím, kdy přesně jsem Václava Soukupa navštívil a jak jsem se k němu na vládu dostal. Jednu scénu mám však stále v živé paměti. Když jsem si postěžoval, proč vláda do čela televize jmenovala člověka, který nechápe, že tenhle podnik se už nedá řídit jako v šedesátých letech, že dnešní Československá televize vysílající na dvou programech od rána do večera by potřebovala spíše manažera než tvůrce solitérních pořadů, Václav Soukup mi na to odpověděl. „Televize, to není naše věc. O všem, co se týká médií a politiky, se rozhoduje támhle…“ a ukázal směrem k Hradčanům. „Havel s Čalfou to má takhle rozdělené: Čalfa se nemíchá do politiky, která se dělá na Hradě, a Havel zase nechává Čalfu, aby se staral o ekonomiku a fungování státu.“

Rovněž si dnes už nejsem schopen vzpomenout, kdy a jak jsem se dal do sepisování materiálu, na popisu diskety označeného jako soubor PREDSE, který bohužel už neexistuje. Pokusil jsem se v něm shrnout poznatky o tehdejší situaci televizního vysílání v Evropě, analýzu jsem doplnil konkrétními příklady jednotlivých zemí a úvahami o možném dalším vývoji v Československu, včetně variant legislativní úpravy.

Svým způsobem jsem reagoval na vládní prohlášení nové Čalfovy vlády přednesené 3. července ve Federálním shromáždění, v němž se kromě jiného pravilo: „Považujeme za potrebné zachovať štátne vysielanie rozhlasu a televízie, pretože ide o významný demokratický nástroj realizácie informačných potrieb štátu a spoločnosti a svojbytný prvok národnej kultúry. Pritom je nevyhnutné, aby sa v tomto smere ujasnili potreby federácie a potreby republík.“ Představa, že by rozhlasové a televizní vysílání mělo být organizované jako „státní vysílání“, se mi zdála být trochu zpozdilá. Když Čalfova vláda do svého legislativního plánu zařadila přípravu nového zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, chtěl jsem přijít také se svou troškou do mlýna.

Svět televize 3-4/1990 Přestože soubor PREDSE jsem v archivu už nenašel, jeho základní obsah se zachoval v televizním čtvrtletníku Svět televize, pro nějž jsem své memorandum mírně upravil a ten jej s názvem „Co bude s televizí dál?“ na podzim zveřejnil.(pozn.3) Byla to svého druhu polemika s názory, které zaspaly dobu, a stále uvažovaly v rozměrech jedné státní a monopolní televize, jakož i s utopickými představami z pravé části politického spektra, podle nichž se měly Československý rozhlas a Československá televize zprivatizovat, a jejich funkce by nahradila množina soukromých stanic soutěžících na volném trhu. Zakončil jsem ji slovy:

„Je třeba přistupovat k televiznímu vysílání komplexně, jako k prostředku masové komunikace v demokraticky organizované společnosti. Je třeba se konečně zbavit obrozeneckých a vychovatelských přístupů, které se v minulých letech transformovaly do omezeného pojetí televize jako nástroje agitace, propagandy a kolektivního organizátora společnosti. (…)
Televize ve světě totiž není jenom ideologickým nástrojem k ovlivňování veřejného mínění (i když o této funkci televize nelze pochybovat). Televize je - nebo alespoň by měla být - především službou divákovi. A to ve všech oblastech, na poli informací, kultury, zábavy i využití volného času.“

Když jsem všechno sepsal, šel jsem to odevzdat na úřad vlády, kde se po volbách stal vládním mluvčím jiný spolužák z fakulty a bývalý redaktor Mladé fronty Zbyněk Fiala. Pokud si vzpomínám, Václav Soukup v Čalfově sekretariátu už nepracoval. Zbyněk Fiala mě ujistil, že materiál předá na příslušná místa, kde se nový zákon připravuje. Měl jsem pocit, že jsem udělal, co jsem mohl, a tím byla pro mě celá věc na nějaký čas vyřízená. V té době jsem byl už na volné noze. Československou televizi jsem opustil 31. května a od 1. září jsem nastupoval na nově zřízenou Fakultu sociálních věd.

zápis z diáře z 10.0.1990 Někdy začátkem září mi na fakultu zatelefonovala žena, která se představila jako Zdena Hůlová, a pozvala mne na úřad předsednictva vlády, kde se 10. září 1990 konala informační schůzka k návrhu zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání. Její účastníky jsem si do svého notesu zapsal takto: „Čihák, Hůlová, Milan Jakobec (tajemník komise), Kroupa, Chalupský, Ústav státu a práva???- Bárta“

Pokud vím, tak Zdena Hůlová přešla do vládního úřadu z Ústavu státu a práva ČSAV. Jejím spolupracovníkem byl Milan Jakobec, překladatel, pozdější diplomat, který přistál ve vládě přímo z místa nočního hlídače v Loretě. Jeho hlavní kvalifikací byla dobrá znalost angličtiny nezbytná pro jednání se zahraničními partnery. Jakobec i Hůlová byli zaměstnanci úřadu vlády, stejně jako JUDr. Čihák, (pozn.4) v té době ještě šéfující Hůlové a Jakobcovi, který však byl na odchodu, protože neprošel lustračním sítem podobně jako další Čalfovi spolupracovníci: Václav Soukup, Oskar Krejčí, Miroslav Pavel. Doslechl jsem se, že JUDr. Čihák ještě před červnovýmivolbami v úřadu místopředsedy vlády Josefa Hromádky procestoval řadu zemí Evropy, využívaje nabídek západoevropských vlád ochotných vyškolit úředníky nově se rodícího demokratického režimu. Moji publikaci Televize ve světě, která k němu od Václava Soukupa doputovala, jakož i moje memorandum, které mu prý předal Zbyněk Fiala, si jako správný úředník chránící své know how před kolegy nechal pro sebe. Zdena Hůlová se k nim dostala až po jeho odchodu z úřadu.

Další účastníci schůzky později vytvořili základ skupiny, jež dalších devět měsíců pracovala na textu zákona. Z větší části to byli podobně jako já externisté. JUDr. Vladimíra Kroupu jsem znal ještě z televize, z Telexportu. V roce 1990 už nebyl zaměstnancem ČST, pracoval jako právník mezinárodní rozhlasové a televizní organizace OIRT. Stal se neocenitelným zdrojem odborných informací s návazností na evropskou mediální legislativu. Tím nechci snižovat významnou právnickou odbornost a pomoc, kterou poskytoval další stálý člen JUDr. Jan Bárta z Ústavu státu a práva. Ing. Zdeněk Chalupský zastupoval ministerstvo spojů. Vedle těchto osob se postupně stali pravidelnými účastníky pracovních schůzek a stálou součástí týmu připravujícího nový zákon lidé z Československé televize (Eva Dubová), Československého rozhlasu (ing. Číč), ze Syndikátu novinářů (JUDr. Košťálová), a ještě další příležitostní účastníci, jakým byl například JUDr. Dědič, odborník na obchodní právo, na ostatní si již nepamatuji. Někdy na jaře se do přípravy zákona zapojil JUDr. Věroslav Stojan. Účast JUDr. Otomara Bočka pojednám později zvlášť.

Tady na zářijové schůzce jsem se poprvé dozvěděl o existenci Mezirezortní komise pro výběr uchazečů o nestátní rozhlasové a televizní vysílání, která vznikla při federální vládě týden po volbách 11. června 1990. Shromáždila už několik desítek žádostí o soukromé vysílání. Sešla se však pouze jednou, aniž se žádostmi zabývala, s odkazem: dokud se nepřijme nový zákon, není o čem jednat. Což vyvolávalo tlak na co nejrychlejší předložení návrhu zákona do parlamentu. Už na této schůzce JUDr. Čihák informoval, že jednání komplikuje postoj slovenské vlády. Tehdy jsem ještě nevěděl, o co se jedná, protože podle mého názoru chování Československé televize vůči slovenským kolegům bylo vstřícné: Od 1. září 1990 se reorganizovaly programy ČST tak, že z prvního programu vznikl kanál F1 a druhý program se rozdělil na dva samostatné kanály ČT a STV.

Ze zachovaných poznámek o průběhu jednání jsem vyčetl, že se hodně debatovalo nejen o federálním uspořádání, ale také o správě kmitočtů; například ing. Chalupský zde označil požadavky státního rozhlasu a televize za „nadměrné.“ ČST prý žádá tři celostátní sítě a rozhlas pět celostátních programů. Řeč přišla i na soukromá rádia, která v Česku (Evropa 2) a na Slovensku (Radio FUN) v té době vysílala na základě sublicencí poskytnutých státním rozhlasem.

zápisy diáře 12. a 13. září 1990 Uvedená informativní schůzka byla zřejmě jakousi přípravou na setkání s delegací Rady Evropy 13. září. Podle mých poznámek bylo místem setkání „Fialka,“ přičemž po třiceti letech už nejsem schopen si upomenout, o jaký objekt šlo. Z jednání mám docela podrobný zápis, včetně prezence: „Kroupa, Čihák, Hůlová, Jakobec, Bárta, Boček, Chalupský, Šmíd.“ Čtyřčlennou evropskou delegaci jsem si zapsal takto: „ředitel právního oddělení EBU Rumphorst, delegát Rady Evropy pro lidská práva, zástupce francouzské vlády, zástupce norského rádia a televize NRK.“(pozn.5)

Celé setkání mělo povahu celodenního školení (předpokládám, že bylo simultánně nebo konsekutivně překládáno), při němž zvláště Werner Rumphorst a zástupce francouzské vlády nás informovali o systémech rozhlasového a televizního vysílání v západní Evropě, zvláště pak o organizování vysílání veřejné služby. O co šlo? Viz ukázka z mých poznámek:
„otázka státních televizí – public service broadcasting
- existují v ČSFR organizace veřejného práva?
- psychologická otázka, je třeba je nazvat jinak (ne státní)
- rovněž psychologická otázka – nemá být nad nimi kontrola, ale měly by mít pravidla – z nich pak kontrola vyplývá – ne a priori, ale a posteriori
(…) návrh EBU – nejprve konsolidovat veřejné TV – dát jim 2-3 roky, a pak je otevřít konkurenci, např. výtěžek z licence přesunout ke státní TV, uvědomit si, že TV frekvence je velký majetek, a podle toho je třeba si nechat zaplatit.“

Delegace, která byla poměrně na vysoké úrovni, neboť její členkou byla tehdejší komisařka Rady Evropy pro lidská práva, si uvedené školení zopakovala o den později 14. září před širším fórem lidí z médií, na kterém jsem však nebyl. Při redigování textu mě na tuto reprízu upozornil Vladimír Kroupa, a já jsem zpětně v diáři objevil poznámku, že se konala v ČST, zřejmě na Kavčích horách.

Při našem prvním setkání hosté ze zahraničí připomínkovali návrh zákona, který pod vedením JUDr. Čiháka vznikl. Některé připomínky se do návrhu později dostaly, jiné nikoli (např. určení podílu zahraničního kapitálu u držitele licence, stanovení jeho programových povinností, určení délky udělované licence, kdo bude rozhodovat o koncesionářských poplatcích apod.)

Faktem zůstává, že návrh zákona označený jako pracovní verze byl ke dni 30. září předložen k připomínkám. Mrzí mne, že jsem ve svém archivu někde zašantročil kopii dopisu předsedy slovenské vlády Jána Čarnogurského adresovaného Jozefu Mikloškovi, v němž slovenská vláda odmítla o návrhu zákona diskutovat a jako podmínku dalšího jednání si stanovila zrušení zákona z roku 1968 s číslem 167/1968. Příprava zákona se tak v říjnu ocitla na mrtvém bodě.

O co šlo? Připomeňme si situaci roku 1990. Po prvních svobodných červnových volbách jedním z hlavních témat demokraticky zvoleného Federální shromáždění nebyla příprava nové ústavy, jak si to představovali Václav Havel a Občanské fórum, ale úprava kompetencí republik v rámci federace, což bylo svým způsobem pokračování tzv. pomlčkové války, která se rozhořela při změně názvu republiky z Československé socialistické na Českou a Slovenskou federativní republiku.

Problém kompetencí se řešil celý zbytek roku 1990. Hlavní požadavky slovenské strany byly formulovány na jednání české a slovenské vlády v Trenčianských Teplicích začátkem srpna. Z jednání neexistují zápisy, jen svědectví účastníků, z nichž vyplývá, že některé požadavky slovenské strany byly problematické – například možnost uzavírání mezinárodních dohod jednotlivými republikami, vlastní emisní banka, rozdělení komunikací, vyhlašování výjimečného stavu, rozhodování o nerostném bohatství, rozdělení vlastnictví ropovodu apod. V Trenčianských Teplicích se dohodlo, že nové uspořádání kompetencí projednají odborné komise. Naštěstí v těchto komisích občas převážil rozum, takže nakonec Federální shromáždění 13. prosince tzv. kompetenční zákon přijalo. Byl to ústavní zákon (556/1990), který měnil a upravoval zákon o československé federaci z roku 1968 (143/1968). Byl to kompromis, na který musely přistoupit obě vlády a obě národní rady, vycházel však více vstříc slovenské straně, což se ČNR a Petru Pithartovi později vyčítalo.

Nicméně i po přijetí tohoto „kompetenčního zákona“ stále zůstal v platnosti předpis z prosince 1968 (167/1968), podle něhož federace měla pravomoc „stanovit zásady státní politiky a na tomto úseku a koordinovat její provádění, zřizovat a spravovat vydavatelské podniky a jiné organizace a zařízení sloužící k šíření informací v rámci úkolů a působnosti federace, přijímat zákonodárnou úpravu na úseku tisku a jiných informačních prostředků,” což bylo pro Jána Čarnogurského nepřijatelné. Jako podmínku dalšího jednání o mediální legislativě si tedy stanovil zrušení uvedeného zákona. (pozn.6)

Aby se zrušil tento „vymezovací“ zákon, soustřeďující řízení a kontrolu médií do Prahy, což bylo pro Slováky nepřijatelné, bylo třeba v rámci řešení kompetencí buď tento zákon novelizovat, nebo přijmout zákon nový. Odpovědnost za splnění úkolu měl místopředseda federální vlády Jozef Mikloško, který celou věc zanedbal. Po jednání české a slovenské vlády vzniklo celkem deset tripartitních komisí pro kompetence. Komise zabývající se sdělovacími prostředky s číslem devět, byla jediná, která nepředložila žádný výsledek. Jak mi později líčila Zdena Hůlová, tento nesplněný úkol při jednání vlády rozčílil Václava Klause natolik, že předseda vlády Marián Čalfa musel Mikloška před Klausovými nevybíravými útoky hájit. Čalfa nakonec vzniklou situaci vyřešil tím, že kompetence v oblasti médií svěřil místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému. Pod jeho vedením se podařilo dosáhnout dohody se Slováky tak, že v březnu 1991 se zrušil zákon 167/1968 a vznikl nový kompetenční zákon „o rozdělení působnosti mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Českou republikou a Slovenskou republikou ve věcech tisku a jiných informačních prostředků“ (136/1991). Ale to předbíhám událostem.

Stále byl ještě říjen roku 1990. Připomínky a nesouhlas s pracovním návrhem zákona přišly nejen ze Slovenska, ale i z dalších míst. Abych si oživil a nyní doložil, co mě na Čihákově návrhu zákona nejvíce vadilo, jeho písemnou podobu ze svého archivu jsem převedl do digitálního formátu. Podle mého názoru byl text příliš akademický a vzdálený problémům, se kterými se rozhlas a televize po sametové revoluci potýkaly. V části čtvrté pod hlavičkou „provozovatelé vysílání“ (lepší český ekvivalent slova „broadcaster“ nebyl nalezen) se řešilo především postavení Československého rozhlasu a Československé televize v několika variantách jako „státních sdělovacích prostředků,“ zatímco postavení soukromých vysílatelů odbyla výčtová věta „další právnické nebo fyzické osoby mající oprávnění,“ aniž se řešily podrobnosti a podmínky udělování licencí. Řadu připomínek a koncepčních návrhů, které padly při jednání s delegací Rady Evropy, pracovní verze zákona nezohlednila. Dnes s odstupem času si to vykládám tak, že JUDr. Čihák, který z úřadu vlády odcházel, chtěl mít splněnou povinnost – odevzdat návrh zákona k připomínkám – a nějaké detaily, případně zásadní změny či úpravy na poslední chvíli ho už nezajímaly.

Zvláště po školení, které jsme v září dostali od delegace Rady Evropy, jsem viděl, jak velice se liší pracovní návrh zákona evidentně ovlivněný Čihákovými francouzskými poradci (viz paragrafy o ochraně filmové tvorby, ředitel jmenovaný prezidentem, detaily vztahů v redakcích, ochrany novinářů apod.) od univerzálnějších a přesnějších definic a pravidel, které nabízel text nedávno přijaté Úmluvy Rady Evropy o televizi překračující hranice. (pozn.7) V redakci pořadů ze zahraničí ČST, kde jsem dříve pracoval jako zástupce šéfredaktora, jsem často vyráběl provozní a organizační řády a směrnice nezbytné pro koordinaci výroby českých verzí zahraničního dovozu v pěti studiích ČST. A tak mě napadlo, že bych mohl vše, co jsem se v posledních týdnech dozvěděl, shrnout do nového textu. Tak vznikl můj „amatérský“ návrh zákona (viz přílohu Zákon), který jsem někdy v říjnu předal Milanu Jakobcovi. Bylo by omylem pokládat ho za moje autorské dílo. Zafungoval jsem víceméně jako kompilátor a editor existujících textů, zvláště evropské konvence „Televize bez hranic“, jako editor, který sumarizoval dosavadní návrhy a poznatky, o nichž se diskutovalo při kompletování předchozí verze zákona. K čemu se však autorsky hlásím, je rozdělení vysílání do kategorií „veřejný sektor“ a „soukromý sektor“ ve snaze definovat duální systém vysílání, typický pro západní Evropu.

Jak mě později Milan Jakobec informoval, šel se poradit o mém návrhu zákona s Karlem Schwarzenbergem, který prý verzi odsouhlasil se slovy „tak nějak by to mohlo být.“ Od té chvíle se východiskem dalších diskusí stal můj „amatérský“ text, který však právníci podrobili nesmlouvavé kritice. I když nadále v návrhu zákona zůstalo dělení na „veřejný“ a „soukromý“ sektor vysílání, z nichž každý měl vyhrazenou zvláštní kapitolu, rozdělení na „veřejné“ a „soukromé“ provozovatele vysílání narazilo na jednoduchou námitku: vždyť i vysílání provozované soukromými subjekty je veřejné. Myslím, že to byl Jan Bárta, který přišel s terminologií, jež tento nedostatek odstranila, a která vytrvala do dnešních dnů: provozovatelé se od té doby dělí na „provozovatele ze zákona“ a „držitele licence.“

Listopadová verze návrhu zákona (viz přílohu Zákon1) odstranila amatérismus mého říjnového návrhu, byly do ní zapracovány jednak odborné připomínky, jakož i připomínky z připomínkového řízení „Čihákova“ pracovního návrhu. Nejsem si jist, zda vznikla v první nebo v druhé polovině listopadu. Podle mého názoru se tak stalo už v první polovině listopadu. Na základě čeho tak soudím? Vede mne k tomu porovnání listopadové a prosincové verze s datem 5. prosince 1990 (viz přílohu Zákon 2). Zatímco v listopadové verzi regulační orgán Federální rada má v alternativách devět nebo patnáct členů, které jmenují národní a federální parlamenty, prosincová verze počítá pouze s pěti členy - odborníky, které na návrh předsednictva FS jmenuje prezident. Což jest americký model, který nám představila transatlantická iniciativa Davida Webstera na setkání 18. listopadu.

V zápisníku z té doby mám řadu záznamů o setkáních se zahraničními experty, kteří přijeli do Československa podělit se o zkušenosti se systémem demokratických médií: Například dne 18. října navštívil naši fakultu Kamil Winter, profesor žurnalistiky z Illionis.(pozn.8) Den nato jsem vyslechl přednášku Čechokanaďana Karla Kasala o rozhlasovém a televizním vysílání v Kanadě.(pozn.9) Bez přesného data mám v notesu poznámky ze setkání se zástupcem americké Public Broadcasting Service Davidem Stewartem, který nabízel spolupráci a seminář pro televizní pracovníky. Praha se tehdy hemžila návštěvami ze zahraničí nabízejícími pomoc při budování demokratického politického systému.(pozn.10)

Mezi ně patřil David Webster, někdejší šéf zahraničních styků BBC žijící v USA, který založil iniciativu „Transatlantic Dialogue on Broadcasting and the Information Society“ financovanou Annenberskou nadací. Podle Pétera Hunčíka, jednoho ze spoludržitelů licence na TV Nova, David Webster byl prý úzce napojen na George Sorose, což může a nemusí být pravda s přihlédnutím k limitované věrohodnosti Hunčíkových vzpomínek. Hlavním zdrojem financování Transatlantického dialogu však zcela určitě nebyl Soros, ale nadace rodiny filantropa Annenberga.

Pokud si pamatuji, tak David Webster se spojil s Milanem Jakobcem, který ho seznámil se stavem přípravy nové mediální legislativy, takže na setkání, ke kterému došlo v neděli 18. listopadu na úřadu vlády, Webster mluvil nejen o zásadách organizace a řízení rozhlasového a televizního vysílání v demokratických společnostech, ale sděloval nám i konkrétní připomínky k jednotlivým paragrafům.(pozn.11) Pravděpodobně tady vznikl nápad koncipovat Federální radu podle vzoru americké FCC (Federal Communication Commission).

S prosincovou verzí, která obsahovala varianty federálního uspořádání, odjel Milan Jakobec (se Zdenou Hůlovou?) do Brna na jednání komise zřízené na základě dohod z Trenčianských Teplic. Tato komise měla řešit kompetence, ale nic konkrétního se zde nedohodlo (viz Mikloškova neschopnost věc řešit).

Do Vánoc vznikla další verze zákona (viz přílohu Zákon 3), do níž Milan Jakobec zakomponoval připomínky z Brna a právníci zde zákon „učesali“ do takové podoby, že byl schopen rozeslání k neformálním připomínkám zúčastněným stranám a rezortům. Milan Jakobec mě požádal, zda bych nezpracoval podklady pro důvodovou zprávu. Já jsem tak učinil během Vánoc. K mému překvapení pak Milan moje podklady bez dalších změn přidal k návrhu zákona, a rozeslal je jako „důvodovku“ (viz přílohu Důvod).

Byl bych nerad, kdyby z dosavadního textu vznikl dojem, že jsem měl na přípravě zákona nějaký mimořádný podíl. Ano, můj amatérský návrh pohnul věci dopředu v okamžiku, kdy práce na textu zákona v říjnu stagnovala při vyčkávání, jak dopadnou kompetence. Jenomže od této chvíle jsem se stal pouze jedním z členů kolektivu, který na návrhu zákona pracoval. Byl jsem převážně redaktorem textu, který shromažďoval informace a závěry, k nimž se po debatách a výměně názorů došlo. Jak jsem už uvedl, měl jsem k dispozici přenosný počítač Toshiba. Byl jsem schopen každou novou verzi vytisknout a nabídnout k rozmnožení xeroxem, nemuseli jsme tedy využívat písařek na úřadu vlády, které byly k dispozici zdejším legislativcům, což práci na přípravě zákona urychlovalo.

Memorandum Otázky vysílání 1991 Přesto jsem v několika případech překročil rámec písaře a editora a vytvořil některé dokumenty, které byly mým autorským dílem. Jedním z nich byl text Otázky ve věci zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. (pozn.12) Vycházel jsem v něm z memoranda, které jsem odevzdal na úřadu vlády v červenci 1990 a ve třinácti otázkách jsem se pokusil shrnout hlavní problémy a možnosti jejich řešení při utváření nového systému rozhlasového a televizního vysílání v Československu. Zda by měl zákon pokrývat veškeré vysílání včetně médií veřejné služby nebo zda by pro ně měly vzniknout zvláštní zákony. Zda bude regulátor či řídící orgán jeden federální, nebo zda by měl být doplněn národními úřady? Totéž se týkalo struktury odstátněného rozhlasu a televize. Budou-li národní rozhlasy a televize, jakou funkce budou mít federální média? Jak si budou rozdělovat peníze? Kolik sítí se jim vyhradí? Kolik prostoru na frekvencích dostane soukromé vysílání? Bude mít nárok na licenci také zahraniční vlastník, případně firma se zahraniční majetkovou účastí? Kdo jim bude přidělovat frekvence – regulátor vysílání nebo telekomunikační úřad? Atd. atd.

Dnes už nevím, komu Zdena Hůlová tento rozmnožený dokument z 30. ledna 1991 rozeslala. Měl sloužit nejen komisi pro další postup při práci na textu zákona, ale také jako podklad pro jednání se zainteresovanými stranami, kterými byli vedle lidí z ministerstva spojů především zástupci slovenské vlády. Zatímco slovenská vláda Jána Čarnogurského si okamžitě po volbách vytvořila při vládě odbor pro mediální politiku, českou vládu to nezajímalo. Média měl v úřadu české Pithartovy vlády na starost jediný člověk – Jan Vít. Do debat o otázkách, které jsem v dokumentu nastolil, a ke kterým bylo třeba se vyjádřit, se česká vláda nezapojila. Starat se o česká média, když ta federální jsou vlastně naše a jsou v péči federální vlády ve Strakovce, bylo pro Pithartovu vládu zbytečné. Také proto byla později tak zaskočena situací, která vznikla po přijetí nového kompetenčního zákona 136/1991, o němž už byla řeč.

zapis z jednání v ČNR 13. února 1991 Jak jsem už uvedl, poté co Mikloško nebyl schopen dovést spor o rozdělení kompetencí v oblasti médií do konce, předseda vlády Marian Čalfa přesunul odpovědnost za legislativu v oblasti médií na jiného místopředsedu federální vlády Pavla Rychetského. Ten se obrátil na Otomara Bočka, jenž začal formálně řídit přípravu mediálních zákonů, a jmenoval svým tajemníkem Zdenu Hůlovou. Nejsem si jist, zda to byl Otomar Boček nebo přímo Pavel Rychetský, který nový kompetenční zákon vyjednával. Podle mne to dostal na starost Boček, neboť jsem ve svých zápiscích objevil záznam z 13. února 1991 z jednání Výbor pro vědu, vzdělání a kulturu České národní rady právě k tomuto zákonu. Boček pověřil Zdenu Hůlovou, aby návrh zákona projednala v ČNR a protože Zdena nechtěla jít na Výbor sama, vzala mne sebou, i když o kompetenčním zákonu a jeho přípravě jsem toho moc nevěděl.

Tam jsem se poprvé potkal s Ladislavem Jaklem, ale také s Markem Bendou, který zde namítl, že uvedené rozdělení by mělo být v Ústavě, že Slovákům se příliš ustupuje, a že navrhované zrušení zákonů z 60. let o Československém rozhlase a Československé televizi by uvedlo tyto instituce do právního vakua. Ladislav Jakl zde polemizoval s paragrafy, které zmiňovaly udělování federálních licencí, neboť podle jeho názoru problematika udělování licencí soukromým subjektům patřila do připravovaného zákona o vysílání, nikoli do zákona o kompetencích. Jednání předsedala Jaroslava Moserová. Jak se dalo očekávat, výbor ČNR návrh zákona neschválil, a jak se dalo také v této době očekávat, federální shromáždění námitku výboru ČNR nevzalo v úvahu. (pozn.13)

Samotný návrh kompetenčního zákona měl tři verze. Tu první připravila Slovenská národní rada (tisk 256), jinou podobnou verzi připravila federální vláda (tisk 465 projednávaný v ČNR), o třetí verzi navrhované ústavně právními výbory Sněmovny lidu a Sněmovny národů (tisk 520) se hlasovalo. Před hlasováním přišel poslanec/muzikant Michal Prokop s několika pozměňovacími návrhy. Vadilo mu, že byly vypuštěny paragrafy rušící právní normy zakládající Československý rozhlas a Československou televizi (jejichž existenci Marek Benda zcela správně kritizoval), což prý „velmi nebezpečně petrifikuje současný status quo“. Ve svém revolučním nadšení byl ochoten zrušit právní základ a rámec existence obou institucí (něco podobného se díky prezidentovým poradcům přihodilo od ledna 1991 Československému státnímu filmu), neboť federální vláda si prý může vytvořit instituce nové. Naštěstí všechny jeho pozměňovací návrhy plénum FS odmítlo, posunula se pouze platnost zákona o tři měsíce, jinak byl zákon přijat v podobě tisku 520.

Zákon vyšel plně vstříc slovenské vládě, když odpovědnost za média svěřil v první řadě národním republikám. Federální vláda mohla udělovat licence jen pro „subjekty působící na celém území federace, nebo pokud tato činnost podstatně přesahuje území jedné z republik anebo pokud půjde o licence k vysílání z území ČSFR pro zahraničí.“ Zákon svěřil federaci správu jen pro „vydavatelské podniky, jakož i rozhlasové a televizní organizace, organizace k šíření audiovizuálních programů a agenturního zpravodajství, pokud jde o subjekty působící na území České republiky i Slovenské republiky.“

V praxi to vypadalo tak, že federální vláda měla ve své kompetenci pouze federální televizní program F1, celostátní rozhlasový program Československo, rozhlasové vysílání do zahraničí a také ČTK. Jinak vše ostatní spadalo do kompetence republik.(pozn.14) Ty získaly právo „zřizovat a spravovat vydavatelské podniky, jakož i rozhlasové a televizní organizace, organizace k šíření audiovizuálních programů a agenturního zpravodajství,“ pokud působí na území daných republik.

O detailech uspořádání vztahů mezi existujícími federálními – stále ještě státními – médii a nově vzniklými národními rozhlasovými a televizními organizacemi, se zákon zmiňoval jen obecně. „Rozdělení a převod majetku a vypořádání jiných právních poměrů majetkové povahy“ se mělo vyřešit do tří měsíců. Jak? O tom zákon mlčel. (pozn.15)

Slovenská strana zareagovala bleskově a 24. května 1991 Slovenská národní rada přijala zákony 254/1991 a 255/1991, kterými se ustavuje Slovenská televízia a Slovenský rozhlas jako nové a samostatné organizace, a to s platností od 1. července 1991. Od tohoto data se části Československé televize a Československého rozhlasu vystupující do té doby pod hlavičkou Československá televízia na Slovensku a Československý rozhlas na Slovensku staly samostatnou Slovenskou televizí a samostatným Slovenským rozhlasem. (pozn.16)

Oba zákony deklarovaly postavení Slovenského rozhlasu a Slovenské televize slovy „národná, nezávislá, verejnoprávna, informačná, kultúrna a vzdelávacia inštitúcia.“ Jako kontrolní orgán zde měly fungovat Rady, v nichž všechny politické strany a hnutí zastoupené v SNR měly právo na jednoho zástupce, tři členy jmenovala vláda, tři členy "konzultační sbor" (zástupci neparlamentních politických stran, církve, odbory a občanská sdružení), a čtyři členy určil ředitel jmenovaný předsednictvem SNR.

Nepamatuji se, že by zástupci slovenské strany, s nimiž naše komise jednala v Karlových Varech (19.-21. února 1991) a v Bratislavě (9.-11. dubna 1991), nás o podobě připravovaných zákonů a Slovenském rozhlasu a Slovenské televizi informovali. Jak při březnovém schvalování kompetenčního zákona Jozef Mikloško mezi řečí v parlamentu uvedl, na Slovensku byly návrhy těchto zákonů připraveny už od jara 1990, ale v Praze jsme je neznali. Na karlovarské schůzce se s lidmi ze Slovenska diskutovalo hlavně o kompetencích, o budoucnosti federálních médií, přidělování kmitočtů, rozdělování výnosu z koncesionářských poplatků, o udělování licencí apod. Pozitivní zprávou byla informace zástupce slovenské vlády z oddělení státní informační politiky (Sirota), který nám v únoru sdělil, že předložená verze návrhu zákona o vysílání (viz Zákon 4) je první, o níž je slovenská strana ochotna diskutovat. Jedním ze závěrů jednání bylo rozhodnutí, že zákon o vysílání se nebude zabývat Československou televizí a Československým rozhlasem, pouze rámcově stanoví povinnosti „veřejného sektoru vysílání“ (jak text zákona tehdy označil média veřejné služby).

Zatímco z jednání v Karlových Varech (únor 1991) mám v notesu zapsaná jen tři slovenská jména (Sirota, Strasser, Berko) a českou stranu zastupovalo devět lidí (JUDr. Boček, JUDr. Stojan, ředitel legislativy Ministerstva spravedlnosti Kamlach?, Hais?, Hůlová, Krul ČST, Dubová ČST, Kroupa, Šmíd), v Bratislavě (duben 1991) byla převaha na slovenské straně. Česká delegace se skládala z pěti právníků a mé osoby. Byli to JUDr. Boček, JUDr. Bárta, JUDr. Stojan, JUDr. Hůlová, JUDr. Košťálová a Milan Šmíd. Řadu věcí jsme probírali s Jánem Budajem a se zástupci slovenských médií (Berko, Drachsler, Prusák, Fifík), ale to hlavní jednání proběhlo s ministrem kultury Snopkem a předsedou vlády Čarnogurským, kterému se sice nelíbil zákaz udělování licencí církvím, ale byl ochoten přijmout koncepci federálního regulátora Federální rady (3 členové ČNR, 3 členové SNR, 3 členové FS). Podle něj by se federální vysílání mělo omezit jen na zpravodajství a publicistiku, koncesionářské poplatky by měly zůstat v republikách. Chce-li mít federální vláda rozhlas a televizi, ať si ji zaplatí.

Jednání v Bratislavě bylo svým způsobem labutí písní účinkování JUDr. Bočka při přípravě zákona o rozhlasovém a televizním vysílání. JUDr. Otomar Boček, někdejší předseda Nejvyššího soudu, jenž své angažmá při přehodnocování politických procesů padesátých let v roce 1968 (například zrušení rozsudku nad Miladou Horákovou) zaplatil dvacetiletým podřadným místem v Ústavu státu a práva, prosazoval ideu komplexního mediálního zákona, který by se zabýval jak postavením redaktorů, tak právním rámcem elektronických i tištěných médií, periodických i neperiodických publikací. Po návratu z dvacetiletého vyhnanství na právnické výsluní se však Boček rozmáchl do příliš veliké epické šíře. Chtěl vytvořit jeden střechový zákon pro všechna média, tj. tisk, rozhlas a televizi. Novelizace starého tiskového zákona přijatá už v březnu 1990, ještě před prvními svobodnými volbami, však osvobodila tisk od cenzury, od zákazu soukromého podnikání a od povolovacích procedur. Uvolnila stavidla pro nové vydavatelské a novinářské projekty, takže zde nebyla žádná naléhavá potřeba ani poptávka po vymýšlení paragrafů nějakého nového tiskového zákona nebo střechového zákona chránícího svobodu projevu a práva žurnalistů ve všech médiích, jak si to Boček představoval.

Právě v Bratislavě bylo Bočkovi slovenskou stranou zdvořile sděleno, že jeho projekt je sice zajímavý, ale o co teď jde především, je nový vysílací zákon, který by dereguloval a federalizoval současnou vysílací scénu co nejdříve. S nezájmem se Boček setkal i v Praze, kde federální vláda byla neustále atakována dotazy: Kdy povolíte soukromé rozhlasové a televizní stanice? Jestliže už dříve se na našich pracovních schůzkách Boček objevoval jen zřídka, od dubna jeho účast na přípravě vysílacího zákona byla nulová a z našeho týmu se vypařil. Snažil se pak ještě paralelně prosadit svoji novou verzi tiskového zákona, ale ani tam neuspěl.(pozn.17)

Kdyby nějaký badatel měl zájem o detaily, jak se postupně měnily verze zákona, než doputovaly do vlády a do parlamentu, nabízím odkazy na verze číslo 5 (14.3.), číslo 6 (25.3.), číslo 7 (5.4. k jednání v Bratislavě), číslo 8 (3.5.), číslo 9 (4.5. zkorigovaná verze č. 8, která šla do zrychleného připomínkového řízení). Právě zde si mohu připsat ještě jednu zásluhu na urychlení přípravy zákona, neboť jsem všechny připomínky k verzi číslo 9 shrnul do jediného téměř padesátistránkového dokumentu, který sloužil právníkům v týmu k vytvoření verze číslo 10, jež byla v červnu předložena federální vládě.

Této verzi předcházela diskuse v Jevanech 2. června se zástupci českých i slovenských médií (např. Richard Kraus, Jiří Pitterman - FITES, Frič – Bratislava, Dědič). Srovnáme-li moji zaznamenanou verzi číslo 10 a její důvodovou zprávu s texty v rozmnožené složce zákona (skládající se z košilky, návrhu usnesení, textu zákona a důvodové zprávy), která putovala do vlády, pak tyto texty jsou identické. Nicméně do parlamentu šla v září upravená verze v podobě sněmovního tisku 847, která se již v některých formulacích liší. Podle mého názoru se tak stalo po jednání Legislativní rady federální vlády ze dne 4. září za přítomnosti místopředsedů vlád.(pozn.18)

V té době měl již hlavní slovo na úpravách a editaci návrhu zákona JUDr. Věroslav Stojan, kterého Zdena Hůlová do přípravy zákona angažovala, a který jí velice pomáhal se zapracováním nejrůznějších připomínek. Podle mého názoru verzi do vlády už editoval zcela sám, včetně důvodové zprávy, na jejíž přípravě jsme se spolu se Zdenou Hůlovou podíleli. Nám, co jsme na přípravě zákona participovali, pak zbyla už jen úloha dělat osvětáře a advokáty zákona na různých grémiích.

V notesu mám například zapsánu účast na zasedání Legislativní rady slovenské vlády 18. července v Bratislavě (přítomni předseda Nejvyššího soudu, tajemník legislativní rady JUDr. Grman, Fifíková, Štefko a další), jehož se účastnila vedle Zdeny Hůlové, Bárty? také Marína Landová, která přišla na Úřad vlády někdy v zimě 1990/1991 a přidala se k našemu týmu. Pamatuji se, že nám zajistila ubytování v bytě svého bratra Lajčiaka v centru Bratislavy.

Po zářijovém zasedání legislativní rady, když už byl na světě tisk 847 s upravenou verzí, jsem byl s kolegy z týmu (Hůlová, Kroupa, Košťálová, možná též Bárta) přítomen 18. září na zasedání ústavně právního výboru a dne 19. září na zasedání kulturního a sociálního výboru Federálního shromáždění. Mikloško se na oba výbory omluvil, poslal za sebe šéfa svého úřadu Pastora.

Na jednání ústavně právního výboru mě zaujaly tři osoby. Jednak JUDr. Jiří Kovář, který jednání výboru autoritativně a arogantně řídil (jinak to asi nešlo vzhledem k rozpovídanosti poslanců). V roce 1993 musel opustit úřad Klausovy vlády kvůli aféře s vydíráním využívajícím informace z neoprávněně získaných svazků StB a jako lobbista se později zapletl do kriminálních případů.

Dále to byl Milan Čič, pozdější předseda Ústavního soudu Slovenské republiky, kterému vadilo téměř vše, čím by mohla federální vláda a nově vytvořená Federální rada omezit kompetence Slovenska.

Vzpomínám si však hlavně na poslance Václava Bendu. Ten se uvedl stížností, že návrh zákona dostal den předem, nemohl se s ním seznámit, a proto odmítá o něm diskutovat. Byl to však on, kdo se v průběhu jednání neustále hlásil o slovo. Vadilo mu například, že licenci může dostat fyzická osoba jen s trvalým bydlištěm a to ještě jen pro lokální vysílání, chtěl škrtnout druhý odstavec z § 4 „Provozovatelé poskytují objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů.“ A z prvního odstavce „Provozovatelé vysílají programy svobodně a nezávisle. Do jejich obsahu lze zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích“ chtěl vypustit slova „svobodně a nezávisle“ jako nadbytečná. Co mne však nejvíc překvapilo, byl jeho návrh na posunutí časové hranice pro vysílání pořadů nevhodných pro děti. My jsme navrhovali, že takové pořady se budou moci vysílat až po třiadvacáté hodině. Benda navrhl, aby se tato hranice předsunula na 22:00, parlament to později schválil a tak to zůstalo v zákonech až do dnešního dne.

Jednání kulturního a sociálního výboru se kromě poslanců, mezi nimiž hrál prim Michal Prokop, zúčastnili také lidé z médií a z kruhů usilujících o soukromé vysílání. Zde byli hlavními diskutéry dva Michalové: Michel Fleischmann a Michal Zelenka. Hodně se diskutovalo o penězích po dubnovém zvýšení tzv. koncesionářského poplatku televize z 25 Kčs na 50 Kčs, u rozhlasu z 10 Kčs na 20 Kčs. Opět se tu projevily obavy z dominance státních médií a lobbing ve prospěch médií soukromých. Například poslanec Miroslav Macek chtěl – podobně jako Hana Marvanová v ČNR – ponechat televizi veřejné služby jen jednu vysílací síť (což se pravicovým poslancům podařilo prosadit až v prosinci 1993).

Zelenka byl přítomen také na semináři o „problematice nestátního televizního a rozhlasového vysílání,“ který v budově Federálního shromáždění 17. září ve spolupráci s našimi poslanci zorganizovala ACT Association of Commercial Television. Podle mých poznámek zde přednášeli Andreas Schardt ze SAT1, Hanuš Rohan RTL+, generální tajemník ACT Wade, za TV Granada pánové Boulton a Plowright, za Superchannel Le Noir, a také zástupce Berlusconiho Fininvestu v Praze Gout. Byl to jasný lobbing ve prospěch komerčního vysílání s doporučeními: vytvořte volný trh pro média, zakažte veřejnoprávním vysílatelům reklamu, dejte soukromým kanálům celoplošné frekvence – nejméně 80 procent pokrytého území. Přítomný ředitel ČST Jiří Kantůrek protestoval a nechal se slyšet, že je to podivná příprava poslanců na hlasování, když jsou zde jen zástupci komerčního vysílání a chybějí zde ředitelé veřejnoprávních televizí ze Západu. Došlo i k polemice ACT a zástupce Granady, který hájil model regulované komerční televize v Británii.

Byl jsem přítomen také projednávání návrhu zákona ve výboru pro vědu a kulturu České národní rady 25. září. Podobně jako ve výborech Federálního shromáždění také zde zákon představil a obhajoval šéf Mikloškova úřadu Pastor. V poznámkách jsem našel připomínky ke dvanácti ze sedmadvaceti paragrafů, vesměs ve směru zvýhodnění podmínek pro soukromé subjekty a proti regulačním paragrafům (například námitky proti odstavcům v paragrafu 5 zakazujícím rasovou, etnickou a náboženskou nenávist, propagaci války a podporující ochranu dětí, proti limitům zahraničního vlastnictví v paragrafu 10 apod.). U některých připomínek mám výslovně uvedeno jméno Hana Marvanová, která například paragraf 9 vyhrazující provozovatelům ze zákona dva celostátní programy a šest rozhlasových sítí, chtěla změnit tak, že by média veřejné služby měla nárok pouze na jeden televizní program a dvě rozhlasové celostátní sítě. Návrh tehdy ještě neprošel a byla to Eva Kantůrková, která zde krotila Hanu Marvanovou v její naivní pravicové ideologii volného trhu aplikovaného na vysílání rozhlasu a televize. U provozovatelů ze zákona Marvanová žádala, aby se v textu uvedlo, že jsou to organizace „veřejného práva,“ přestože římské dělení práva na veřejné a soukromé v československém právním systému už dávno zaniklo. Její voluntaristický přístup k právu a povrchní znalosti médií se měly později neblaze podepsat na české mediální legislativě.

Nevím přesně, ani nemám doklady o tom, kdy si česká Pithartova vláda a Česká národní rada konečně uvědomily, že je nutné přijmout zákony o České televizi a Českém rozhlase. Podle mého názoru se tak stalo nikoli po přijetí březnového kompetenčního zákona, což by bylo logické, ale až někdy koncem května a začátkem června 1991, když v květnu Slovenská národní rada dala vzniknout Slovenské televizi a Slovenskému rozhlasu a to s platností již od 1. července.

Teprve pak čeští politici pochopili, že koncept Československé televize jako "naší české" televize je neudržitelný, že musí vzniknout na české národní úrovni zvláštní vysílací subjekt. Otázkou bylo, kdo se o jeho vznik postará. Bohužel neznám detaily diskusí na vládní úrovni, ani na úrovni Československého rozhlasu a Československé televize v Praze, které měly – podobně jako na Slovensku – z federální instituce vyčlenit nové samostatné organizace. Jedno vím však jistě. Zákony o Českém rozhlase a o České televizi nevznikaly na „federálu,“ kde jsem byl účasten. Protože úřad Pithartovy vlády neměl – na rozdíl od Slovenska – žádný odbor či oddělení pro média a mediální politiku, úkolem připravit nové zakládající zákony bylo pověřeno české Ministerstvo kultury, kterému tehdy šéfoval Milan Uhde.

Dva zdejší právníci Aleš Dvouletý a Michal Mazanec pak ve spolupráci s poslanci ČNR a s lidmi z Československé televize a z Československého rozhlasu vedli tým připravující návrhy zákonů o Českém rozhlase a České televizi, při čemž mohli navázat na již hotový návrh textu federálního zákon o vysílání, který byl v červnu předložen vládě. Bylo mi tenkrát nabídnuto, abych se přípravy zákonů o Českém rozhlase a České televizi zúčastnil, ale já to odmítl se zdůvodněním: Když se někomu na zákonu něco nebude líbit, nebo když v něm bude něco špatně, pak by mohli lidé použít demagogický argument: „jak by ne, když to připravovali lidé, co pracovali v té staré komunistické televizi.“ Nechtěl jsem mít odpovědnost za právní normu reformující organizaci, v níž jsem strávil dvacet let.

Detaily peripetií při tvorbě zákonů o České televizi a Českém rozhlase bohužel neznám, i když návrh, který šel do České národní rady, jsem četl. Pokud si dobře vzpomínám, dostal jsem ho od Zdeny Hůlové. Rád bych někdy věděl, kdo vymyslel ten velice důležitý první paragraf, který ze státní organizace vytvořil na státu nezávislou veřejnoprávní instituci, zvláště pak jeho třetí odstavec „Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu.“

Jak jsem poznal Ladislava Jakla, zcela určitě na přípravě uvedených zákonů participoval. O legislativu se zajímal; podle mých poznámek byl například jedním z aktivních účastníků semináře, který se na půdě České národní rady konal 29. května 1991, a na němž člen porýnsko-vestfálské mediální rady (Landesanstalt für Rundfunk Nordrhein-Westfalen) doktor Gerhard Rödding našim poslancům vysvětloval, jak je organizováno rozhlasové a televizní vysílání v Německu.

Nemohu však souhlasit s tím, když Jakl začne tvrdit, že to byl on, kdo vymýšlel s kolegou Sedláčkem definici médií veřejné služby, kterou pak předal právníkům k dopracování. Mám na mysli jeho vystoupení na panelové diskusi 20. listopadu 2003 v klubu Lávka na téma „Veřejná služba veřejnoprávních médií – věčné téma“, které jsem komentoval v úvodu zmíněné polemice. Jakla zde cituji doslova ze záznamu diskuse, později vysílané na ČRo 6:

„Mimochodem, pane Jiráku, nesu za to mírnou odpovědnost, protože jsem na koleně téměř, to jsem se teprve učil psát na počítači, s kolegou Michalem Sedláčkem, myslím, že to ještě veřejně nikdy nebylo řečeno, v létě roku 91 jsme ve dvou v budově České národní rady psali první návrh zákona o České televizi a ten ... Ano, ano, s Michalem Sedláčkem ještě a pak jsme tento návrh předali týmu u náměstka Dvouletého, který ho potom legislativně dopracoval a samozřejmě, že asi tehdy to byl paragraf 2, jsme se bavili o něčem, co by mělo být definicí veřejné služby.“

Přejdu Jaklův omyl, který z Aleše Dvouletého udělal náměstka ministra už v roce 1991, přestože to byl tehdy řadový právník ministerstva, a náměstkem ministra zdravotnictví se stal až v roce 1993. Nicméně stačí porovnat paragraf 2 zákona o České televizi 483/91 v původním znění Sbírky zákonů s paragrafy definující veřejnou službu v zákonu o vysílání 468/91 již v červnové verzi zákona, abychom zjistili, že uvedený paragraf je kompilací ustanovení federálního vysílacího zákona, který úkoly veřejné službě už dříve definoval.

Paragraf 2 zákona 483/91, který údajně vymýšlel Ladislav Jakl s poslancem a posluchačem novinářské fakulty Michalem Sedláčkem, zní: „§ 2 Česká televize poskytuje službu veřejnosti České republiky tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky. Jejím posláním je poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů, rozvíjet kulturní identitu českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice, zprostředkovávat ekologické informace, sloužit vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků.“

K důkazu, že si Ladislav Jakl jeho autorství vymýšlí, stačí rozebrat ho na jednotlivé části a porovnat jej s paragrafy federálního zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 468/91. Zvláště s paragrafem 9, který má nadpis „Zvláštní povinnosti a oprávnění provozovatelů ze zákona.“

Zákon o ČT 483/91: § 2 Česká televize poskytuje službu veřejnosti České republiky tvorbou a šířením televizních programů na celém území České republiky.
468/91: §9 (1) Základním posláním provozovatelů ze zákona je sloužit veřejnému zájmu, přispívat k utváření demokratické společnosti… atd.
468/91: §9 (2) a) zajistit ve spolupráci s příslušnými orgány a organizacemi spojů šíření svých programů pro obyvatelstvo územního celku, pro který je jejich vysílání určeno;

Zákon o ČT 483/91: Jejím posláním je poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů,
468/91: §4 (2) Provozovatelé poskytují objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů.

Zákon o ČT 483/91: rozvíjet kulturní identitu českého národa a národnostních a etnických menšin v České republice,
468/91: §9 (2) c) vyrábět nebo nechat vyrábět významný podíl vysílaných pořadů tak, aby byla zachována a rozvíjena kulturní identita národů, národností a etnických skupin České a Slovenské Federativní Republiky

Zákon o ČT 483/91: zprostředkovávat ekologické informace, sloužit vzdělávání, výchově mladé generace a přispívat k zábavě diváků.
468/91: §9 (2)b) zajistit různorodou skladbu pořadů, které ve svém celku mají vyjít vstříc zájmům všech vrstev obyvatelstva.

Podobností a shod textu zákonů o České televizi a o Českém rozhlase s textem Zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání 468/1991 by se našlo více. Nejvíce nápadné je to u paragrafů definující slučitelnost a neslučitelnost členství ve Federální radě (468/91) a Radě České televize/rozhlasu (483/91, 484/91), jakož i způsoby zániku jejich funkce. Není to nic špatného, svým způsobem spíše přirozené a logické, neboť se zákonem o České televizi a o Českém rozhlase se spěchalo a proč vymýšlet něco jiného, když to vymysleli už jiní.

x x x

Tím bych mohl skončit vzpomínky na přípravu a tvorbu demokratického zákona o vysílání, který odstátnil rozhlasové a televizní vysílání a umožnil vysílání soukromým subjektům. Jak jsem již uvedl, ve finální fázi se návrhů ujali právníci (především JUDr. Stojan) a poslanci Federálního shromáždění v příslušných výborech.

Zářijové projednávání ve výborech Federálního shromáždění jsem již popsal. Sociální a kulturní výbory vnesly do textu zákona některé pozměňovací návrhy v tisku 951, které se týkaly například posunutí hranice pořadů nevhodných pro mládež na desátou hodinu, ale hlavně povolených limitů vysílaných reklam pro provozovatele ze zákona. Poslanci jim omezili – v zájmu podpory budoucího soukromého vysílání – příjmy z reklamy limitem tří procenta vysílací plochy u televize, a pět procent u rozhlasu. Limit pro komerční vysílatele byl stanoven v souladu s evropskou legislativou na dvacet procent. Kromě toho se zde vycházelo vstříc provozovatelům rozhlasových stanic, kteří v mezidobí získali dočasné tzv. experimentální licence.

Koncem září 1991 pro mne celé dobrodružství s tvorbou mediální legislativy skončilo. Jen tak pro zajímavost. Veškerou činnost spojenou s přípravou vysílacího zákona jsem dělal souběžně se svým novým zaměstnáním ve funkci odborného asistenta na Fakultě sociálních věd UK (jiné povolání s pevnou pracovní dobou by mi podobnou aktivitu asi neumožnilo) a to zcela zdarma s tím, že mi bylo hrazeno cestovné a strava při výjezdových zasedáních. Když celá akce skončila a zákon byl už ve Federálním shromáždění, Zdena Hůlová mi u šéfa úřadu místopředsedy vlády Pastora vyjednala mimořádnou odměnu ve výši 3500 – tehdy ještě Kčs. V dalších dnech a letech jsem už jenom sledoval a glosoval další vývoj, v Lidových novinách a Hospodářských novinách. (pozn.19)

Česká televize – a také Český rozhlas – zahájily svoji samostatnou existenci 1. ledna 1992. Federální a stále státní Československé televizi zůstala odpovědnost jen za federální zpravodajství, zahraniční styky, programovou koordinaci federálního programu F1 a Výzkumný ústav rozhlasu a televize. Federální Československý rozhlas odpovídal za provoz federálního programu Československo, zahraniční vysílání a agenturu Orbis. O tom, jak se v Praze dělil personál a kanceláře mezi existující federální rozhlas a televizi a jejich nově vytvořené české subjekty, nejsem informován. Museli to řešit především v březnu 1992 nově jmenovaní ředitelé obou českých institucí – v České televizi Ivo Mathé, v Českém rozhlase Jiří Mejstřík.

Ve financování bylo jasno od samého počátku. Příjmy z tzv. koncesionářských poplatků si Češi a Slováci rozdělili tak, že co se vybralo v Česku, patřilo České televizi a Českému rozhlasu, co se vybralo na Slovensku, dostala Slovenská televízia a Slovenský rozhlas. Provoz federálních médií musela financovat federální vláda dotací. Tato situace však trvala jen jediný rok 1992, neboť k 31. prosinci československá federace a tím i federální rozhlas a televize zanikly.

Rozpadem federace se tak Česká republika stala první zemí z rodiny postkomunistických států, která odstátnila rozhlasové a televizní vysílání nejen formálně, ale fakticky.(pozn.20) Neboť Česká televize a Český rozhlas ustavené 1. ledna 1992 jako nestátní nezávislé instituce se staly hlavními médii veřejné služby v novém státě. Státní ČST a ČSRo zanikly. Jiří Kantůrek byl posledním televizním ředitelem a Peter Duhan posledním rozhlasovým ředitelem, které jmenovala vláda. Federální státní Československou televizi a Československý rozhlas zrušil zákon z 23. prosince 1992 č. 597/1992. Národní vysílatelé převzali její majetek podle zákona ČNR z 30. prosince 1992 č. 36/1993 „o některých opatřeních v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.“

Právě v tomto zákonu se podařilo vítězné pravici omezit vysílací sítě veřejnoprávního rozhlasu a televize tak, že Česká televize měla nárok jen na jeden celostátní program a Českému rozhlasu byly povoleny jen tři celostátní sítě – jednu na středních vlnách, dvě na VKV. Česká televize musela odevzdat jednu celostátní síť komerční televizi (dostala ji TV Nova) a někdejší necelostátní program OK3 jí byl svěřen jen dočasně. Naštěstí ta dočasnost trvala jen do roku 1995, pak se ČT 2 (někdejší OK3 rozšířená do celostátního pokrytí) stala trvalou součástí České televize.

Zákon č. 468/1991 o provozování rozhlasového a televizního vysílání byl v platnosti deset let, až do přijetí nového, „evropsky kompatibilního“ vysílacího zákona č. 231/2001. Zákony o České televizi a Českém rozhlase z roku 1991 platí – po četných novelizacích - do dnešního dne.


1) "According to Hana Marvanova, the former dissident and MP who helped draw up the new legal framework for the broadcaster, Klaus would have preferred a “government channel” – a state firm run by a director appointed by the government. However, a source close to the former leader downplayed his remarks as reported by Marvanova. The government channel was to have been nothing more than an “official bulletin board”, supplementing rather than supplanting the output of a revamped national broadcaster, according to Ladislav Jakl, a former aide to Klaus who worked alongside Marvanova on the new media laws in the 1990s." In: Berger, Vojtěch: The Czech Exception: a Public Broadcaster Dodges the Illiberal Bullet, dostupné na WWW https://balkaninsight.com/2022/07/14/the-czech-exception-a-public-broadcaster-dodges-the-illiberal-bullet/zpět

2) Šmíd, Milan: Televize ve světě. ČST 1989. ISBN 80-85005-00-X (brož.) zpět

3) Svět televize 3-4/1990, publikace České televize, str. 26-47. Ve zkrácené a komentované verzi také in: Šmíd, Milan: Média, Internet, TV Nova a já. ISV Praha 2000, ISBN 80-85866-69-2, str. 31-38.
Vzhledem k tomu, že se v textu pro Svět televize odvolávám na úmluvu Rady Evropy známou jako Televize bez hranic, není vyloučeno, že jsem původní červencový materiál pro vládu doplnil poznatky ze setkání s delegací Rady Evropy 13. září – viz další text. zpět

4) Nejsem si jist, zda JUDr, Čihák nebyl v té době šéfem úřadu místopředsedy vlády, který později zastával JUDr. Pastor. zpět

5) Jak je vidět na skenu stránky z mého diáře, den před setkáním s delegací Rady Evropy jsem se zúčastnil na fakultě schůzky se zástupcem americké agentury USIA Raymondem Walterem u děkana Čestmíra Suchého. Waltera na fakultu přivedla dvojice Alena Hromádková (přes katedru politologie) a Zdeněk Zbořil, kteří tenkrát ještě - podobně jako ve studentském hnutí roku 1968 - spolupracovali. O pár let tomu bylo všechno jinak. Alena Hromádková se později stala zakládající členkou a předsedkyní pravicové Demokratické Unie, Zdeněk Zbořil je dnes pravidelným autorem Parlamentních listů. Byl jsem na fakultě teprve dvanáct dnů, Suchý mě na schůzku společně s Janem Jirákem pozval kvůli angličtině. Že jsem se ještě mezi personálem neorientoval, svědčí poznámka u dalšího účastníka schůzky - sociologa Miloslava Petruska, pozdějšího děkana, kterého jsem si označil jako „zástupce.“ zpět

6) Původní znění Ústavního zákona o Československé federaci, přijatého 27. října 1968 svěřilo v článku 8 „věci tisku a jiných informačních prostředků“ do společné působnosti ČSSR a obou republik. O dva měsíce později v prosinci – již po známém listopadovém „normalizačním“ plenárním zasedání ÚV KSČ – však byl přijat zákon 167/1968 o „vymezení působnosti Československé socialistické republiky ve věcech tisku a jiných informačních prostředků“ který veškerou kontrolu nad médii svěřil federaci, média měla být i nadále řízena a regulována z Prahy, federální vládou a Ústředním výborem KSČ. zpět

7) Evropská konvence o přeshraniční televizi Rady Evropy známá také pod názvem "Televize bez hranic" byla přijatá 5. května 1989. Česká republika ji podepsala až v roce 1999 a ratifikovala až po patnácti letech v roce 2004, což byl výsledek úspěšné kampaně televize Nova, která se až do vstupu do EU bránila přísnější regulaci. zpět

8) Kamil Winter byl v roce 1968 šéfredaktorem televizního zpravodajství ČST, emigroval do USA, kde zakotvil jako profesor žurnalistiky na Southern Illionis University v Edwardsville. zpět

9) Karel Kasal je syn poúnorových emigrantů, který se narodil v roce 1950 v Londýně, ale po roce 1989 se přestěhoval do Prahy, kde založil produkční společnost a na frekvencích kanálu OK3 vysílal „Charlie Talk Show.“ Později podnikal v oboru rozhlasového vysílání. Podrobnosti viz jeho vlastní životopis na Facebooku. zpět

10) O osudu vytvořeného amerického mediálního fondu a jeho ambasadorech jsem kdysi sepsal samostatný příspěvek. zpět

11) O den později, v pondělí 19. listopadu měl Webster přednášku na naší Fakultě sociálních věd. Z jeho vystoupení jsem si kromě jiného zaznamenal: „konfederace kultury – uspořádali seminář v parlamentu – dopadl katastrofálně, poslanci neměli informace.“ zpět

12) Druhým „autorským“, ale spíše editorským dokumentem bylo shrnutí připomínek ze zrychleného připomínkového řízení k návrhu zákona z května 1991. O tom viz další text. zpět

13) Webová stránka Poslanecké sněmovny a její digitální repozitář https://www.psp.cz/eknih/ uchovává záznamy z výborů ČNR až od dubna 1991. Odmítavé usnesení, které Výbor pro vědu, vzdělání a kultur 13. února přijal, tudíž na webu chybí. Toto usnesení mělo číslo 88/91. Nicméně v rozpravě k návrhu zákona na půdě FSV je nesouhlas výboru ČNR zaznamenán. zpět

14) Federální rada, která vznikla na základě zákona o vysílání 468/1991, do doby svého zániku v prosinci 1992 udělila v roce 1992 formálně jen dvě licence pro zahraniční subjekty, které v Československu již vysílaly od roku 1990 rozhlasové programy na základě vládních rozhodnutí (Radio Svobodná Evropa, BBC). zpět

15) Viz paragraf 4 „kompetenčního zákona“ 136/1991: „Československý rozhlas, Československá televize a Československá tisková kancelář provedou do tří měsíců ode dne zřízení Českého rozhlasu a České televize, Slovenského rozhlasu a Slovenské televize a Československé tiskové kanceláře České republiky a Československé tiskové kanceláře Slovenské republiky rozdělení a převod majetku a vypořádání jiných právních poměrů majetkové povahy.“ zpět

16) Již v dubnu roku 1990 opustila slovenská část federální Československé televize oficiální název „Československá televízia na Slovensku“ a začala vystupovat pod názvem Slovenská televízia. Viz webová stránka RTVS https://www.rtvs.sk/historia/casova-os. zpět

17) Jméno Otomara Bočka se později objevilo v tzv. Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Podle evidencí v Archivu bezpečnostních složek byl Boček v roce 1979 převeden z kategorie KTS – kandidát spolupráce – do kategorie A. zpět

18) Legislativní rada zde kromě zákona o vysílání projednávala zákon o civilní službě, o funkcích ve státních orgánech a o kuponové privatizaci. Jako spoluautoři zákona jsme byli pozváni do sálu s oválným stolem, kde do dnešního dne zasedá vláda, samozřejmě jen na ten první bod. Zaznamenány mám jen připomínky Rychetského a informace Mikloška. Co mi však uvízlo v paměti, byl pohled do rohu sálu, kde seděla legenda české právnické obce Viktor Knapp (*1913 - +1996), který se evidentně u návrhu vysílacího zákona nudil a pojídal svačinu z papírového pytlíku. Zřejmě sem byl přizván k jinému tématu, neboť ten den Legislativní rada projednávala také návrhy zákona o civilní službě, o funkcích ve státních orgánech a o kuponové privatizaci.zpět

19) Například seriál článků „Zmatky kolem „federálu““ v Lidových novinách číslo 245/1992, 246/1992, 248/1992, 251/1992 ze 17., 19., 21. a 24. října 1992 nebo „Šikovnost či fixlování“ z 28 prosince 1993. V Hospodářských novinách např. úvahy „Sirotek poplatek“ z 5. března 1992 nebo „Bude rok 1994 rokem televizní kvality?“ z 1. prosince 1993, což jsou články, jejichž publikaci mohu doložit datem. Bylo jich však více - v Lidových i Hospodářských novinách. zpět

20) Publikace "Dějiny českých médií" (autoři Petr Bednařík, Jan Jirák, Barbara Köpplová, Grada 2011) na straně 377 chybně uvádí, že: "Politickým rozhodnutím byly zvlášť odstátněny Československý rozhlas a Československá televize jako výrobci a vysílatelé programů a zvláště technické zajištění vysílání, totiž kmitočtové spektrum a telekomunikační sítě." Československý rozhlas a Československá televize byly až do konce své existence 31. prosince 1992 státními organizacemi ustavenými zákony z roku 1964. Chybná je rovněž formulace, že bylo odstátněno kmitočtové spektrum. Kmitočtové spektrum je i nadále pokládáno nejen u nás, ale i ve světě za veřejný statek, který spravuje stát, jenž rozhodování ve věcech jeho využívání svěřuje pověřeným regulačním orgánům. V uvedené publikaci je podobných nepřesností a zjednodušení více. Pozn. mš zpět

19.10.2020 (zpět Louč) archiv

| nahoru |

CHRONOLOGICKÝ ARCHIV | TEMATICKÝ ARCHIV (do roku 2004): INFORMACE/GLOSY | ČESKÁ TELEVIZE | TV NOVA | TV PRIMA | TV3 | ZÁKONY/LEGISLATIVA | POLITIKA | TISK | AUDIOVIZE | KABELOVÁ TV | TELEKOMUNIKACE | HISTORIE MÉDIÍ | NA OKRAJ DNŮ | ŘEKLI O... | PŘEDNÁŠKY/REFERÁTY
Copyright © Milan Šmíd